ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3600.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3600/2022-584
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobců a) J. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 56/11, a b) J. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická č. 405/3, a žalovaných 1) A. F., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Markem Hajdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 620/29, a 2) G. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 911/30, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 190/2019, 10 C 220/2019, o dovoláních žalované 1) a žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2022, č. j. 20 Co 226/2022-483, takto:
I. Dovolání žalované 1) a dovolání žalované 2) se odmítají .
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Romana Jelínka, advokáta se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 56/11.
Odůvodnění:
S odkazem na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 7. 2019, č. j. 32 D 195/2019-304, vydané v řízení o pozůstalosti po V. P., zemřelé dne 24. 1. 2019, se žalobci J. P. a J. K. svými žalobami (soudem spojenými ke společnému projednání) domáhali určení svého dědického práva ze zákonné posloupnosti, jako synové V. P., proti žalovaným A. F. a G. B., s tvrzením, že závěť datovaná dnem 7. 8. 2018, podle níž by tyto žalované měly nabýt veškerý majetek V. P., je neplatná, neboť v době jejího pořízení nebyla zůstavitelka v důsledku svého zdravotního stavu schopna takového právní jednání, a že nejsou dány zákonné důvody pro jejich vydědění touto závětí.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 10 C 190/2019-386, 10 C 220/2019, určil, že žalobci a) a b) jsou dědici ze zákona po zůstavitelce V. P., narozené XY, zemřelé 24. 1. 2019 (výrok I.), že žalované 1) a 2) nejsou dědičkami ze závěti datované dne 7. 8. 2018 zůstavitelky V. P., narozené XY, zemřelé 24. 1. 2019 (výrok II.), zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal určení, že závěť s datem 7. 8. 2018 je neplatná (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2022, č. j. 20 Co 226/2022-483, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláních napadených výrocích o věci samé (I., II.) a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba je, s výjimkou nároku na určení neplatnosti závěti (ohledně něhož neshledal naléhavý právní zájem, neboť platnost závěti je posuzována jako otázka předběžná při rozhodování o určení dědiců), důvodná; zjištěný stav věci, provedením důkazů výpověďmi svědků a znaleckými posudky z odvětví psychiatrie, vedl ke správnému závěru, že ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitelky byly v době sepsání závěti v důsledku její duševní choroby minimálně podstatně snížené, ne-li zcela vymizelé, a závěť, kterou byly za dědičky povolány žalované, je tak neplatná a tím nastupuje zákonná dědická posloupnost, podle které dědí v první dědické třídě synové zůstavitelky – žalobci. Závěr o neplatnosti závěti pak znamená, že nebylo třeba zkoumat v závěti uvedené důvody vydědění žalobců.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podaly žalované 1) a 2) dovolání.
Podle žalované 1) napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva a několika otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu došlo jednak v otázce určení aktivní legitimace účastníka povinného k podání žaloby o určení dědického práva (vzhledem k tomu, že předmětná závěť byla sepsána ve formě soukromé listiny, měly být k podání žaloby o určení dědického práva odkázány žalované, viz usnesení NS ČR sp. zn. 24 Cdo 49/2022), tím i určení subjektu povinného nést břemeno tvrzení a důkazní ve sporu a s tím související absence poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a nerespektování zásady předvídatelnosti rozhodnutí (podle usnesení NS ČR sp. zn. 24 Cdo 2592/2021 důkazní břemeno ohledně pravosti a pravdivosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny zatěžuje toho, kdo z ní dovozuje pro sebe příznivé následky, tedy závětí povolaného dědice, což jsou v dané věci žalované). Dále nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1556/2013), podle které, nebyla-li prokázána žádná duševní porucha zůstavitelky, je třeba učinit závěr o jejím duševním zdraví. Byla také porušena zásada volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. tím, že některé důkazy byly při hodnocení opomenuty a že bez dalšího byly převzaty závěry znaleckých posudků (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4457/12 a sp. zn. III. ÚS 299/06). V rozhodování dovolacího soudu pak nebyla dosud vyřešena otázka, zda je civilní soud projednávající spor o dědické právo podle §168 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, oprávněn ve svém rozhodnutí určit, kdo je dědicem, nebo zda tato pravomoc náleží jen soudu v řízení o pozůstalosti. Sama je přesvědčena, že z ustanovení §170 ve spojení s §184 a násl. z. ř. s. jednoznačně vyplývá, že k určení dědice je příslušný jen soud rozhodující o pozůstalosti a že předmětem sporu o dědické právo je otázka, zda určité osobě svědčí či nesvědčí dědické právo. Poukazuje také na to, že zůstavitelka dlouhodobě projevovala vůli, aby majetek, který získala se synem R., v žádném případě nepřipadl žalobcům; za tyto projevy je třeba považovat nejen závěť z roku 1989, ve které žalobce poprvé vydědila, ale i kupní smlouvu uzavřenou s žalovanou 1) a závěť ze dne 7. 8. 2018. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodl, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2022, č. j. 10 C 190/2019-386, 10 C 220/2019, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, č. j. 20 Co 226/2022-483, zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) přípustnost dovolání dovozuje „ze smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a je dále odůvodněno nesprávným právním posouzením věci podle ust. §241a odst. 1 o. s. ř. soudem, jakož i porušením ustanovení §13 občanského zákoníku“. Jde o „řešení právní otázky, která je v rozporu s hmotným právem a pravidly při vyhlášení nouzového stavu v České republice“, a „odvolací soud nerespektoval ustanovení §13 obč. zákoník, protože se odchýlil od ustálené praxe přirozeného chápání a rozhodování v dědických záležitostech v návaznosti na vůli zůstavitelky vyjádřit své poslední pořízení formou psané závěti“. Má za to, že výroky rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou nepřezkoumatelné, neodpovídají předmětu řízení, kterým je spor o dědické právo žalovaných ze závěti, zpochybňované zákonnými dědici. Je nepřípustné, aby ve sporném řízení bylo přímo rozhodováno o tom, že někdo je nebo není dědicem, takové rozhodnutí přísluší jen soudu v řízení o pozůstalosti. Petit žaloby by tedy měl znít, a následně i výrok rozsudku soudu, tak, že určité osobě svědčí dědické právo. V tomto řízení nebylo prováděno dokazování k tomu, že by žalobcům svědčilo dědické právo (zda jsou potomky zůstavitelky), ale pouze (a to neúplně) k tomu, zda žalovaným svědčí dědické právo na základě závěti. Doplňuje, že není možné žalovat na určení, že žalobci jsou dědici, když byli vyděděni závětí. Rozsudek soudu je nepřezkoumatelný i z toho důvodu, že jeho odůvodnění nesplňuje požadavek přesvědčivosti i pro osoby nezúčastněné na řízení, těm nemůže být např. jasné, v jakém postavení k účastníkům byli svědci, anebo kdy mělo dojít ke koncentraci řízení. Soud se vůbec nezabýval skutečností, že měsíc před smrtí zůstavitelka sepsala formou notářského zápisu kupní smlouvu a osoba nadaná veřejnou mocí neshledala v jejím jednání žádné známky nějaké duševní choroby ani anomálie v jejím chování; osobu, která notářský zápis sepsala, soud nevyslechl, přitom kupní smlouva svědčí o tom, že se zůstavitelka po smrti svého syna R. snažila zabránit tomu, aby žalobci zdědili majetek, který se synem R. nashromáždila. Soud měl také přihlédnout k tomu, že v lékařských zprávách se žádné duševní onemocnění zůstavitelky neuvádí. Zůstavitelka nebyla nikdy omezena ve svéprávnosti, proto, aby mohl soud posuzovat tuto otázku jako předběžnou při rozhodování o platnost závěti, muselo by to být prokázáno s vysokou mírou pravděpodobnosti, což u osoby, která může podle mínění znalce MUDr. Andrese neomezeně nakládat s částkou 100 000 Kč, rozhodně nelze dovozovat. Pokud není jednoznačně prokázán opak, je nutné na právní jednání hledět jako na platné, jak to vyjadřuje i ustanovení §574 občanského zákoníku. Soudy obou stupňů odůvodnily svá rozhodnutí způsobem, který neodpovídá racionální argumentaci. V této souvislosti poukazuje na právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; obdobný názor vyjádřil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 a v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu. V dané věci je tak použitá aplikace práva nepochybně v přímém rozporu s přirozeně právním chápáním výkladu zákonných ustanovení, rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají „na nesprávném výkladu či opomenutí ust. §13 obč. zákoníku“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2022, č. j. 10 C 190/2019-386, 10 C 220/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, č. j. 20 Co 226/2022-483, a věc vrátil k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.
K dovolání žalovaných 1) a 2) podal žalobce a) vyjádření. Má za to, že formulace dovolacích námitek neodpovídá vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3755/2017, v nichž byl učiněn závěr, že požadavku ustanovení §1672 odst. 1 o. z., v závislosti na konkrétní podobě sporu o dědické právo, odpovídá petit buď o určení, že žalobce je dědicem zůstavitele, nebo, že žalovaný není dědicem zůstavitele, a z dovolání žalovaných nevyplývá žádná argumentace pro změnu těchto judikaturních závěrů. Pokud žalované namítají nedostatek aktivní procesní legitimace žalobců, na této právní otázce napadený rozsudek nespočívá, nesouhlas s odkázáním žalobců na podání žaloby mohly uplatnit v rámci opravných prostředků proti usnesení soudu v řízení o pozůstalosti, čehož však nevyužily. Navíc to, který z účastníků řízení o pozůstalosti byl na podání žaloby odkázán, nemá žádný vliv na rozložení břemene tvrzení a důkazů v navazujícím sporném řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. 24 Cdo 2592/2021). V dané věci byli žalobci odkázáni k podání žaloby zcela v souladu s ustanovením §1673 odst. 1 o. z., když nezpochybňovali pravost závěti (autorství zůstavitelky), ale jen její platnost (tj. že projev vůle zůstavitelky nevyvolává právní účinky). Judikatura, na kterou odkazuje žalovaná 1), se týká odlišné procesní situace – zákonní dědicové zpochybnili nejen platnost závěti, ale i její pravost. Pokud žalobci považovali předmětnou závěť za neplatnou, měli povinnost tvrzení a důkazu ohledně existence duševní poruchy zůstavitelky v době sepsání závěti (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 622/2020). Žalované důkazní břemeno netížilo, proto soud neměl ani povinnost poskytnout jim poučení podle §118a odst. 1 nebo 3 o. s. ř. Navíc napadený rozsudek není založen na závěru o neunesení důkazního břemene některým z účastníků řízení, naopak spočívá na jasném pozitivním skutkovém závěru o prokázání existence duševní poruchy zůstavitelky v době sepsání závěti 7. 8. 2018, v jejímž důsledku byly její ovládací a rozpoznávací schopnosti minimálně podstatně sníženy, ne-li zcela vymizelé. Ohledně důkazního standardu při prokazování duševní poruchy je judikatura Nejvyššího soudu ustálena na závěru, že rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat, nikdy nebyla postavena na kategorickém závěru stoprocentně zjištěného skutku (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4853/2015, sp. zn. 24 Cdo 1337/2021 nebo sp. zn. 24 Cdo 622/2020). Námitky žalovaných o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku i o nesprávném či neúplném hodnocení důkazů odvolacím soudem jsou zcela nedůvodné, neboť nalézací i odvolací soud svůj závěr o podstatném narušení ovládacích a rozpoznávacích schopností zůstavitelky v době sepsání závěti založily na dvou znaleckých posudcích (které vycházely z cíleného komplexního odborného psychiatrického vyšetření), doplněných výslechy svědků a listinami, a jasným a přezkoumatelným způsobem opřely své skutkové závěry o výsledky provedeného dokazování. Žalobce a) proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V dané věci není dovolání žalované 1) ani dovolání žalované 2) z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud předesílá, že svým usnesením ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2219/2021, odmítl dovolání A. F. a G. B. proti rozhodnutí, kterým soudy zamítly jejich žádost o prominutí zmeškání koncentrační lhůty k podání důkazních návrhů v této věci, když neshledal opodstatněným názor těchto žalovaných, že soudy obou stupňů aplikovaly právo v rozporu s přirozeně právním chápáním výkladu zákonných ustanovení; v odůvodnění usnesení uvedl, že je zcela zřejmé, že soudy zvažovaly vážnost a složitost situace účastníků řízení v době nouzového stavu, přihlížely k tomu, jaký úkon měly žalované ve stanovené lhůtě učinit, uvážily také, že obě žalované jsou zastoupeny advokátem, a navíc, že návrh na prominutí zmeškání lhůty byl podán až po uplynutí patnáctidenní lhůty od ukončení nouzového stavu (§2 odst. 3 lex covid). Tímto považuje dovolací soud za vypořádanou námitku žalované 2) v nyní podaném dovolání o řešení právní otázky „v rozporu s pravidly při vyhlášení nouzového stavu v České republice“.
V případě namítaného nedostatku aktivní legitimace žalobců (jako důsledku nesprávného posouzení pozůstalostního soudu, komu má být podání žaloby ohledně sporu o dědické právo uloženo) žalovaná 1) přehlédla, že jí označené usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 24 Cdo 49/2022, bylo vydáno na základě dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu v řízení o pozůstalosti, kterým byl jeden z účastníků odkazován na podání žaloby ve sporném řízení. V nyní projednávané věci o odkázání na sporné řízení nejde (usnesení pozůstalostního soudu ukládající podání žaloby potomkům zůstavitelky nabylo právní moci), řešena je již sporná věc sama. Zde je však třeba poukázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle níž, dojde-li v konkrétním případě k odkázání účastníka řízení o pozůstalosti na řešení sporu o dědické právo ve sporném soudním řízení, aniž by se jeho právo jevilo jako (nej)slabší, nemůže mít takový nedostatek vliv na úvahu, koho z účastníků v řízení sporném zatěžuje povinnost rozhodné skutečnosti tvrdit a prokazovat, tuto otázku si posuzuje vždy výlučně soud v řízení sporném (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021). Navíc odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 49/2022 obsahuje také doplnění, že závěr, že do řízení sporného o určení dědického práva bude na místě odkázat k podání žaloby toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává, nelze vnímat jako bezvýhradný, ale je vždy třeba kompletně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo (např. obsah předložené závěti, způsob jejího předložení, osoba, která ji přeložila, způsob jakým byla pravost listiny popřena). Závěry uvedené v obou výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu tak nesvědčí ani oprávněnosti dovolací námitky, že břemeno tvrzení a důkazní nesprávně zatěžovalo žalobce (jako důsledek nesprávného odkazu pozůstalostního soudu k podání žaloby ve sporném řízení), zejména když z obsahu žalob nevyplývá, že by žalobci zpochybňovali, že závěť napsala a podepsala zůstavitelka (nebylo to ani předmětem dokazování), za neplatnou závěť považovali z důvodu, že k takovému právnímu jednání v době pořízení závěti nebyla zůstavitelka způsobilá. V takovém případě je na místě, aby prokázání tohoto tvrzení bylo především na tom, kdo nedostatek způsobilosti zůstavitelky tvrdí, také s přihlédnutím k tomu, že podpis zůstavitele na listině se závětí byl úředně ověřen.
Právní otázku, zda soudy ve sporném soudním řízení, vyvolaném odkazem z řízení o pozůstalosti, mohou rozhodovat o tom, která konkrétní osoba je dědicem a která není (což má být podle dovolání otázka dovolacím soudem dosud nevyřešená), dovolací soud již řešil. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, nebo usnesení ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3755/2017, uvedl, že požadavku ustanovení §1672 odst. 1 o. z., v závislosti na konkrétní podobě sporu o dědické právo, odpovídá žalobní petit buď o určení, že žalobce je dědicem zůstavitele (popř. též z důvodu jaké dědické posloupnosti, je-li nepochybné, že mu svědčí dědění ze zákona, a sporné je to, zda má být dědicem ze závěti nebo na základě dědické smlouvy), nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli, popř. že žalovaný (některý z nich) není zůstavitelovým dědicem ze závěti nebo na základě dědické smlouvy (je-li jinak jeho dědické právo ze zákona nepochybné). Ostatně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 49/2022 (jehož se žalovaná dovolává v souvislosti s námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců v dané věci) ukládá účastníkům pozůstalostního řízení L.B. a M.Š., aby ve stanovené lhůtě podali u označeného soudu proti účastnicím A.R. a P.P. „žalobu na určení, že žalobci L.B. a M.Š. jsou dědici zůstavitele ze závěti“. I když formulace výroku, že „žalobci svědčí dědické právo“, resp. „žalovaným dědické právo nesvědčí“, by se mohlo podle okolností konkrétního případu jevit jako přiléhavější, nic to nemění na tom, že ať již výrok rozhodnutí sporného soudu zní na určení dědice nebo určení, že žalobci či žalovanému (ne)svědčí dědické právo, bez navazujícího rozhodnutí o dědictví, které vydává pozůstalostní soud (§185 z. ř. s.) a jež obsahuje i majetek, který dědic s účinností ke dni vzniku dědického práva nabývá, nemůže samotné rozhodnutí soudu ve sporném řízení sloužit k prokázání nabytí dědictví. K námitce, že není možné žalovat na určení, že žalobci jsou dědici, když byli vyděděni závětí, je pak třeba uvést, že vzhledem k tomu, že vydědění žalobců je obsaženo právě ve sporné závěti ze dne 7. 8. 2018, bylo nezbytné vyřešit nejprve platnost této listiny, a bylo-li právní jednání zůstavitelky obsažené v této listině shledáno jako neplatné, je logicky neplatná i část o vydědění žalobců. Lze ještě dodat, že žádná dřívější listina o vydědění žalobců nebyla zjištěna; v závěti ze dne 7. 8. 2018 zmíněné vydědění nynějších žalobců z roku 1989 úřední evidence závětí neobsahovala a podle sdělení zástupce nynější žalované 2) při jednání pozůstalostního soudu dne 19. 6. 2019 se originál závěti z roku 1989 nedochoval. Námitka absence dokazování o tom, že žalobci jsou synové zůstavitelky, nepředstavuje relevantní dovolací důvod, když tato otázka nebyla mezi účastníky řízení o pozůstalosti sporná, a jak také uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, vztah žalobců k zůstavitelce je zjevný z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 32 D 195/2019, který byl v tomto řízení k důkazu proveden.
V otázce posouzení závěti zůstavitelky ze dne 7. 8. 2018 jako neplatné je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž k závěru o neplatnosti právního jednání (závěti) není třeba, aby ovládací a rozhodovací schopnosti zůstavitele byly zcela vymizelé, ale postačí, pokud byly podstatně sníženy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, v jehož odůvodnění je uvedeno, že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci §38 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, lze přistoupit pouze na základě stoprocentně zjištěného skutku, dále např. usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, nebo rozsudek ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015). Tato rozhodovací praxe je také v souladu s názorem Ústavního soudu, který např. v nálezu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13 (na nějž odkázal již odvolací soud) uvedl, že dosavadní vysoký důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše vyžadující, aby skutkový závěr byl učiněn zcela jednoznačně a bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti, narušuje spravedlivou rovnováhu mezi relevantními protichůdnými zájmy a ve svém důsledku porušuje právo na ochranu majetku osoby s duševním postižením, pokud byl posuzovaným jednáním negativně zasažen její majetek. Ani za stávající obdobné hmotněprávní úpravy podle ustanovení §581 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není důvodu, aby uvedená právní otázka byla posuzována jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2280/2021).
K dovolací námitce, že při řešení otázky platnosti závěti soud privilegoval znalecké posudky a přenesl odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodnutí na znalce, je třeba uvést, že soud svůj závěr, že zůstavitelka nebyla v době pořízení sporné závěti dne 7. 8. 2018 v takové duševní kondici, aby mohla dostatečně posoudit následky tohoto svého právního jednání, učinil nejen na základě znaleckého posudku znalkyně MUDr. Olgy Sloukové (jehož závěry vyhodnotil jako náležitě odůvodněné a podložené obsahem nálezu), ale posuzoval jeho závěry společně s výpovědí svědků, kteří vypovídali o psychickém stavu zůstavitelky v době od roku 2017 a zejména po smrti jejího syna R. (1. 8. 2018), a také se znaleckým posudkem doc. MUDr. Martina Anderse, Ph.D., který zůstavitelku vyšetřil krátce po pořízení závěti pro účely řízení o omezení její svéprávnosti, a všechny provedené důkazy hodnotil ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. V odůvodnění rozhodnutí také vysvětlil, proč nebylo možné přihlédnout k tvrzením a důkazním návrhům uplatněných žalovanými po uplynutí koncentrační lhůty. Uvedenými námitkami žalované pouze zpochybňují správnost a úplnost skutkových zjištění a vznáší výhrady proti (ne)provedení a hodnocení důkazů a dovozují na základě vlastních tvrzení odlišný právní názor, že zůstavitelka v době pořízení sporné závěti byla způsobilá takové právní jednání platně učinit; tím však uplatňují jiný dovolací důvod, než, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud žalovaná 2) jako dovolací důvod uplatňuje rozpor, resp. opomenutí ustanovení §13 o. z. (podle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní příklad bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích), neuvedla žádný obdobný právní případ, než je projednávaná věc, který již byl rozhodnut jinak. V souvislosti s námitkou nesprávného výkladu či opomenutí ustanovení §13 o. z. označené nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, sp. zn. III ÚS 258/03 a sp. zn. Pl. ÚS 33/97 nejsou pro danou věc přiléhavé.
Vzhledem k tomu, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů není dovolání přípustné, dovolací soud dovolání žalované 1) i žalované 2) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Součástí obou dovolání jsou i návrhy na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozsudku. Těmi se dovolací soud nezabýval, neboť jako návrh akcesorický není projednatelný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož, jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu