ECLI:CZ:US:2023:4.US.1309.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1309/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jozefa Vozára, zastoupeného JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. února 2023 č. j. 5 Cmo 15/2019-534, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti CYRRUS, a. s., sídlem Veveří 3163/111, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se domáhá zrušení nákladového výroku II v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky ve výši 2 998 261,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu vznikla tím, že vedlejší účastnice řízení porušila povinnosti stanovené zákonem pro obchodníky s cennými papíry.
3. Vrchní soud v Olomouci v pořadí prvním rozsudkem ze dne 4. 4. 2019 č. j. 5 Cmo 15/2019-383 změnil k odvolání stěžovatele původně zcela zamítavý výrok I rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 8. 2018 č. j. 21 Cm 186/2013-315 ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2018 č. j. 21 Cm 128/2013-324 tak, že vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 1 494 770,95 Kč s příslušenstvím (výrok I). Ve zbývající zamítavé části výrok I rozsudku krajského soudu potvrdil (výrok II). Výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť úspěch stěžovatele a vedlejší účastnice řízení byl v podstatě stejný [srov. §142 odst. 2 a §224 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Vedlejší účastnice řízení na základě pravomocného výroku I rozsudku vrchního soudu stěžovateli uhradila přiznanou částku ve výši 1 494 770,95 Kč.
4. Poté, co k dovolání vedlejší účastnice řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2021 č. j. 27 Cdo 3561/2019-424 zrušil měnící výrok rozsudku vrchního soudu, jakož i výrok o náhradě nákladů řízení (pozn. pravomocný výrok II vrchního soudu potvrzující zamítnutí žaloby zůstal nedotčen, neboť stěžovatel proti němu dovolání nepodal), rozhodl vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu i ve zbývající části, jíž byla žaloba zamítnuta, tj. v částce 1 494 770,95 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I). Rozhodl tak (jen) proto, že nastala situace, kdy vedlejší účastnice řízení již plnila podle vykonatelného rozsudku vrchního soudu v části, která byla Nejvyšším soudem později zrušena, přičemž ale vrchní soud i ve svém druhém rozsudku dospěl k závěru, že žalobce nárok, na který vedlejší účastnice plnila, uplatnil po právu. V situaci, kdy vedlejší účastnice řízení svoji povinnost splnila (a stěžovatel nesměl s ohledem na §96 odst. 6 o. s. ř. vzít žalobu částečně zpět), musel zamítavý výrok krajského soudu potvrdit, byť se zcela jiným odůvodněním. Napadeným výrokem II rozhodl vrchní soud, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, což odůvodnil obdobně jako ve svém předchozím rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ústavní stížností brojí výslovně pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení. Nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení a v něm vydaná rozhodnutí. Uvádí, že v situaci, jaká nastala nyní, tj. žaloba byla po (částečném) zrušení rozsudku Nejvyšším soudem zamítnuta vrchním soudem, resp. byl potvrzen zamítavý rozsudek krajského soudu, je pro posouzení úspěchu nebo neúspěchu ve věci rozhodující důvod zamítnutí žaloby a je třeba věc posuzovat komplexně. Přestože byla jeho žaloba zamítnuta, byl stěžovatel v této části řízení úspěšný, neboť vedlejší účastnice správně plnila na základě předchozího pravomocného rozsudku vrchního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve podotýká, že ve věci došlo ke změně soudce zpravodaje. Jelikož posuzovaná věc nebyla ke dni zániku funkce soudce zpravodaje Radovana Suchánka skončena, byla přidělena v souladu s Rozhodnutím předsedy Ústavního soudu o změně rozvrhu práce ze dne 29. 11. 2023 č. j. Org. 79/23, jehož součástí je příloha č. 3, soudkyni zpravodajce Veronice Křesťanové.
7. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení, či tu kterou materii.
9. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení nákladového výroku rozhodnutí krajského soudu, proti kterým není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
11. Ústavní soud ovšem zjistil z databáze Ministerstva spravedlnosti dostupné na https://infosoud.justice.cz, že ve věci bylo podáno dne 5. 5. 2023 dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Tato skutečnost se ostatně podává i ze sdělení právního zástupce vedlejší účastnice řízení ze dne 2. 11. 2023 podaného ve věci její ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1234/23, která rovněž směřuje proti rozsudku vrchního soudu ze dne 2. 2. 2023 č. j. 5 Cmo 15/2019-534 (dovolání bylo podáno vedlejší účastnicí řízení proti rozsudku vrchního soudu v celém rozsahu a dosud o něm nebylo rozhodnuto).
12. Stěžovatel tedy podává svoji ústavní stížnost za situace, kdy proti napadenému usnesení vrchního soudu je v souladu s poučením poskytnutým vrchním soudem přípustné dovolání, které vedlejší účastnice řízení podala, avšak dosud o něm nebylo rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci před Nejvyšším soudem probíhá další řízení. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, zde Nejvyššího soudu a předjímal jeho rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a tedy nepřípustná.
13. Uvedené platí i pro ústavní stížnost stěžovatele směřující pouze proti ústavní stížností napadenému nákladovému výroku rozsudku vrchního soudu. Ústavní soud poukazuje na to, že výroky o náhradě nákladů řízení mají k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si Ústavní soud je vědom okolnosti, že proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou jsou samostatně napadeny pouze výroky o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší (usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19).
14. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, neboť po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy (v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, kdy by stěžovatel brojil výhradně proti nákladovým výrokům [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435) a sp. zn. II. ÚS 870/19].
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
soudkyně zpravodajka