ECLI:CZ:US:2023:3.US.987.23.1
sp. zn. III. ÚS 987/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Konventu minoritů v Krnově, sídlem Štursova 85/2, Krnov, zastoupeného JUDr. Tomášem Markem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1400/29, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2023 č. j. 28 Cdo 3855/2022-699, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. července 2022 č. j. 11 Co 124/2022-680 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově ze dne 31. března 2022 č. j. 7 C 48/2015-646, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově, jako účastníků řízení, a 1) města Krnov, sídlem Hlavní náměstí 96/1, Krnov a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, adresa pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, sídlem Lihovarská 1335/9, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 48/2015-646, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 3. 2022 č. j. 7 C 48/2015-646 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že druhá vedlejší účastnice je vlastnicí pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 133 pro katastrální území Krnov - Opavské předměstí původního pozemkového katastru č. 306/1, 306/3, 306/4, 312/1, 312/4, 314/6, 315, 320, 335/1, 337, 808/1, 808/4, pozemku zapsaného v knihovní vložce č. 29 pro katastrální území Krnov - Horní předměstí původního pozemkového katastru č. 496/1, případně, že vlastníkem v rozsudku vymezených pozemků je první vedlejší účastník. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 7. 2022 č. j. 11 Co 124/2022-680 rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s odůvodněním, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů a odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nevyvážené a nespravedlivé. Stěžovatel uvádí, že v řízení prokázal, že je církevní právnickou osobou a oprávněným subjektem podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), a v rozhodném období podle tohoto zákona byl vlastníkem dotčených pozemků. Rozhodnutí o výkupu předmětných pozemků je podle stěžovatele od samého počátku neplatné, neboť bylo učiněno podle §1 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), který se vztahuje na pozemkové vlastnictví výkonného zemědělce, pokud výměra jeho půdy, označené v odstavci 7, včetně půdy jeho rodinných příslušníků (§4), přesahuje 50 ha. Na výkup zemědělských pozemků od právnických osob (jíž byl i stěžovatel coby církevní právnická osoba) se však vztahoval §1 odst. 3 citovaného zákona, proto byl výkup pozemků od samého počátku neplatný, což platí i pro veškeré navazující úkony vedlejších účastníků, a stěžovatel je tedy po celou dobu vlastníkem v žalobě uvedených pozemků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 12.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu (body 13. až 14.).
9. Stěžovatel svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu i okresního soudu; naprosto zjevné pochybení stěžovatele spočívající v podání dovolání proti rozsudku okresního soudu ponechává Ústavní soud stranou pozornosti. Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu, že z obsahu dovolání neplyne žádná konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, ohledně níž by stěžovatel vymezil předpoklady přípustnosti podaného dovolání, tedy tvrdil, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak. Nejvyšší soud tento svůj závěr podrobně a srozumitelně odůvodnil, a s odkazem na svou judikaturu uvedl, že kritika skutkových závěrů (údajný extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy) či tvrzená nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládají.
10. Ústavní soud se po zjištění obsahu dovolání shoduje se závěrem Nejvyššího soudu (který ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nerozporoval), že dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, jak jsou vymezeny především v §237 o. s. ř., tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatel sice bod II. dovolání označil jako "Rozpor s ustálenou judikaturou", jde však o judikaturu Ústavního soudu, podle které je povinností soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (bod II. 1.), a která vyslovuje zákaz extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (bod II. 2.). Ve zbytku je dovolání prakticky totožné s textem ústavní stížnosti a obsahuje námitky vyjadřující nesouhlas se způsobem, jakým ve věci samé okresní a krajský soud rozhodly. Jakkoli Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., názor vyjádřený v tomto usnesení je nutno chápat jako požadavek, aby dovolací soud v souladu s čl. 4 Ústavy příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem. Tím je současně s ohledem na čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyjádřen požadavek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, aby stěžovatel vyčerpal i dovolání jako podmínku přípustnosti jeho ústavní stížnosti. Poskytování ochrany základním právům a svobodám však může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny), která je součástí právního řádu. Neznamená to tedy, že by v takovém případě dovolání bylo "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. [srovnej nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017 (N 179/86 SbNU 845)].
11. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu dovolání lze sice dovodit snahu stěžovatele, aby se Nejvyšší soud zabýval jeho námitkami, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání již k problematice vymezení přípustnosti dovolání existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat.
12. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku okresního soudu a krajského soudu.
14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku okresního soudu a krajského soudu považovat za přípustnou.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu