ECLI:CZ:US:2023:3.US.988.23.1
sp. zn. III. ÚS 988/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. R., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, P.O.BOX 170, zastoupené Mgr. Kateřinou Vávrovou, advokátkou se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2023 č. j. 15 To 23/2023-4848 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2023 č. j. 20 T 16/2022-4807, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na co nejrychlejší projednání trestní věci zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy a právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka dále namítá porušení zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny a porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka je trestně stíhána pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Její trestní stíhání je vedeno vazebně od 18. 5. 2021. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2023 č. j. 15 To 23/2023-4848 byla zamítnuta stížnost stěžovatelky podaná proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2023 č. j. 20 T 16/2022-4807, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatelky ve vazbě podle §72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť důvody uvedené v §67 písm. a) a c) trestního řádu nadále trvají, a za současného nepřijetí písemného slibu obviněné dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nestanovení dohledu probačního úředníka dle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že trestní řízení je neodůvodněně prodlužováno z důvodů na straně soudu. Ve věci bylo provedeno veškeré dokazování, odročení hlavního líčení o tři měsíce tak bylo provedeno pouze z administrativních důvodů. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s argumentací obhajoby, zejména dle stěžovatelky pochybily, když k věci nepřipojily přílohový spis trestní věci P. M. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, závěry obecných soudů jsou spekulativní a naprosto pomíjí tzv. doktrínu zeslabení vazebních důvodů.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však podle §68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody.
9. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů. Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].
10. Ústavní soud neshledal, že by odůvodnění napadených rozhodnutí trpělo výše uvedenými vadami. Obecné soudy vysvětlily, že s ohledem na průběh dokazování, které bude pravděpodobně dokončeno při hlavním líčení ve dnech 11.-12. 4. a 19.-20. 4. 2023, nebyl shledán žádný důvod, který by mohl vést k závěru, že zjištění, jež odůvodňují vazbu stěžovatelky, jsou nyní méně závažná než při předchozím rozhodování o vazbě. Ve vztahu ke konkrétním okolnostem věci odůvodnily, že obava z útěku stěžovatelky nadále trvá, neboť je ohrožena uložením citelných trestů odnětí svobody, v době omezení osobní svobody neměla stabilní zaměstnání, a ani její osobní a rodinné poměry nejsou natolik ukotvené, aby rozptýlily obavy o hrozícím útěku. Nadále dle obecných soudů trvá i obava z opakování trestné činnosti, neboť stěžovatelka postrádá dlouhodobé pracovní návyky, prodej drog tvořil značnou část jejích příjmů a sama je dlouhodobou uživatelkou omamných látek. Účast na terapii ve věznici je sice dle obecných soudů chvályhodná, nedává však dostatečnou záruku trvalé a důsledné abstinence drogově závislého. Ústavní soud uvedené závěry obecných soudů shledává přesvědčivými a dostatečně odůvodněnými a konkretizovanými, stěžovatelka je ostatně ve své ústavní stížnosti nijak nerozporuje. Obecné soudy rovněž podrobně odůvodnily své dosavadní závěry týkající se prokázání skutku, pro který jsou všichni obžalovaní společně stíháni. Obecná námitka stěžovatelky zpochybňující hodnocení výpovědi obžalovaného J. M. není způsobilá závěry obecných soudů zpochybnit. Pokud jde o stěžejní námitku stěžovatelky, kterou brojí proti samotné délce trestního řízení, pak Ústavní soud musí zdůraznit, že není jeho úlohou hodnotit před konečným rozhodnutí obecných soudů o věci samé procesní postup a způsob vedení řízení ze strany obecných soudů.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Jiří Zemánek, v. r
předseda senátu