ECLI:CZ:US:2023:4.US.104.23.1
sp. zn. IV. ÚS 104/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Marie Karakevy a Giannise Karakevase, zastoupených JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem, sídlem Mariánské údolí 126, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 24 Cdo 2763/2022-452 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2021 č. j. 18 Co 225/2020-339, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) JUDr. Evžena Rašovského, 2) Miloslavy Šťastové a 3) Františka Šťasty, 4) Evy Fojtíkové, 5) Ivy Stratilové a 6) Ivety Stratilové, 7) Ladislava Oratora a 8) Pavla Oratora, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i princip autonomie smluvní vůle a priority výkladu platnosti právního jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") domáhali určení, že jsou dědici zůstavitelky Anny Malíkové, a to na základě závěti datované dnem 14. 9. 2013. Po provedeném dokazování učinil okresní soud skutkový závěr, že zůstavitelka neučinila prohlášení před dvěma současně přítomnými svědky o tom, že listina se závětí je její poslední vůlí. Výpovědi svědkyň závěti před soudem vyhodnotil jako nevěrohodné, odlišné od toho, co tyto svědkyně uváděly před soudním komisařem, a jejich obsah shledal rozporným s výpovědí svědka Nováka, jehož výpověď považoval za zcela logickou a konzistentní, když na celé věci nebyl nikterak zainteresován. I kdyby okresní soud vzal za prokázané, že zůstavitelka učinila prohlášení o tom, že bylo její vůlí odkázat svůj byt stěžovatelům, nešlo by o prohlášení vyžadované právní úpravou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, konkrétně v §476b. Projev vůle totiž musel zůstavitel učinit nikoliv o způsobu, jakým hodlá v závěti se svým majetkem naložit (tedy např. že zůstavitelka hodlala svůj byt odkázat stěžovatelům), ale projev vůle zůstavitele se musel vztahovat ke konkrétní listině - závěti. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny veškeré občanským zákoníkem předpokládané formální náležitosti závěti, dospěl okresní soud k závěru o její neplatnosti a rozsudkem ze dne 23. 7. 2020 č. j. 34 C 143/2018-255, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. 9. 2020 č. j. 34 C 143/2018-289, žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. až IV. výrok).
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v I., II. a IV., výroku (I. výrok), změnil jej ve III. výroku o náhradě nákladů řízení státu (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Podle krajského soudu vycházel okresní soud správně z toho, že v dědickém řízení vznikl spor mezi stěžovateli a sedmým a osmým vedlejším účastníkem o dědické právo stěžovatelů na základě závěti. Spornou byla zejména otázka, zda zůstavitelka před dvěma současně přítomnými svědky prohlásila, že listina závěti obsahuje její poslední vůli, jak to vyžadoval §476b občanského zákoníku. V řízení před okresním soudem přitom svědkyně závěti podle krajského soudu tvrdily, že zůstavitelka měla prohlásit, že její vůlí je, aby byt odkázala stěžovatelům, proto i krajský soud uzavřel, že nedošlo k prohlášení zůstavitelky o tom, že listina závěti obsahuje její poslední vůli, neboť zůstavitel musí svůj projev vůle učinit o způsobu, jakým hodlá v závěti se svým majetkem naložit, ale ve vztahu ke konkrétní listině, přičemž svědkům závěti nemusí být obsah této listiny vůbec znám.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. a III. výrok). Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelů přípustným v právní otázce, zda zůstavitelka prohlášením, že její vůlí je odkázat byt stěžovatelům, ačkoliv v závěti pořídila i o jiném majetku ve prospěch dalších osob, před dvěma svědky současně přítomnými projevila, že listina (závěť) obsahuje její poslední vůli ve smyslu §476b občanského zákoníku, nikoliv opodstatněným. Nejvyšší soud připomenul, že pro vyhovění požadavkům uvedeného ustanovení je nutné, aby zůstavitel způsobem nevzbuzujícím pochybnost projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli. Krajský soud (shodně se soudem okresním) přitom dospěl k závěru, že prohlášení zůstavitelky, že její vůlí je byt odkázat stěžovatelům, není prohlášením o tom, že listina závěti obsahuje její poslední vůli, a to navíc za situace, kdy v závěti disponovala dalším svým majetkem, který odkázala jiným závětním dědicům. Toto hodnocení krajského soudu považoval Nejvyšší soud za správné. Uvedený závěr nemohly zpochybnit ani námitky stěžovatelů o právním formalismu a o porušení autonomie smluvní vůle, neboť přehlíží, že jimi namítaná pravidla jsou svou povahou pravidly interpretační povahy, která neslouží k doplnění absentujících formálních náležitostí právního jednání a která se uplatní teprve v případě, kdy právní úkon (v posuzované věci allografní závěť zůstavitelky) má veškeré zákonem stanovené formální náležitosti a naopak vzniknou pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo obtížně srozumitelná. O takový případ však v dané věci podle Nejvyššího soudu nešlo. Povolání svědků závěti přitom slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou vůli, objeví-li se po jeho smrti pochybnosti, zda skutečně jde o poslední vůli, tedy aby bylo věrohodným způsobem ověřeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Podle stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu), a to i z hlediska délky soudního řízení, a byly porušeny principy autonomie smluvní vůle a přednosti výkladu platnosti právního jednání na úkor závěru o jeho neplatnosti. Námitky zákonných dědiců ke způsobu pořízení závěti považují stěžovatelé za absurdní, neboť ani jeden z jejich opatrovníků pořízení závěti nebyl přítomen. Nepřípadný je rovněž podle stěžovatelů odkaz Nejvyššího soudu na usnesení ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, neboť v tomto řízení byla namítána neplatnost a nepravost závěti s poukazem na údajnou absenci pravého podpisu zůstavitelky. Takové námitky však prostřednictvím opatrovníků sedmého a osmého vedlejšího účastníka vznášeny nebyly.
6. Dále stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157) a zdůrazňují myšlenku, že by vždy měla platit priorita skutečné vůle subjektu práva činícího právní jednání nad formálním projevem této vůle. Proto krajský soud ani Nejvyšší soud neměly upřednostňovat jazykový projev, ale měly naopak chránit skutečnou vůli zůstavitelky. Vede-li výklad smlouvy podle Nejvyššího soudu z pohledu stran k absurdnímu výsledku, je třeba se takovému absurdnímu důsledku vyhnout. O úmyslu zůstavitelky odkázat svůj byt stěžovatelům svědčí podle nich i skutečnost, že již v roce 2011 jim údajně v jiné závěti odkázala jiný svůj byt, byť jej později prodala.
7. Stěžovatelé dále upozorňují, že svědkyně závěti byly řádně vyslechnuty soudem až 7 let od podpisu předmětné závěti a namítají, že okresní soud nejprve ve svém rozsudku nesprávně a nezákonně porovnával jejich výpovědi učiněné před soudním komisařem s jejich výpověďmi před okresním soudem samotným.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Ke konkrétním námitkám stěžovatelů Ústavní soud zejména uvádí, že v ústavní stížnosti jen opakují argumenty, s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly, a proto lze na tato odůvodnění napadených rozhodnutí v přiměřené míře odkázat. Přitom přehlížejí skutečnost, že již v řízení před soudním komisařem vyvstaly pochybnosti o postupu, jímž mělo dojít k pořízení závěti zůstavitelkou. Na tuto okolnost pak reagovali i opatrovníci sedmého a osmého vedlejšího účastníka, a proto je nepřípadný argument stěžovatelů, že v dědickém řízení před komisařem a ani později nemohl být průběh pořízení závěti náležitě zpochybněn, neboť osoby, jež námitky k průběhu pořízení závěti vznášely, se setkání, na kterém zůstavitelka závěť podepsala a na němž mělo dojít k jejímu prohlášení před svědkyněmi, neúčastnily.
11. Z napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že svědkyně závěti původně netvrdily ani to, že by zůstavitelka svou vůli odkázat stěžovatelům byt projevovala. S tímto tvrzením přišly právě až v návaznosti na námitky vznášené opatrovníky sedmého a osmého vedlejšího účastníka. Na toto zjištění okresního soudu navazuje krajský soud, když uvádí, že k rozporům v tvrzeních svědkyň, která uváděly před soudním komisařem a která doplňovaly před okresním soudem, když si detailněji vzpomínaly na okolnosti, které původně před soudním komisařem nezmiňovaly, sice nemohl přímo pro absenci řádného poučení svědkyň závěti soudním komisařem přihlížet, nicméně ani tvrzení později svědkyněmi uváděná před okresním soudem nemohla znamenat, že náležitosti požadované občanským zákoníkem pro platnou allografní závěť by byly naplněny. Jak bylo rekapitulováno shora, krajský soud (a posléze ani Nejvyšší soud) nepřehlédl, že zůstavitelka se měla vyjádřit před svědkyněmi tak, že hodlá byt odkázat právě stěžovatelům, nicméně tato okolnost pro naplnění náležitostí allografní závěti nepostačuje, neboť zůstavitelka se neměla vyjadřovat k tomu, jak hodlá pořídit se svým majetkem - když se navíc, jak opět poznamenaly obecné soudy, vyjádřila jen k části svého majetku, o kterém měla pořídit závětí - ale k listině (závěti) jako takové, kterou závětní svědkyně podepsaly; i proto předmětná závěť nemohla být posouzena jako platná.
12. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu přijatelným způsobem vysvětlily, proč u závěti je nutno lpět na zákonem vyžadovaných formálních náležitostech a nelze ji srovnávat se smluvním ujednáním, které obsahuje všechny formální náležitosti, ale pochybnost vzbuzuje nejasnost nebo nesrozumitelnost obsahu takového smluvního ujednání; z uvedeného důvodu nemohou být závěry obecných soudů v nyní posuzované věci zpochybněny odkazy stěžovatelů na nálezovou judikaturu Ústavního soudu upřednostňující výklad vedoucí k platnosti smlouvy před výkladem, podle něhož je smlouva neplatná. Nelze přehlížet ani to, že vznikne-li spor spočívající ve výkladu smlouvy, mohou se smluvní strany před soudem bránit, v dané věci se však zůstavitelka již bránit nemůže, a proto není ústavně neakceptovatelné, lpějí-li obecné soudy na dodržení formálních náležitostí závětí vyžadovaných zákonem. Přitom z ústavní stížnosti i jejích příloh plyne, že závěť zpracovával manžel jedné ze svědkyň závěti mající právnické vzdělání (ten měl být i jedním ze závětních dědiců). Je proto otázkou, proč na řádný průběh pořízení závěti, probíhalo-li její pořízení tak, jak je ve stížnosti uváděno, nedohlédl. Ústavní soud k tomu dodává, že se neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatelů, že by odkaz Nejvyššího soudu na jeho usnesení sp. zn. 21 Cdo 1934/2012 nebyl v dané věci přiléhavý, zvláště když Nejvyšší soud pomocí něj vysvětluje smysl povolání svědků závěti, což se uplatní i v nyní posuzované věci.
13. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ani stěžovateli tvrzená okolnost, že jim měla zůstavitelka dříve na základě jiné závěti chtít odkázat jiný svůj byt, nemůže zpochybnit závěry v této věci. Naopak, toto strohé tvrzení stěžovatelů lze podle Ústavního soudu vysvětlovat i tak, že zůstavitelka se již dříve rozhodla, že se svým majetkem naloží jinak, než aby ho stěžovatelé nabyli děděním.
14. K námitce stěžovatelů o neúměrné délce řízení Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu stěžovateli formulovaného petitu ústavní stížnosti) nemohla být délka řízení, nýbrž výlučně to, zda napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena základní práva či svobody. Bylo by totiž značně nelogické a odporující zájmům stěžovatelů, aby z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení Ústavní soud zrušil vydaná rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování tohoto řízení. Nad rámec uvedeného pak ještě poznamenává, že argument o nepřiměřené délce řízení, jímž se stěžovatelé snaží vysvětlit rozpory zejména ve výpovědích závětních svědkyň před obecnými soudy, nemůže obstát již jen proto, že závětní svědkyně naopak před soudem i po oněch sedmi letech uváděly větší podrobnosti, než sdělily na začátku dědického řízení soudnímu komisaři. Proto ani tento argument stěžovatelů nemůže vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu