ECLI:CZ:US:2023:3.US.941.23.1
sp. zn. III. ÚS 941/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ing. Bc. Martiny Vlkové, DiS., zastoupené Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2023 č. j. 23 Co 12/2023-528, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a průběh soudního řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se proti vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí podle §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu její nadbytečnosti.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v pořadí třetím rozsudkem ze dne 27. 5. 2022 č. j. 23 116/2014-491 žalobě vyhověl a určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce je neplatná. Obvodní soud rozhodoval poté, co jeho předchozí v pořadí druhý zamítavý rozsudek a na něj navazující potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. 21 Cdo 95/2020-403.
4. K odvolání vedlejšího účastníka řízení městský soud následně usnesením ze dne 13. 1. 2023 č. j. 23 Co 12/2023-528 rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Dále nařídil, aby v dalším řízení jednal a rozhodl jiný senát obvodního soudu (výrok II.). Městský soud ve zrušovacím usnesení vytkl obvodnímu soudu, že nepostupoval důsledně v intencích kasačního rozsudku Nejvyššího soudu a veškeré provedené důkazy nezhodnotil řádně způsobem předpokládaným v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §157 o. s. ř., čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ačkoliv obvodní soud provedl obsáhlé dokazování, vůbec nehodnotil provedený zvukový záznam, jakož i listiny, které pouze vyjmenoval v odůvodnění rozsudku. V důsledku procesní vady rozhodl obvodní soud obtížně srozumitelným, nepřesvědčivým a nelogickým způsobem. Městský soud vytkl obvodnímu soudu i další procesní vady spočívající v absenci dalšího procesního poučení, a to v návaznosti na závazný právní názor Nejvyššího soudu. Obvodní soud se rovněž nezabýval celkovým chronologickým kontextem zřízení pracovního místa zástupce ředitele, případnou neobsazeností této pozice a vůbec otázkou restrukturalizace pracovních pozic u vedlejšího účastníka řízení. S ohledem na závažné a opakované procesní vady, jakož i nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu, shledal městský soud návrh vedlejšího účastníka řízení důvodným a přistoupil k přikázání věci jinému senátu obvodního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Městskému soudu vytýká, že k projednání odvolání vedlejšího účastníka řízení nenařídil jednání, přestože změna soudce má povahu mimořádného kroku odůvodněného vysokou pravděpodobností, že stávající soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by mohl městský soud aprobovat [viz nález Ústavního soudu 22. 10. 2009 sp. zn. IV. Ú 956/09 (N 225/55 SbNU 105; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Samotný výčet vad, jichž se měl obvodní soud dopustit, bez uvedení důvodů, z nichž je odvozena obava, že další řízení před týmž soudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu, podle názoru stěžovatelky z ústavněprávního hlediska nepostačuje [viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 170/08 (N 128/57 SbNU 577)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Směřuje-li tedy ústavní stížnost proti výroku městského soudu, jímž byl zrušen předchozí rozsudek obvodního soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, není ústavní stížnost přípustná (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť řízení není dosud skončeno a stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vůči výroku I. usnesení městského soudu bylo tedy třeba ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
8. Jiná situace je ovšem u výroku II. usnesení městského soudu, kterým bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát obvodního soudu. Ústavní soud ve výše zmiňovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 170/08 naznal, že ve vztahu k rozhodnutím přijatým podle §221 odst. 2 o. s. ř. je třeba učinit výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení. Je to z toho důvodu, že proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní. Proto Ústavní soud nepovažoval vůči výroku II. usnesení městského soudu ústavní stížnost za nepřípustnou a zabýval se její opodstatněností (viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti usnesení městského soudu, jímž byla věc pro existenci závažných vad přikázána jinému senátu obvodního soudu. V obecné rovině lze samozřejmě stěžovatelce přitakat, že rozhodnutí o odnětí věci konkrétnímu soudci a její přidělení někomu jinému je postupem mimořádným, který musí být náležitě odůvodněn (viz i stěžovatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu). Ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř., který představuje zákonný podklad pro takový postup, musí být proto vykládáno restriktivním způsobem. Jde totiž skutečně o prolomení základního práva na zákonného soudce (byť na základě zákonných důvodů), které může vyvolávat úvahy o možné manipulaci s řízením. Nicméně, jak Ústavní soud naznal ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 956/09, smyslem §221 odst. 2 o. s. ř. je "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží možnost odejmout věc jak soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím §221 odst. 2 o. s. ř. se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu uvedené kompetence ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat.
11. V nyní posuzované věci byly obvodnímu soudu vytýkány procesní nedostatky (zejména nedostatečné a povrchní hodnocení důkazů; hodnocení důkazů v rozporu se zásadami stanovenými §132 o. s. ř.; nesrozumitelnost, nepřesvědčivost a nelogičnost rozhodnutí; nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu; nesplnění poučovací povinnosti v relaci na vyslovený závazný právní názor; existence opomenutých důkazů) opakovaně, a to jak městským soudem, tak i Nejvyšším soudem. Nelze přitom přehlédnout, že k přikázání věci jinému senátu obvodního soudu došlo až po v pořadí jeho třetím rozsudku.
12. Obvodní soud byl opakovaně upozorňován, že z jeho rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, ani ze kterých konkrétních důkazů svá zjištění dovodil, a to jak u listinných důkazů, tak i u zvukových záznamů v řízení provedených. To se pak podle krajského soudu promítlo také do právního hodnocení věci. Rozhodnutí trpí vnitřní rozporností a z tohoto důvodu je na ně ho nutno nahlížet jako na nesrozumitelné. To městský soud ilustruje na konkrétních příkladech rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
13. Přesvědčení stěžovatelky o porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud nesdílí. Již z naznačené rekapitulace je patrné, že městský soud nepostupoval svévolně, ale naopak způsobem ústavně konformním. Srozumitelně a dostatečně podrobně vyložil přiléhavé důvody, které jej k tomuto mimořádnému kroku vedly - obvodnímu soudu vytkl konkrétní nedostatky v dokazování (absenci řádného hodnocení důkazů, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními), vnitřní rozpornost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jakož i to, že se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Zohlednit je třeba také to, že odvoláním napadený rozsudek byl v pořadí již třetím rozhodnutím obvodního soudu ve věci samé a městský soud k tomuto řešení přistoupil v okamžiku, kdy od zahájení řízení uplynulo téměř devět let.
14. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že výrokem II. napadeného rozhodnutí městského soudu nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky a její ústavní stížnost v této části odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu