ECLI:CZ:US:2023:4.US.1232.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1232/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé Jany B., zastoupené matkou Pavlínou B. (jedná se o pseudonymy), právně zastoupené Mgr. Bc. Petrem Ptáčkem, advokátem, sídlem Májová 608/23, Cheb, proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2023 č. j. 2 To 97/2022-933, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky, a výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2022 č. j. 3 T 13/2021-892, kterým byla stěžovatelka odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a T. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů ve vymezeném rozsahu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 7 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem uznal vedlejšího účastníka T. H. (dále jen "odsouzený") vinným pod bodem I. výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 téhož zákoníku, pod bodem II. výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a pod body III. a IV. výroku o vině pokračujícím přečinem šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatelka byla poškozenou co do skutků pod body I. a III. výroku o vině. Za tato jednání uložil krajský soud odsouzenému úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, a to za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku, kdy výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu, dále rozhodl o propadnutí věci (konkretizovaného mobilního telefonu), uložil odsouzenému ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu uložil povinnost, aby uhradil stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy částku 35 073 Kč, a se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy stěžovatelku podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), e) a odst. 2 trestního řádu z podnětu odsouzeného a státního zástupce zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že odsouzeného při nezměněném výroku o vině za uvedené dva zločiny a pokračující přečin odsoudil podle §185 odst. 3 trestního zákoníku za použití §40 odst. 2 a podle §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Dále vrchní soud rozhodl, že podle §81 odst. 1 a §84 trestního zákoníku se výkon trestu podmíněně odkládá a podle §85 odst. 1 se stanoví zkušební doba v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad odsouzeným. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku odsouzenému uložil trest propadnutí věci, a to konkretizovaného mobilního telefonu. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn. Odvolání stěžovatelky vrchní soud podle §256 trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka připomíná, že v trestním řízení uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích, která jí vznikla v důsledku trestných činů spáchaných na ní odsouzeným, a to ve výši 1 010 199 Kč. Namítá, že postup a rozhodování krajského soudu, který jí přiznal bolestné v částce 35 073 Kč a co do nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 975 126 Kč ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, měly ve vztahu k jejímu posléze uvedenému nároku povahu pouze formální a postrádající dostatečné zohlednění veškerých podstatných aspektů dopadajících na její osobnostní práva. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací krajského soudu, že jednání odsouzeného ji nijak neomezuje v jejím postavení školačky či studentky, neboť školu dále navštěvuje a její prospěch se nezhoršil. Dále stěžovatelka připomíná závěry MUDr. Vlastimila Tichého, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který u ní shledal posttraumatickou stresovou poruchu. Vrchní soud podle stěžovatelky nevzal v potaz jí uváděné skutečnosti a nevypořádal se s ustálenou judikaturou. Výstižné není ani jeho konstatování, že mezi kompenzace spadá i odsouzení pachatele. V této souvislosti stěžovatelka připomíná, že až do současnosti se odsouzený zdržuje poblíž místa jejího bydliště. Dále rekapituluje judikaturu Ústavního soudu zabývající se náhradou újmy za zásah do fyzické a psychické integrity [srov. zejména nálezy ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 517/99 (N 32/17 SbNU 229), ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2379/08 (N 157/54 SbNU 33), ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41), ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 2930/13 (N 205/75 SbNU 297) nebo ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
5. Stěžovatelka uvádí, že účelem satisfakční funkce adhezního výroku má být vyvážení nebo zmírnění újmy, která vznikla následkem protiprávního zásahu od odsouzeného. Peněžitá náhrada má poškozené umožnit opatřit si náhradní požitky, které její újmu zmírní a vyváží její vytrpěnou bolest. Stěžovatelka má za to, že následky a psychickou újmu si ponese po celý svůj život, proto přiznání excesivně nízké náhrady a odkázání s velkou částí jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních představuje porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod.
6. Stěžovatelka je zvlášť zranitelnou obětí podle §2 odst. 4 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), a obecné soudy nezohlednily, že při uplatnění nároků vůči odsouzenému v občanskoprávním řízení by se opět musela konfrontovat s traumatickými zážitky z doby, kdy se stala obětí trestného činu. Z výše uvedené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že přiznávání excesivně nízkých náhrad újmy poškozeným v trestním řízení je způsobilé vyvolat u poškozených pocit bezpráví a vznik druhotné újmy.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. A. Obecné principy
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.
9. Těžištěm ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelky, které směřují proti částečnému nepřiznání náhrady nemajetkové újmy obecnými soudy, resp. jejímu odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních. Ústavní soud se proto soustředil na tuto problematiku.
a) Nemajetková újma způsobená trestnou činností
10. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny je zaručena "[n]edotknutelnost osoby a jejího soukromí". Garance nedotknutelnosti osoby spočívá v ochraně tělesné a duševní integrity člověka. Její základní součástí je i zdraví jednotlivce [nálezy sp. zn. II. ÚS 2379/08, body 10. a 11. a sp. zn. III. ÚS 2253/13, body 15. a 16.]. Zásahem do tělesné a duševní integrity chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny, pak je "způsobení zranění, způsobení či zhoršení choroby, a to i choroby, resp. poruchy psychické, ale i pouhé způsobení bolesti" (nález sp. zn. II. ÚS 2379/08, bod 11. odůvodnění).
11. Ustanovení čl. 7 odst. 1 Listiny zaručuje rovněž nedotknutelnost soukromí. Soukromí jednotlivce je chráněno i dalšími ustanoveními Listiny [zejména čl. 10, 12 a 13 Listiny; viz nález ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.), bod 31.]. Ze systematického zařazení čl. 7 odst. 1 Listiny i z toho, že toto ustanovení zaručuje právě "nedotknutelnost" soukromí, vyplývá, že jeho účelem je poskytovat ochranu všem aspektům soukromého života jednotlivce, včetně nejniternějších.
12. Dojde-li k zásahu do sféry, v níž je čl. 7 odst. 1 Listiny zaručena jednotlivcům nedotknutelnost jejich osoby a soukromí, a v důsledku toho i ke vzniku újmy, promítá se ochrana základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí do nároků na náhradu takto vzniklé újmy. Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. III. ÚS 2253/13, bod 35., že "[v] náhradě jakékoli újmy, a to i újmy na zdraví, je zapotřebí vidět i jakési pokračování práv. Skrze uplatnění nároku na náhradu újmy pokračuje subjektivní právo (na zdraví) nebo právní statek či hodnota (zdraví), z jehož porušení škoda vzešla". Podle tohoto nálezu platí uvedený princip obecně pro náhradu újmy vzniklou porušením určitého práva, nejen pro náhradu újmy na zdraví.
13. Podle §2 odst. 2 zákona o obětech trestných činů se obětí rozumí fyzická osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil, a podle §2 odst. 4 písm. c) téhož zákona se zvlášť zranitelnou obětí pro účely tohoto zákona při splnění podmínek uvedených v odst. 2 nebo 3 rozumí oběť trestného činu znásilnění (§185 trestního zákoníku). Oběti trestného činu znásilnění zákon přiznává postavení zvlášť zranitelné oběti přímo ex lege, tedy bez ohledu na její věk, osobní poměry či další faktory, jež ji mohou v konkrétním případě činit zvýšeně zranitelnou. Zákon vychází z předpokladu, že těmto obětem je nutné věnovat zvláštní péči a pozornost při poskytování práv a pomoci, přičemž vyžadují specifický přístup a jsou náchylnější k druhotné viktimizaci.
14. Skutečnost, že náhrada újmy způsobené výše vymezenou trestnou činností představuje pokračování ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, má význam i pro úvahy o rozsahu vzniklé újmy a výši její náhrady u osob, které si pro svůj věk nebo zdravotní znevýhodnění nemusejí plně uvědomovat či chápat povahu a podstatu zásahu do svých práv. Dojde-li zásahem do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny) ke vzniku újmy, nelze snížit či odepřít náhradu této újmy z důvodu, že poškozený jednotlivec není schopen z důvodů svého věku nebo dalších osobních specifik plně chápat zásah do svého základního práva.
15. Dále je namístě vymezit procesní podmínky náhrady nemajetkové újmy v trestním řízení.
b) K procesním aspektům náhrady nemajetkové újmy v adhezním řízení
16. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2018 Sb.) vyložil, že "vývoj legislativy (pozn. správně má být "právní úpravy") upravující postavení poškozeného v trestním řízení po roce 1989 lze charakterizovat jako směřující k posílení a prohloubení jeho práv" (bod 59.) a že i k doktrinárnímu vývoji lze souhrnně uvést, že "panuje obecně pozitivní hodnocení nastíněného vývoje legislativy posilující práva poškozeného" (bod 62.). V tomto nálezu dále uvedl, že "právní řád chrání jako primární zájem poškozeného na trestním řízení [...] vypořádání všech penězi ocenitelných nároků soukromoprávního charakteru, které poškozenému vznikly za pachatelem v důsledku spáchání trestného činu (náhrada škody, nemajetkové újmy, vydání bezdůvodného obohacení)" (bod 52.).
17. K vývoji náhledu na postavení poškozeného došlo i v souvislosti s uplatňováním adhezního nároku. Ústavní soud tak počal na adhezní řízení vztahovat právo poškozených na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3456/15 (N 148/82 SbNU 357), část IV. b)] a připustil i možné porušení rovnosti v řízení zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny, koncentruje-li se trestní řízení toliko na obviněného, zatímco poškozený je ignorován [nález ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 289/12 (N 170/67 SbNU 83), bod 36.], a shledal i porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny (nález sp. zn. I. ÚS 1587/15). Podle již citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 "lze tedy uzavřít, že procesní postavení poškozeného v trestním řízení není nadále redukovatelné toliko na zpravidla významný pramen důkazu a na subjekt, jemuž má v trestním řízení být usnadněno vyrovnání jeho majetkoprávních nároků vzniklých v přímé souvislosti se spácháním trestného činu vůči pachateli. Poškozený v trestním řízení realizuje, respektive realizovat může, i některá svá základní práva a svobody představující tzv tvrdé jádro lidských práv" (bod 67.). Nastíněný vývoj "proto jednoznačně dospěl do bodu, v němž na postavení poškozeného v trestním řízení nelze nadále nazírat jakožto na doplňkové, bez něhož by se poškozený stejně ochrany všech svých právem uznaných zájmů domohl (typicky uplatněním adhezního nároku v řízení ve věcech občanskoprávních)" (bod 67. odůvodnění).
18. Možnost Ústavního soudu kasačně zasahovat do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem (popř. jeho částí) na řízení ve věcech občanskoprávních, je přesto omezená. Důvodem je, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), neboť nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován. Důvod k zásahu Ústavního soudu je nicméně dán tehdy, kdy pochybení trestních soudů již nelze napravit v občanskoprávním řízení (nález sp. zn. I. ÚS 1587/15, bod 19.), a dále například tehdy, je-li rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo odůvodnění tohoto rozhodnutí je provedeno způsobem, který porušuje substantivní základní práva účastníků - například je-li založeno na rasové diskriminaci (nález sp. zn. I. ÚS 1587/15, bod 18. odůvodnění).
19. Dalším důvodem pro zásah Ústavního soudu jsou případy, kdy přiznaná náhrada nemajetkové újmy je excesivně nízká. I přes využití svých práv v trestním řízení by totiž poškození byli nuceni - usilovali-li by o adekvátní výši náhrady - domáhat se svých práv v řízení ve věcech občanskoprávních, kam by je trestní soudy (s částí nároku či nárokem celým) odkazovaly (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3003/20). Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že přiznávání excesivně nízkých, nebo dokonce žádných náhrad újmy poškozeným v trestním řízení je způsobilé vyvolat u nich pocit bezpráví a vznik druhotné újmy. V občanském soudním řízení by poškození museli znovu prokazovat oprávněnost svého nároku, což pro ně může znamenat i opětovnou konfrontaci s nepříjemnými či traumatickými zážitky z doby, kdy se stali obětí trestného činu. Takové důsledky jsou o to více nežádoucí u zvlášť zranitelných obětí.
20. Současně je nutné respektovat odlišnosti jednotlivých nároků, které poškozený může v adhezním řízení uplatnit. Poškozeným se podle §43 odst. 1 trestního řádu rozumí ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil, a podle §43 odst. 3 trestního řádu je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 trestního řádu);
je-li sjednána dohoda o vině a trestu, je třeba návrh učinit nejpozději při prvním jednání o takové dohodě (§175a odst. 2 trestního řádu). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit. Podle §228 odst. 1 trestního řádu platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, byl-li nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §228 odst. 1 věta za středníkem trestního řádu má soud zákonnou povinnost přiznat poškozenému řádně uplatněný nárok, jsou-li splněny shora zmíněné podmínky a současně ve skutkové větě rozsudku je uvedena výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení, leda by takovému rozhodnutí bránila zákonná překážka nebo byl nárok obžalovaným již v této výši uspokojen. Zatímco u povinnosti k náhradě škody a k vydání bezdůvodného obohacení zákon stanoví restriktivní podmínky pro odkázání poškozeného s jím uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, u povinnosti k náhradě nemajetkové újmy se srovnatelné normativní řešení neuplatní.
21. Toto rozlišení není nahodilé ani bezúčelné. Jeho důvod spočívá v okolnosti, že účelem adhezního řízení je zrychlení a zjednodušení rozhodování o nárocích poškozeného tak, že se rozhodování o nich uskuteční v trestním řízení, pročež poškozený není nucen následně vést občanskoprávní řízení. Hlavním úkolem trestního soudu je rozhodnout o vině a trestu, přičemž zákonná úprava nepředpokládá, že tento soud bude věnovat posouzení nároku poškozeného shodnou míru pozornosti jako odůvodnění výroku o vině a trestu. Je-li ve skutkové větě rozsudku uvedena výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení (opírající se o písemné doklady, odborné vyjádření, znalecký posudek apod.), zpravidla nebude vyčíslení předmětného nároku poškozeného právně ani skutkově komplikované, avšak stanovení výše nemajetkové újmy (zejména duševní útrapy při usmrcení nebo závažném ublížení na zdraví, dále snížení důstojnosti poškozeného při zásahu do osobnostních práv či újma na tzv. jiných právech) se v podstatné míře odvíjí ze subjektivní percepce poškozeného. Není-li jeho vlastní vyjádření (např. vzhledem k osobním specifikům poškozeného apod.) v trestním řízení postačující, nýbrž vyžaduje-li rozsáhlé doplnění "optikou" soudního znalce (znalecké dokazování nad rámec posudku, který byl k dispozici v trestním řízení), nelze soudu bez dalšího opodstatněně vytýkat, že nepřistoupil k dokazování o náhradě nemajetkové újmy v penězích a její výši, postupoval podle §229 odst. 1 trestního řádu nebo (jako tomu bylo v předmětné věci) §229 odst. 2 trestního řádu a poškozeného odkázal (v plném rozsahu, resp. zčásti) s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Jakkoli není výstižné jednostranně upřednostňovat zásadu rychlosti trestního řízení (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, resp. §2 odst. 5 trestního řádu), je nutné i tuto zásadu vzít v potaz.
22. Ve výše odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3456/15 Ústavní soud připomenul, že: "Jedině až pečlivé uvážení všech kritérií pro určení výše náhrady nemajetkové újmy umožní stanovit její adekvátní kompenzaci. Nárok na náhradu nemajetkové újmy poškozených však nebyl v posuzovaném případě podložen takovými zjištěními soudů, která by umožnila její dostatečně přesnou kvantifikaci na základě shora uvedených kritérií. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že tvrzení a prokázání požadovaných skutečností přitom náleží poškozeným či jejich zmocněnci a soudy nemají povinnost prokazovat je nad rámec, který by byl v rozporu s požadavkem na rychlost a hospodárnost trestního řízení. V takovém případě by bylo namístě poškozené s jejich nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4.2016 sp. zn. 4 Tdo 1402/2015)."
23. Tento postup nekoliduje s uvedeným ústavněprávním požadavkem, že nezpůsobilost poškozeného chápat plně zásah do svých práv zaručených v čl. 7 odst. 1 Listiny nemůže jít k jeho tíži tím způsobem, že by mu náhrada byla přiznána nižší či zcela odepřena. Tento imperativ se totiž uplatní nejen v adhezním řízení, ale i v řízení ve věcech občanskoprávních, na které je poškozený odkázán.
24. Nebylo by udržitelné zaměňovat roli zákonodárce s úlohou obecných soudů či Ústavního soudu, kterému nepřísluší plnit funkci zákonodárce a právní úpravu dotvářet nebo vykládat způsobem, který se od samotného textu zákona (i jeho smyslu) odlišuje, jakkoliv rozumnými úmysly (další zvýšení ochrany práv poškozených) by zde mohl být veden.
IV. B. Uplatnění na posuzovanou věc
25. Jak bylo uvedeno, v posuzované věci se stěžovatelka domáhala, aby jí odsouzený byl povinen nahradit nemajetkovou újmu ve výši 1 010 199 Kč, přičemž krajský soud stěžovatelku odkázal co do nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 975 126 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních a vrchní soud její odvolání proti tomuto výroku zamítl.
26. Vrchní soud ústavněprávně udržitelným způsobem dovodil, že ztížení společenského uplatnění podle §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebylo možné v odvolacím řízení vyčíslit peněžní částkou bez rozsáhlého doplnění dokazování, které by zahrnovalo opakovaný výslech soudního znalce MUDr. Vlastimila Tichého za účelem objasnění "aktuálního stavu" stěžovatelky včetně určení případných rozdílů oproti zjištěním, z nichž vycházel ve svém znaleckém posudku předloženém krajskému soudu. Dále by bylo nutné vzít v potaz zejména intenzitu jednání, věk a "osobu jako takovou" odsouzeného, jakož i jeho majetkové možnosti. Vrchní soud nepřevzal úvahu krajského soudu, že jediným společenským postavením stěžovatelky je "postavení školačky/studentky" a v tomto postavení ji trestný čin nijak neomezuje, protože školu nadále navštěvuje a nedošlo ke zhoršení jejího prospěchu. Dlužno připomenout, že krajský soud přihlížel především k intenzitě jednání (nejzávažnější trestný čin dospěl toliko do fáze pokusu), jeho četnosti (mělo jít o jednání ojedinělé), vyjádření matky stěžovatelky z léta 2022, kdy uvedla, že se stav dcery již stabilizoval, a konečně i k postoji samotné stěžovatelky, která s odsouzeným udržovala telefonický kontakt i po události, ke které došlo u ní v bytě, a jednání odsouzeného "sama bere toliko jako obtěžování, nikoli jako znásilnění". Vrchní soud konstatoval, že za této situace, kdy by muselo dojít k dalšímu "masivnímu doplnění" dokazování v trestním řízení, není dán "patřičný a dostatečný prostor" pro přiznání předmětné náhrady za ztížení společenského uplatnění. Toto další dokazování by neúměrně prodlužovalo trestní řízení. Vrchní soud dále poznamenal, že stěžovatelka neuplatnila nárok na náhradu újmy za prožité duševní útrapy podle §2956 občanského zákoníku, v důsledku čehož nemohla být odpovídající částka v adhezním výroku stanovena.
27. Je nepochybné, že k zásahu do osobnostních práv stěžovatelky trestnou činností došlo. Význam zásahu do práva na nedotknutelnost osoby vyjadřuje již samotná povaha a závažnost trestného činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 6 Tdo 347/2014). Tyto skutečnosti však bez dalšího neznamenají, že výsledky dokazování představovaly dostatečný podklad pro rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy v penězích představované ztížením společenského uplatnění a zejména stanovení její výše (srov. §229 odst. 2 trestního řádu).
28. Ústavní soud nepovažuje za excesivní ani konstatování vrchního soudu, že disponoval omezeným množstvím poznatků, které proto nemohly představovat dostatečně ucelený podklad pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v penězích. Vrchní soud přitom neprosazoval závěr, že ke zmiňované formě újmy nedošlo. Své závěry založil na odlišných - výše rekapitulovaných - okolnostech.
29. Ve stěžovatelčině věci není dán ani rozpor s nálezem sp. zn. II. ÚS 3003/20, kde Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatelky, že její porucha autistického spektra spojená se sníženou schopností dostatečně chápat zásah do své důstojnosti nepředstavuje důvod, pro který by obecné soudy mohly přistupovat k rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v adhezním řízení "lehkovážně". Tamní stěžovatelka dále vytýkala, že se soudy nevypořádaly dostatečně s jejím návrhem, aby za účelem prokázání trvalých následků na jejím psychickém zdraví došlo k výslechu znalců. Vycházely přitom z výpovědi její matky, která nebyla schopna dostatečně hájit její zájmy, a i v dalších směrech přehlížely důsledky toho, že je zvlášť zranitelnou obětí (srov. výše). V nyní posuzované věci však soudy k obdobným úvahám nepřistoupily (nepodcenily svými vyjádřeními význam základního práva stěžovatelky na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny) a znalkyně byla v hlavním líčení vyslechnuta. Východiska nálezu sp. zn. II. ÚS 3003/20 charakterizuje též okolnost, že k trestné činnosti došlo poté, co byla stěžovatelka na základě rozhodnutí soudu hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Bohnice a umístěna "na chlapecké oddělení společně s hochy, u nichž bylo zaznamenáno sexuálně nežádoucí chování". Oproti tomu v nyní posuzované věci srovnatelný "veřejnoprávní" kontext přítomen není.
V.
Závěr
30. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska působnosti dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu