ECLI:CZ:US:2023:4.US.1028.23.2
sp. zn. IV. ÚS 1028/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) M. T., ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ÚpVZD Praha Pankrác, zastoupeného PhDr. Mgr. Terezou Sejkorovou Benešovou, advokátkou, sídlem Šafaříkova 201/17, Praha 2 - Vinohrady, a 2) V. T., ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ÚpVZD Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 1/21, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 11 Tvo 2/2023-11145 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2022 č. j. 10 To 93/2022-11093, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1028/23 III. ÚS 1042/23 bylo rozhodnuto, že ústavní stížnost prvního stěžovatele vedená pod sp. zn. IV. ÚS 1028/23 a ústavní stížnost druhého stěžovatele vedená pod sp. zn. III. ÚS 1042/23 budou spojeny ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 1028/23.
3. Druhý stěžovatel žádá podle §39 zákona o Ústavním soudu o přednostní projednání věci z důvodu naléhavosti.
4. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelé byli rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. 45 T 13/2021 uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství. Prvnímu stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody ve výměře šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty. Druhému stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty.
5. Stěžovatelé, další spoluobvinění, státní zástupce a poškozený napadli rozsudek městského soudu odvoláními, na jejichž základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. 10 To 93/2022 napadený rozsudek v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b a c) trestního řádu zrušil a podle §259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, když městskému soudu zejména uložil podstatným způsobem doplnit dokazování.
6. Stěžovatelé byli vzati do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 4. 2021 sp. zn. 1 Nt 2012/2021 z důvodů podle §67 písm. a), b) a c) trestního řádu, přičemž vazba byla pravidelně podrobována přezkumu a prodlužována. Vrchní soud ve veřejném zasedání dne 13. 12. 2022 taktéž rozhodoval o dalším trvání vazby stěžovatelů a dospěl k závěru, že u obou nadále trvají vazební důvody podle §67 písm. a) a c) trestního řádu, a to ve výrazné intenzitě, neboť by jednak pod hrozbou uložení vysokých nepodmíněných trestů mohli uprchnout anebo se skrývat, jednak z odposlechů telekomunikačního provozu vyplynulo, že je dána obava, že v případě propuštění na svobodu by pravděpodobně pokračovali v trestné činnosti. Vrchní soud uzavřel, že u stěžovatelů nelze nahradit vazbu jinými opatřeními.
7. Stěžovatelé napadli usnesení vrchního soudu o jejich ponechání ve vazbě stížnostmi, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé podali obsahově prakticky shodné ústavní stížnosti, v nichž namítají zejména nedostatečnost a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, především rozhodnutí vrchního soudu, které bylo odůvodněno pouze obecně bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci.
9. Stěžovatelé se domnívají, že u nich nejsou dány důvody ani tzv. vazby útěkové ani tzv. vazby předstižné. Soudy poukázaly k tzv. vazbě útěkové pouze na ohrožení trestní sazbou, přičemž však městský soud prvnímu stěžovateli uložil trest odnětí svobody ve výši šesti let a šesti měsíců, druhému stěžovateli trest ve výměře pěti let a devíti měsíců, přitom judikatura Ústavního soudu hovoří o trestu odnětí svobody v délce alespoň osmi let. Stěžovatelé uvádějí, že vyšší trest jim v dalším řízení uložen nebude. Zároveň soudy zcela pominuly doktrínu tzv. zesílených vazebních důvodů, neboť v napadených usneseních vycházejí z důkazní situace z roku 2021, kdy stěžovatelé byli vzati do vazby. Stěžovatelé k tzv. vazbě útěkové uvádějí, že v České republice žijí již dvacet let, mají zde manželky, děti a zázemí. Jde-li o důvod tzv. vazby předstižné, stěžovatelé deklarovali své legální příjmy a příslib zaměstnání u obchodní společnosti X, zastoupené V. T.
10. Stěžovatelé dále brojí proti tomu, že ve veřejném zasedání, v jehož průběhu vrchní soud zrušil rozsudek městského soudu, bylo zároveň rozhodováno o jejich vazbě, a to bez toho, aby návrh na propuštění z vazby stěžovatelé podali, resp. bez návrhu státního zástupce na prodloužení vazby. Stěžovatelé k tomu uvádějí, že na rozhodování o dalším trvání vazby nebyli připraveni a nemohli se k němu kvalifikovaně vyjádřit, nebyli slyšeni.
11. Stěžovatelé konečně namítají nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí z hlediska nemožnosti přijetí alternativních opatření nahrazujících vazbu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využili všech zákonných procesních prostředků k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
13. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
14. Rozhodování o vazbě je rozhodováním o osobní svobodě jednotlivce, která představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické i ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny [viz nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13 (N 212/79 SbNU 419)].
15. Každá vazba musí být vždy založena na relevantních a dostatečných důvodech. Obecně ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem [viz např. nález ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79)].
16. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení [např. nález sp. zn. I. ÚS 1115/09 ze dne 15. 4. 2010 (N 85/57 SbNU 137)]. Soudy rozhodující o vazbě sice nejsou povinny se ve svých rozhodnutích vypořádat jednotlivě s každým argumentem uplatněným obviněným nebo jeho obhájcem, měly by však reagovat adekvátním způsobem na všechna tvrzení, která jsou způsobilá zpochybnit oprávněnost dalšího trvání vazby. Porušení osobní svobody může spočívat zvláště v tom, že soud pouze zopakuje důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné [viz nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545)].
17. Stěžovatelé namítají nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, která má plynout z nedostatečného odůvodnění tzv. vazby útěkové a tzv. vazby předstižné, čemuž však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Stěžovatelům lze dát zapravdu, že napadené usnesení vrchního soudu sice vykazovalo jisté nedostatky v odůvodnění, které bylo spíše obecné bez odkazu na konkrétní skutečnosti posuzované věci, avšak Nejvyšší soud tyto nedostatky napravil, což je ostatně smyslem stížnostního řízení. V souladu se shora uvedenými premisami Nejvyšší soud dostatečně formuloval důvody tzv. vazby útěkové, když zdůraznil, že hrozba vysokého trestu není u stěžovatelů jediným důvodem této vazby, nýbrž poukázal i na další aspekty, které svědčí jejím důvodům (ohledně dalších důvodů viz bod 17 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že kasační usnesení vrchního soudu ve věci stěžovatelů bylo vydáno z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když do skupiny společností dopouštějících se trestné činnosti zjevně spadají i další společnosti. Nadto odvolání v neprospěch stěžovatelů podal i státní zástupce, tudíž tvrzení stěžovatelů, že vyšší trest jim již nemůže být uložen, je nesprávné (vzhledem k zákonné trestní sazbě podle §240 odst. 3 trestního zákoníku, která činí pět až deset let odnětí svobody). Ostatně pouze hrozba vysokého trestu sama o sobě postačuje pro naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu při vzetí obviněného do vazby [viz nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3)]. Musí ovšem jednoznačně jít o konkrétní hrozbu vysokého trestu, tedy hrozbu podloženou jedinečnými okolnostmi spáchaného skutku ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem, což je v posuzované věci splněno.
18. Jde-li o doktrínu tzv. zesílených vazebních důvodů, která je důležitým faktorem pro posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby, Ústavní soud zdůrazňuje, že konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě již nemusí postačovat. V tomto ohledu lze zdůraznit, že pouhá hrozba vysokého trestu v případě důvodů tzv. vazby útěkové při opakovaném prodlužování vazby nepostačuje, nýbrž delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13]. K tomu Ústavní soud uvádí, že ve věci již proběhlo hlavní líčení, které sice bylo z hlediska rozsahu provedeného dokazování zhodnoceno vrchním (odvolacím) soudem jako nedostatečné, přesto se však nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatelů, že důkazní situace je nyní stejná, jako byla na počátku trestního řízení. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že v hlavním líčení bylo potvrzeno důvodné podezření, že stěžovatelé se s vysokou mírou pravděpodobnosti dopustili trestné činnosti uvedené v obžalobě. Z provedeného dokazování v hlavním líčení také plyne, že trestná činnost stěžovatelů měla být sofistikovaná, páchaná v organizované skupině se způsobenou výší škody v řádu desítek milionů Kč. Všechny tyto okolnosti zesilují důvodnost dalšího trvání vazby.
19. Jde-li o důvody tzv. vazby předstižné, Nejvyšší soud taktéž konkretizoval obavy vedoucí k důvodnosti tohoto druhu vazby. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatelé si měli nelegální činností z velké části obstarávat svou obživu. Přísliby zaměstnání u společnosti zastoupené V. T., tj. osobou zjevně mající rodinné vazby na stěžovatele, pak předmětné obavy rozhodně nerozptylují.
20. Stěžovatelé taktéž namítají nedostatečnost odůvodnění možného nahrazení vazby alternativními opatřeními. Ani této námitce však nelze přiznat důvodnost. Nejvyšší soud přesvědčivě zdůvodnil, proč tato opatření použít nelze. Příčina tkví v intenzitě vazebních důvodů popsaných výše, společenskou škodlivostí jednání, charakterem a rozsahem stíhané trestné činnosti, což jsou okolnosti podrobněji plynoucí z celého kontextu odůvodnění a není nutno je opětovně rekapitulovat pro dílčí část odůvodnění. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že i tato část odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak usnesení Nejvyššího soudu, je obsahově dostatečná a srozumitelně vysvětluje, proč nelze vazbu v případě stěžovatelů nahradit jinými, méně invazivními prostředky.
21. Konečně za zjevně neopodstatněnou lze považovat i námitku brojící proti způsobu vedení veřejného zasedání, když stěžovatelé údajně nebyli slyšeni k důvodům vazby v pravém smyslu toho slova. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu uvedená tvrzení nevyplývají. Vrchní soud postupoval v souladu s §71 a §72 odst. 3 trestního řádu, na základě něhož jsou orgány činné v trestním řízení povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby stále trvají nebo se nezměnily a zda nelze vazbu nahradit některým z alternativních opatření. Postup soudu při prodlužování vazby po podání obžaloby se vyznačuje některými odchylkami oproti postupu soudce rozhodujícího v přípravném řízení. Nevyžaduje se zde návrh žádného procesního subjektu a soud může obviněného slyšet k vazbě nejen ve vazebním zasedání, ale i ve veřejném zasedání nebo hlavním líčení. Rozhodnutí vrchního soudu ve veřejném zasedání bylo tedy v souladu se zněním zákona. Stěžovatelé tak především měli a mohli být poučeni svými právními zástupci o tom, že schylovala-li se propadná tříměsíční lhůta, v jejímž průběhu musí dojít k periodickému přezkumu důvodnosti vazby, ke svému konci, bylo pravděpodobné, že vrchní soud se bude zabývat ve veřejném zasedání taktéž dalším trváním vazby. Ke sdělení svých stanovisek k trvání vazebních důvodů byli stěžovatelé vyzváni.
22. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu