ECLI:CZ:US:2023:4.US.1316.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1316/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Lenky Landové, zastoupené Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023 č. j. 53 Co 438/2022-168 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 21 C 335/2022-78, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Mgr. Tomáše Hanuse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhal zákazu dalšího provádění konkretizované stavby stěžovatelkou. Napadeným usnesením obvodní soud nepřipustil vstup do řízení individualizované osoby coby dalšího žalobce (I. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zdržet se provádění stavby spočívající v nástavbě horního patra specifikovaného domu v katastrálním území S., v přístavbě balkonů a teras a ve stavebních úpravách střechy, včetně všech dalších souvisejících stavebních úprav, exteriérových a interiérových prací a prací na elektroinstalaci, rozvodech plynu a dalších inženýrských sítí (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Vyhovující výrok odůvodnil obvodní soud zjištěním, že vedlejší účastník je ohrožen v držbě své nemovité věci prováděním stavby stěžovatelkou, současně se kvůli této stavbě důvodně obává imisí ve smyslu §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stěžovatelka se proti vedlejšímu účastníkovi ani nikomu jinému nezajistila cestou práva a výjimka zakotvená v §1004 odst. 1 větě druhé občanského zákoníku se na tuto věc neaplikuje.
3. Proti II. a III. výroku usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným usnesením potvrdil usnesení (sc. v napadených výrocích) obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Městský soud shledal, že obvodní soud se věcí zabýval pečlivě a velmi podrobně vyšel z dostatečných skutkových zjištění a na jejich základě dospěl ke správným závěrům, na které městský soud odkázal a konstatoval, že žádná z odvolacích námitek není způsobilá zvrátit věcnou správnost usnesení obvodního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky bylo řízení stiženo zásadními vadami, které mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž jde o tak závažné vady, že svojí intenzitou porušují její základní právo na "spravedlivý proces" a bylo jí upřeno právo na nestranného soudce u obvodního soudu. Napadená rozhodnutí obecných soudů ji dostala do bludného kruhu, protože v jiném správním řízení jí byla uložena povinnost provést zabezpečovací práce stavby, což jí napadená rozhodnutí soudů neumožňují. Stěžovatelka nepopírá, že některé prováděné stavební úpravy nejsou podloženy patřičným správním rozhodnutím, což omlouvá špatným technickým stavem nemovité věci, a přistoupila-li by toliko k její záchraně, musela by následně některé práce provádět znovu při stavebních úpravách, o kterých předpokládá, že jí v průběhu času budou příslušným úřadem povoleny.
5. Dále stěžovatelka namítá, že soudkyně, jež vydala v řízení před obvodním soudem napadené usnesení, se v dané věci chovala nepřiměřeně aktivně, když stěžovatelku například kontaktovala formou SMS zprávy na její mobilní telefon, osobně se pokoušela stěžovatelce doručovat písemnosti vztahující se k soudnímu řízení apod. Podle stěžovatelky nelze tuto soudkyni považovat za nezávislou a nestrannou.
6. Obecné soudy podle názoru stěžovatelky postupovaly při výkladu §178 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přehnaně formalisticky, bez návaznosti na hmotněprávní úpravu obsaženou v §1004 a násl. občanského zákoníku.
7. Stěžovatelka tvrdí, že nesprávné právní posouzení mělo za následek, že obecné soudy neprovedly dokazování takovým způsobem, aby bylo prokázáno, že skutečně došlo k ohrožení držby vedlejšího účastníka a že při zvážení dalších veřejných zájmů je namístě uložit jí povinnost zdržet se provádění stavby. Namítá, že jí předkládané argumenty byly rozhodné a vyžadovaly přímou odpověď, a že před městským soudem uplatnila procesně přípustně nové důkazy a nové argumenty, jimiž se městský soud nezabýval a odmítl je bez dalšího odůvodnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
10. Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud připouští přezkum rozhodnutí obecných soudů o žalobě z rušené držby, neboť i ta, podobně jako rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, jsou způsobilá zasáhnout intenzivně do sféry základních práv účastníka řízení [viz např. nález ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3623/15 (N 116/81 SbNU 819)]. Také v řízení o ústavních stížnostech týkajících se sporů z rušené držby se uplatní závěry ohledně posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření, jež je primárně záležitostí obecných soudů. Ústavní soud proto není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodnutí soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která se práv a povinností účastníků nedotýkají konečným způsobem, v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm) a teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci vyplývá, že podstatou přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [viz usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
11. Ústavní soud, maje na paměti uvedenou doktrínu sebeomezení vlastní přezkumné pravomoci, posoudil napadená usnesení a žádná z pochybení, jež by v omezeném testu ústavnosti přicházela v úvahu, v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutích neshledal. Je nepochybné, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána soudy v mezích jejich pravomoci a nebyla projevem svévole. Oba soudy v posuzované věci respektovaly smysl ochrany rušené držby, jímž je snaha o urychlené a zatímní řešení věci; proto byl podle §178 o. s. ř. přezkum omezen pouze na zjištění poslední držby a její svémocné rušení, jakož i na dodržení zákonem stanovené prekluzivní lhůty. Ve stěžovatelčině věci nebyl shledán ani jiný exces dosahující ústavněprávní intenzity. Obecné soudy vzdor přesvědčení stěžovatelky postupovaly ústavně souladným způsobem, když se ve smyslu §178 o. s. ř. omezily toliko na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. Soudy v napadených rozhodnutích existenci držby vedlejšího účastníka, jakož i její rušení stavbou prováděnou stěžovatelkou, obsáhle vysvětlily. Z důvodu, že - jak stěžovatelka v ústavní stížnosti sama zdůrazňuje - nemají k posouzení správnosti postupu při provádění stavebních prací odborné znalosti, zdůraznily obecné soudy skutečnost, že stěžovatelka nejenže neměla k prováděným stavebním činnostem příslušné rozhodnutí vydané správním orgánem, ale opakovaně neuposlechla výzvu, aby stavební práce přerušila. Na základě těchto zjištění soudy logicky uzavřely, že stěžovatelka prováděnými pracemi ohrožuje bezprostřední okolí stavby, v němž zjevně bydlí i vedlejší účastník. Jen pro kontext věci obvodní soud ještě doplnil skutková zjištění přímo z místa stavby, když - aniž by si jakkoliv nárokoval odborně posuzovat způsob provádění stavby - nemohl přehlédnout, že stavba není například zajištěna proti padajícímu materiálu a zařízení z vysoké výšky.
12. Stěžovatelka se z pochopitelných důvodů nemůže dovolávat ani toho, že jí obecné soudy napadenými usneseními brání v provádění zabezpečovacích prací, když - jak je rovněž v napadených rozhodnutích vysvětleno - udržovací práce by nevyžadovaly ani ohlášení stavebnímu úřadu. Nicméně stěžovatelka tyto udržovací a zabezpečovací práce v užším slova smyslu zjevně neprováděla, a přes opakovaná upozornění správních úřadů pokračuje v rekonstrukci celé budovy. Těžko pak může relevantně namítat, že jí obecné soudy v udržovacích pracích mají bránit. Z uvedeného je rovněž zřejmé, že nemůže obstát ani obecná námitka stěžovatelky, že napadená rozhodnutí neobsahují řádná a dostatečná odůvodnění.
13. Tvrdí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že se v její věci rozhodující soudkyně obvodního soudu chovala příliš aktivisticky, pročež jsou u ní splněny důvody pro její podjatost, pak neuvádí, zdali tuto námitku v řízení náležitě uplatňovala, což ani z odůvodnění usnesení městského soudu nelze dovodit. Z tohoto důvodu je nutno stížnostní argumentaci v uvedeném rozsahu považovat za nepřípustnou. Pro úplnost Ústavní soud odkazuje na stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.), z něhož mimo jiné vyplývá, že přípustná není bez dalšího ani eventuální stížnost proti rozhodnutí soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci. Tím méně pak může být přípustná stížnostní argumentace v procesní situaci nastolené stěžovatelkou.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu