ECLI:CZ:US:2023:4.US.1467.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1467/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky A. F., zastoupené Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2023 č. j. 24 Cdo 3600/2022-584, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2022 č. j. 20 Co 226/2022-483 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. dubna 2022 č. j. 10 C 190/2019-386, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1. J. P., 2. J. K. a 3. G. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl, že 1. a 2. vedlejší účastník (dále společně jen "žalobci") jsou dědici ze zákona zůstavitelky V. P., zemřelé, (dále jen "zůstavitelka), a že stěžovatelka a 3. vedlejší účastnice (dále společně jen "žalované") nejsou dědičkami ze závěti stěžovatelky, datované ke dni 7. 8. 2018 (dále jen "závěť"). Dále obvodní soud zamítl žalobu 1. vedlejšího účastníka na neplatnost závěti (pro absenci naléhavého právního zájmu v otázce svou povahou předběžné). K podání žaloby byli žalobci, kteří neuznali platnost a pravost závěti z důvodu mentální indispozice zůstavitelky a absenci důvodů vydědění, vyzváni v dědickém řízení. Obvodní soud neprovedl důkazy navržené žalovanými po koncentraci řízení (což bylo potvrzeno rozhodnutími nadřízených soudů) a po dokazování zejména svědeckými výpověďmi a lékařskými znaleckými posudky zhodnotil, že stěžovatelka trpěla pokročilou demencí z příčiny Alzheimerovy choroby, její ovládací a rozpoznávací schopnosti byly podstatně snížené, ne-li vymizelé, což jí znemožňovalo posoudit smysl, význam a důsledky závěti.
3. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Konstatoval, že řízení před obvodním soudem bylo řádně koncentrováno po uplynutí lhůty 45 dnů, kterou obvodní soud poskytl všem účastníkům shodně v závěru prvního jednání ve věci. Žalované na rozdíl od žalobců svá tvrzení a důkazy uplatnily až 2 týdny po uplynutí této lhůty. Městský soud potvrdil, že řádně navržené a provedené důkazy vedly s vysokou mírou pravděpodobnosti k závěru, že zůstavitelka nebyla v takové duševní kondici, aby mohla dostatečně posoudit následky svého právního jednání.
4. Dovolání žalovaných odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud připomněl, že již dříve odmítl dovolání žalovaných proti zamítavému rozhodnutí o prominutí zmeškání koncentrační lhůty. Konstatoval, že soudy zjevně posoudily vážnost, složitost i mimořádnost situace a zdůraznil, že žalované, ač zastoupeny advokátem, podaly návrh na prominutí lhůty až po uplynutí patnáctidenní lhůty od skončení nouzového stavu. Předestřené právní otázky byly podle Nejvyššího soudu buď již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, nebo o nich soudy rozhodly v souladu s touto ustálenou praxí, případně nebylo důvodu, aby o nich Nejvyšší soud rozhodl jinak. Ve zbytku stěžovatelka uplatnila důvody svou povahou skutkové, nikoli právní.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména namítá, že soudy rozhodly pouze na základě důkazů předložených žalobci, odmítly provést jí navržené důkazy a nezohlednily např. poznatky ošetřujícího lékaře zůstavitelky, což považuje za opomenutý důkaz. Z neprovedených důkazů by vyplynulo, že stěžovatelka byla svéprávná. Podle stěžovatelky nehodnotily soudy důkazy v míře odpovídající jejich závažnosti a své závěry nedostatečně odůvodnily. Dále stěžovatelka nesouhlasí s obvodním soudem, že by důkazy navrhla po koncentraci řízení; nadto, i kdyby tomu tak bylo, měl soud k tvrzením a důkazům přinejmenším přihlédnout a v odůvodnění je zohlednit. Stěžovatelka trvá na tom, že nebyla prokázána duševní porucha zůstavitelky. V posledku stěžovatelka navrhla odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť prodejem nemovitosti, která je předmětem pozůstalosti, by mohlo dojít k nenávratné újmě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Nutno tudíž vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jeho použití na jednotlivý případ jsou především věcí obecných soudů.
8. Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [viz např. nález ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)]. Pro ústavně souladné nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z jedinečných okolností každé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.
9. Tvrdí-li stěžovatelka, že soudy měly přihlédnout také k jejím opožděně uplatněným tvrzením a důkazům, pak přehlíží, že tuto námitku soudy nade vši pochybnost vyvrátily. Stěžovatelka blíže nespecifikovala, v čem měly obecné soudy pochybit. Městský soud srozumitelně konstatoval, že stěžovatelka si zmeškání lhůty musela být dobře vědoma (viz bod 11 odůvodnění rozsudku městského soudu), žádala-li o její prominutí. Příslušné rozhodnutí o neprominutí zmeškání této lhůty pak bylo potvrzeno městským soudem i Nejvyšším soudem (srov. poukaz Nejvyššího soudu na jeho usnesení ze dne 21. 10. 2021 sp. zn. 24 Cdo 2219/2021). Ústavní soud neshledal jediný důvod, proč by neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů mělo být v rozporu s ústavním pořádkem.
10. Ve zbývající části stěžovatelka opakovaně polemizovala se skutkovými zjištěními obecných soudů, jejichž přehodnocování Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Namítá-li, že podle ošetřujícího lékaře byla zůstavitelka v kondici přiměřené jejímu věku, je třeba poukázat na závěry obvodního soudu a městského soudu, podle nichž šlo o tvrzení mezi ostatními důkazy ojedinělé. Nadto podle znalkyně zůstavitelka navštěvovala tohoto lékaře zřídka, a ten tak nedisponoval téměř žádnou její zdravotnickou dokumentací. Podle odůvodnění napadených rozhodnutí byl skutkový stav zjištěn podrobně, obvodní soud v souladu se zásadou přímosti vyslechl oba znalce a také na základě jejich výpovědí dospěl k řádně odůvodněným a jednoznačným skutkovým zjištěním. Ústavní soud neseznal extrémní rozpor (viz výše bod 8), který by v tomto směru jako jediný mohl ústit ve zrušení napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu