ECLI:CZ:US:2023:4.US.1159.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1159/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí, a. s., sídlem Konská 453, Třinec, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2022 č. j. 71 Co 214/2022-775, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a J. B., K. Č. a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 4. 2022 č. j. 14 C 92/2015-721 (dále jen "okresní soud") ve výrocích, jimiž okresní soud jednak zamítl žalobu první vedlejší účastnice o zaplacení náhrady újmy na zdraví a ztráty na výdělku v důsledku poskytnutí nedostatečné lékařské péče a jednak jí uložil povinnost zaplatit náklady státu (I. výrok). Nákladové výroky III. a IV. rozsudku okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce ani druhému vedlejšímu účastníkovi a třetí vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (II. výrok). Současně uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok) a rozhodl, že první a třetí vedlejší účastnice nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (IV. výrok). Krajský soud dospěl k závěru, že okolnosti případu odůvodňují aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť první vedlejší účastnice újmu skutečně utrpěla (byť v řízení nakonec úspěšná nebyla) a žalobu podávala s vědomím, že závěry znaleckého posudku její nárok potvrzují. Krajský soud přihlédl také k příjmovým a majetkovým poměrům první vedlejší účastnice a uzavřel, že tyto okolnosti v souhrnu převáží nad újmou, která vznikne stěžovatelce úhradou nákladů na právní zastoupení.
3. Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla část rozhodnutí krajského soudu dřívější ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 6. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 254/23 odmítl jako nepřípustnou (předčasnou) z důvodu souběhu ústavní stížnosti s dovoláním podaným první vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud následně dovolání usnesením ze dne 29. 3. 2023 č. j. 25 Cdo 670/2023-802 odmítl částečně pro nepřípustnost a částečně pro vady podle §243c odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka brojí výhradně proti II. výroku rozsudku krajského soudu, kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů v řízení před okresním soudem. Krajský soud se podle ní dopustil libovůle, která vyústila v porušení jejího základního práva na spravedlivý proces použitím podústavního práva, konkrétně §150 o. s. ř., ústavně nesouladným způsobem. Stěžovatelka je přesvědčena, že v posuzované věci důvody zvláštního zřetele hodné podle §150 o. s. ř. dány nebyly. Rozhodnutí krajského soudu považuje za překvapivé a neočekávané, když se nemohla vyjádřit k zamýšlenému použití moderačního práva soudu. Rovněž má za to, že odůvodnění změněného nákladového výroku není dostatečné. Na podporu své argumentace odkázala na řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se zákazu překvapivého použití moderačního práva soudu [srov. nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391), ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 42/11 (N 83/65 SbNU 115) nebo ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337), jejichž závěrům krajský soud svým rozhodnutím nedostál.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a jejímu posouzení již nebrání souběh s dovoláním, ev. jiným opravným prostředkem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy], který rozhoduje mimo jiné o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Je-li ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není z pohledu ústavněprávní argumentace dostačující, že je namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť taková argumentace staví Ústavní soud do pozice další instance v soustavě obecných soudů, kterou však není. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za řádně vedené.
7. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že došlo k ústavně nesouladnému použití §150 o. s. ř. ve smyslu porušení zásady kontradiktorního řízení jako práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu).
8. Ústavní soud se ve své konstantní judikatuře staví k rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií řádného procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze při skutečně extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Uvedené platí rovněž o použití moderačního práva soudem podle §150 o. s. ř., neboť je právě na civilním soudu, aby uvážil, zda může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než jak by odpovídalo výsledku sporu [srov. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357) nebo ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz].
9. Zásada kontradiktornosti řízení je nepochybně součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pro posuzovaný případ je však podstatné, že nejde o právo absolutní a naopak se může lišit v závislosti na konkrétním dotčeném řízení [srov. nález ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3199/21 nebo usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2952/21]. Závěr o diskreční pravomoci obecných soudů, které mohou omezit možnost účastníků vyjádřit své stanovisko k otázce nákladů, byť za podmínky, že účastníci nebudou překvapeni nečekaným a nepředvídaným obratem ve věci, potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (srovnej rozsudek ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10).
10. Ústavní soud neshledal stěžovatelčiny námitky za opodstatněné a konstatuje, že krajský soud v její věci rozhodl racionálním a dostatečně odůvodněným rozhodnutím. Z jeho rozsudku je zřejmé, že krajský soud provedl komplexní úvahu o důvodech pro použití §150 o. s. ř. a využil své moderační právo a právo na náhradu řízení před okresním soudem úspěšným účastníkům nepřiznal, zejména zohlednil okolnosti, které první vedlejší účastnici vedly k podání žaloby, zohlednil újmu, která jí skutečně vznikla a přihlédl také k jejím příjmovým a majetkovým poměrům. Na základě vlastního uvážení dospěl k závěru, že tyto důvody hodné zvláštního zřetele v souhrnu převáží nad újmou, která vzniká stěžovatelce vynaložením nákladů na právní zastoupení v řízení před okresním soudem. Podle Ústavního soudu byly tyto okolnosti stěžovatelce známy po celou dobu řízení a nelze je označit za překvapivé, a proto v podrobnostech odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku krajského soudu, ze kterého všechny důvody vyplývají.
11. Stěžovatelkou uvedené odkazy na nálezy Ústavního soudu nelze s ohledem na výše uvedené považovat za příhodné. Ústavní soud zvážil dopady jeho případného kasačního zásahu a shledal, že zrušení napadeného rozhodnutí nemá pro stěžovatelku valný význam a pouze by došlo k prodloužení řízení, proto považuje eventuální zrušení takového rozhodnutí za ryze formalistické a obsahově prázdné [srov. např. nálezy ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09 (N 75/57 SbNU 23) a ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13 (N 212/79 SbNU 419].
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu