ECLI:CZ:US:2023:3.US.916.23.1
sp. zn. III. ÚS 916/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C. B. N., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Vysoká 149/4, Liberec X - Františkov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2023, č. j. 10 Azs 331/2022 - 42, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. 11. 2022, č. j. 59 A 58/2022-76, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 6. 2022, č. j. OAM-15951-35/PP-2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Ministerstva vnitra a správních soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, požádal stěžovatel (cizinec - rodinný příslušník občana Evropské unie) o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky. Ministerstvo vnitra tuto žádost zamítlo a odkázalo na důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Současně ministerstvo stanovilo stěžovateli lhůtu k vycestování z území České republiky. Navazující žalobu proti tomuto rozhodnutí krajský soud zamítl jako nedůvodnou.
3. Následnou kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud, když uvedl, že k trestnímu odsouzení, o němž platí zákonná fikce zahlazení, a které tedy právně neexistuje, sice nelze přihlížet a nelze je proto hodnotit při rozhodování o výši trestu. Rozhodování o pobytových titulech však není správním trestáním a zamítnutí žádosti o trvalý či přechodný pobyt není správním trestem. Proto platí, že byť bylo odsouzení stěžovatele již zahlazeno, nebrání tato okolnost správnímu orgánu v tom, aby totéž jednání hodnotil pro účely řízení o pobytové žádosti jako závažné porušení veřejného pořádku. Zahlazení odsouzení totiž nenastoluje fikci, že se předmětný skutek nestal. Současně není vyloučeno, aby i trestně zachovalý cizinec mohl být posouzen jako někdo, jehož trestní minulost zakládá důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Kasační soud se rovněž vyjádřil ke konkrétním skutečnostem, které vedly ministerstvo k závěru, že stěžovatel představuje důvodné nebezpečí, že by mohl v Česku závažným způsobem narušit veřejný pořádek a s hodnocením Ministerstva vnitra se ztotožnil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), konkrétně na závěry, že opatření přijatá z důvodu veřejného pořádku musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, musí jít o skutečné a aktuální ohrožení spojené s předpokladem, že se taková osoba bude protiprávně chovat i v budoucnu, a dále na závěry, že dřívější odsouzení pro trestný čin samo o sobě nepostačuje ke splnění podmínky skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení zájmů společnosti, a tedy ani k přijetí opatření k ukončení pobytu. Z nyní napadených rozhodnutí obecných soudů však údajně nevyplývá, z jakých konkrétních skutečností bylo dovozeno, že právě jeho osobní chování naplňuje výše vyjmenovaná kritéria pro přijetí opatření z důvodu ohrožení zájmů společnosti. Podle stěžovatele bylo naopak automaticky vycházeno z jeho dřívějších odsouzení, a to vedlo k zamítnutí jeho žádosti o povolení k přechodnému pobytu. I proto stěžovatel považuje napadená rozhodnutí spíše za projev generální prevence, která je však dle judikatury SDEU nepřípustná. Stěžovatel dále namítá, že se správní soudy nevypořádaly s jeho argumentací a nezohlednily, že již od doby spáchání posledního přečinu v roce 2017 vede řádný život. Takový postup považuje za odklon od závěrů Nejvyššího správního soudu učiněných v rozsudku ze dne 11. 10. 2019, č. j. 5 Azs 172/2019-37 (www.nssoud.cz), na který již v podané žalobě odkazoval. Právě v něm kasační soud na nezbytnost zohlednění vedení řádného života při hodnocení hrozby pro veřejný pořádek poukázal. Obecné soudy se však v nyní posuzované věci k odklonu od citovaného rozhodnutí ani nevyjádřily, což stěžovatel považuje za nedostatek odůvodnění napadených rozhodnutí. Pochybení spatřuje stěžovatel také v nesprávném posouzení dopadů rozhodnutí Ministerstva vnitra do soukromého a rodinného života stěžovatele, zejména s ohledem na jeho vysoký věk, nepříznivý zdravotní stav a jeho rodinné a ekonomické poměry.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud úvodem připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky; je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [srov. kupř. bod 53 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/17 ze dne 27. 11. 2018 (č. 16/2019 Sb.; N 189/91 SbNU 329) nebo bod 37 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/07 ze dne 9. 12. 2008 (č. 47/2009 Sb.; N 218/51 SbNU 709); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.cz]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž setrvale zdůrazňuje, že cizinec si má a může být při páchání závažné úmyslné trestné činnosti vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení jeho trestné činnosti ponese, a to nejen v rovině trestněprávní, nýbrž i v rovině posuzování jeho povolení k pobytu na území státu. Ústavním stížnostem, v nichž se stěžovatelé dovolávají ochrany ústavně zaručených práv s poukazem na stav, který svým jednáním sami přivodili, tak zpravidla není v důsledku těchto okolností možno vyhovět [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 108/97 ze dne 18. 2. 1999 (N 28/13 SbNU 207) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1370/21 ze dne 27. 7. 2021].
7. Vytýká-li stěžovatel Ministerstvu vnitra, že nedostatečně přihlédlo k dopadům rozhodnutí na jeho soukromý a rodinný život, a následně tento deficit správní soudy nezhojily, Ústavní soud upozorňuje, že z předloženého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevyplynulo, že by tuto námitku stěžovatel ve své kasační stížnosti vůbec vznesl, a ani nyní v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, že by snad šlo o námitku, kterou kasační soud nevypořádal. Z tohoto pohledu je nutné námitku posoudit jako nepřípustnou, neboť bylo především na stěžovateli, aby svá podání doplnil relevantní a konkrétní argumentací,. Nelze totiž po obecných soudech požadovat, aby aktivně vyhledávaly důvody, proč stěžovateli vyhovět. Ostatně ani nyní stěžovatel nad rámec obecného konstatování ničeho konkrétního ke svým poměrům a zmiňovaným dopadům napadených rozhodnutí neuvádí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.]. To znamená, že materiálně nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla (a být mohla) uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit.
8. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani co do jeho přesvědčení, že k zamítnutí jeho žádosti došlo pouze automaticky, z důvodu dřívějšího odsouzení pro trestnou činnost. Ústavní soud totiž považuje za ústavně konformní právní názor Nejvyššího správního soudu, že zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se předmětný skutek nestal, a že není vyloučeno, aby i trestně zachovalý cizinec mohl být posouzen jako někdo, jehož trestní minulost zakládá důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.
9. Z pohledu požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci je pro Ústavní soud rozhodující, že Nejvyšší správní soud dostatečně vysvětlil, proč sdílí názor krajského soudu i Ministerstva vnitra, že se lze u osoby stěžovatele obávat, že se může protiprávně chovat i v budoucnu, a že proto představuje aktuální a dostatečně závažné ohrožení zájmů společnosti. Kasační soud přitom v prvé řadě upozornil na gradaci stěžovatelem páchané trestné činnosti i její vzrůstající závažnost, povahu trestné činnosti stejně tak na skutečnost, že stěžovatel páchal trestnou činnost i v době, kdy s ním již bylo vedeno řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu. Rovněž okolnost, že neposkytl pomoc vážně zraněné osobě, které přitom taková zranění přivodil, zcela zjevně konečné hodnocení také ovlivnila. Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za racionální, srozumitelné a přesvědčivé.
10. Uvádí-li konečně stěžovatel, že se Nejvyšší správní soud odchýlil od vlastních judikatorních závěrů, že je při hodnocení hrozby pro veřejný pořádek nutno zohlednit vedení řádného života, ani zde s ním nelze souhlasit. Nejvyšší správní soud totiž ve stěžovatelem citovaném rozhodnutí stejně jako na zohlednění vedení řádného života kladl důraz i na zohlednění povahy trestných činů, jejich četnost i způsobenou škodu či újmu. Posouzení těchto hledisek je nicméně záležitostí ministerstva a obecných soudů, a převážily-li z jejich pohledu právě tyto ostatní aspekty nad skutečností, že stěžovatel vedl po určitou dobu řádný život, je z pohledu ústavněprávního relevantní, že v odůvodněních napadených rozhodnutí zaznělo, které z uvedených hledisek byly nakonec pro přijaté závěry určující (viz zejména body 21-22 rozsudku Nejvyššího správního soudu), takže napadená rozhodnutí nelze považovat za svévolná, což teprve by bylo způsobilé dosáhnout intenzity protiústavnosti.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci jak Ministerstvo vnitra, tak i správní soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně, a že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu, ani z judikatury citované stěžovatelem.
12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu