ECLI:CZ:US:2023:4.US.1274.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1274/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LESIKAR, a. s., sídlem Vančurova 2904, Tábor, zastoupené Mgr. Janem Seidelem, advokátem, sídlem Dělnická 213/12, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. března 2023 č. j. 9 Afs 67/2022- 41 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. března 2022 č. j. 63 Af 9/2021-57, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu vlastnického práva, právo podnikat a záruka autonomie vůle podle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 5. 11. 2021 č. j. 39839/21/5200-11431-712136 změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") ze dne 14. 7. 2020 č. j. 1688186/20/2212-50524-305839, tak, že stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 375 250 Kč, namísto původní správcem daně doměřené částky 602 300 Kč, a dále penále v částce 75 050 Kč namísto původně správcem daně určeného penále ve výši 120 460 Kč. K doměření daně z příjmů právnických osob došlo z důvodu neuznání nákladů (výdajů) na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu §24 odst. 1 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), ve zdaňovacím období roku 2017. Na základě kontrolního zjištění správce daně byly zpochybněny výdaje, kromě jiných, na licenční poplatky vynaložené za užití patentu na základě faktur přijatých od své švédské dceřiné společnosti. Tento výdaj stěžovatelky nebyl uznán po zjištění, že v konkrétní části zdaňovacího období roku 2017 (do 11. 8. 2017) byla vlastníkem patentu sama stěžovatelka, nikoli její dceřiná společnost. Vedlejší účastník i správce daně dospěli k závěru, že k právním účinkům převodu patentu ze stěžovatelky na dceřinou společnost podle §1102 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, došlo až zápisem do Evropského patentového rejstříku dne 11. 8. 2017, nikoli již podpisem smlouvy o převodu patentu ze dne 5. 12. 2016, jak dovozovala stěžovatelka.
3. S tímto výkladem se ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který napadeným rozsudkem zamítl následnou stěžovatelčinu správní žalobu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Také podle krajského soudu se dceřiná společnost stěžovatelky stala vlastnicí evropského patentu až zápisem převodu patentu do Evropského patentového rejstříku dne 11. 8. 2017, tudíž do tohoto dne byla vlastnicí evropské patentové přihlášky a později evropského patentu stěžovatelka, která tak nemohla platit licenční poplatky ve prospěch své dceřiné společnosti jako náklady ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal mimo jiné na čl. 64 odst. 1 Úmluvy o udělování evropských patentů (dále jen "Úmluva") s tím, že evropský patent poskytuje svému majiteli ochranu teprve ode dne zveřejnění oznámení o jeho udělení v Evropském patentovém rejstříku. Je-li patentová ochrana podle Úmluvy účinná ode dne zveřejnění patentu v Evropském patentovém rejstříku, pak totéž pravidlo se podle Nejvyššího správního soudu nutně uplatní i při převodu patentu na nového majitele, který je tedy také účinný až dnem jeho zveřejnění, aby mohla být aktivována veřejnoprávní ochrana nového majitele. Názor stěžovatelky vážící časové účinky převodu patentu již na podpis (uzavření) soukromoprávního ujednání mezi původním a novým majitelem patentu (či patentové přihlášky) by podle Nejvyššího správního soudu vedl k tomu, že nový vlastník by se po určitou dobu nemohl dožadovat uplatnění svých práv. Jakkoliv tedy zápis do Evropského patentového rejstříku ani podle Nejvyššího správního soudu není nutný k tomu, aby se smlouva o převodu patentu stala pro vztahy mezi smluvními stranami perfektní, účinky smlouvy o převodu patentu vůči třetím osobám přesto mohou nastat teprve zápisem převodu do příslušného patentového rejstříku. Proto i případné platby stěžovatelky ve prospěch její dceřiné společnosti mohly být podle Nejvyššího správního soudu hrazeny až od data, kdy se švédská dceřiná společnost stěžovatelky stala podle Evropského patentového rejstříku vlastníkem patentu. Ani stěžovatelka nezpochybňuje, že se tak stalo až dne 11. 8. 2017.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že pro uplatnění nákladů podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je převod účinný již okamžikem podpisu smlouvy, a nikoli až okamžikem zápisu do veřejného seznamu. Také podle stěžovatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 664/04 (N 85/41 SbNU 105) může být zdaněna pouze taková část zisku, která byla zjištěna až po odečtení výdaje, který byl k zajištění příjmu nutný. Toto pravidlo přitom v její věci nebylo dodrženo, když nikdy nebylo správními orgány ani správními soudy zpochybněno tvrzení o tom, že vynaložila právě náklad v podobě licenčních poplatků za užití patentu ve prospěch své dceřiné společnosti. Chtěly-li by správní soudy ve svých rozhodnutích zpochybňovat racionalitu takového plnění, musely by vycházet ze samotného zjištění a aktivity správce daně a vedlejšího účastníka, kteří by výdaje stěžovatelky při dokazování musely zpochybnit. S touto námitkou a ani s fakticitou plnění ve prospěch dceřiné společnosti se správní soudy v napadených rozhodnutích podle stěžovatelky nevypořádaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádnou takovou vadu Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. V souladu s výše uvedeným postavením Ústavní soud shledal, že obecné (správní) soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě objasnily důvody, pro které stěžovatelčiny výdaje na licenční poplatky ve prospěch její dceřiné společnosti nelze pro účely určení daně z příjmu uznat jako náklad nutný - zjednodušeně řečeno - k dosažení zisku. Uvedené závěry správních soudů přitom nemohou být zpochybněny ani argumentací stěžovatelky, že výdaje na licenční poplatky skutečně vynaložila, když tato okolnost nebyla v řízení zpochybněna. Fakticita plnění provedeného stěžovatelkou totiž pro účely její věci nebyla podstatná a je naopak pouze na ní, jaký zvolí další postup vůči dceřiné společnosti (zda se bude eventuálně domáhat jeho vrácení).
9. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 664/04 není případný, neboť v její věci správní soudy nezpochybňovaly, že stěžovatelka náklady na zaplacení "licenčních poplatků" skutečně vynaložila, nicméně vysvětlily, proč je nelze jako daňové náklady uznat. Pro hodnocení věci ani nebyla rozhodná otázka racionality nebo efektivity tohoto plnění stěžovatelkou ve prospěch její dceřiné společnosti. Proto nemůže obstát ani několik odkazů stěžovatelky na judikaturu Nejvyššího správního soudu, v níž byla jako daňový náklad uznána i různá plnění, která se nemusejí jevit z hlediska hospodaření společnosti jako smysluplná.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu