ECLI:CZ:US:2023:4.US.1498.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1498/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele T. J., zastoupeného Mgr. Janem Fišerem, advokátem, sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 6 Tdo 108/2023-558, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. července 2022 č. j. 14 To 205/2022-508 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. března 2022 č. j. 3 T 156/2021-478, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") shledán vinným účastenstvím ve formě organizátorství přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku. Za tento přečin a za přečin podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 1 T 184/2020, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Stěžovateli byl též uložen peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb po 2 600 Kč a zároveň mu byla uložena povinnost nahradit v průběhu zkušební doby podle svých sil způsobenou škodu. Stěžovateli byla dále uložena povinnost zdržet se v průběhu zkušební doby hazardních her, hraní na hracích automatech a sázek. Skutkově spočívalo jednání stěžovatele v tom, že (stručně napsáno) v úmyslu získat majetkový prospěch obstaral v součinnosti se svědkem Z. Š. pro spoluobžalované manžele D. padělané potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu obžalovaného R. D. za posledních dvanáct měsíců, pozměněné výpisy z bankovního účtu R. D., které nepravdivě potvrzovaly příjem R. D. ze závislé činnosti, pozměněnou kupní smlouvu, v níž byla fiktivně navýšena cena kupované nemovitosti, a padělané oznámení společnosti Komerční banka, a. s., nepravdivě prokazující úhradu části kupní ceny. Stěžovatel spoluobžalované dále podrobně instruoval, jakým způsobem mají postupovat při vylákání úvěru na pobočce společnosti Česká spořitelna, a. s. Na základě instrukcí a součinnosti se stěžovatelem pak D. skutečně u jmenované banky získali hypoteční úvěr ve výši 4 000 000 Kč. S odkazem na zjištění podvodného jednání prohlásila Česká spořitelna, a. s. celý úvěr za splatný. Pohledávka banky byla následně plně uspokojena zpeněžením zastavených nemovitostí, tudíž jí, jako věřitelce, nevznikla žádná škoda.
3. Stěžovatel rozsudek okresního soudu napadl odvoláním, jež bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítnuto.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zpochybňuje kvalitu odůvodnění rozsudku okresního soudu, který údajně nedostatečně přesvědčivě vyložil svůj postup při dokazování, když neuvedl, proč neuvěřil výpovědi svědka Z. Š. ani výpovědi stěžovatele. Výpověď Z. Š. okresní soud nehodnotil vůbec. Oproti tomu však uvěřil výpovědím obžalovaných J. D. a R. D. Co se týče posouzení trestnosti jednání, stěžovatel považuje rozsudek okresního soudu za zmatečný, neboť z něj nejsou patrny skutkové ani právní závěry.
6. Stěžovatel namítá, že okresní soud dospěl ke skutkovým závěrům, že nepravdivé dokumenty manželům D. předal stěžovatel, ale neuvedl, jak k těmto závěrům dospěl.
7. V průběhu trestního řízení stěžovatel uváděl, že manželé D. opakovaně při svých žádostech o úvěr uváděli nepravdivé informace, čímž je zjevně oslabena jejich věrohodnost. Stěžovatel chtěl toto své tvrzení prokázat důkazem insolvenčním spisem vedeným u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 25150/2020, jehož provedení však soudy zamítly. Výpovědi těchto obžalovaných však byly použity jako stěžejní důkaz pro prokázání viny stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatel svými námitkami z valné části brojí proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy v jeho věci, když zejména nesouhlasí s posouzením věrohodnosti svědků a obžalovaných D., resp. jejich výpovědí. Stěžovatel se tedy domáhá svými námitkami především toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí okresního soudu o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že skutkový stav nebyl prokazován toliko výpověďmi svědků a spoluobžalovaných D., nýbrž i celou řadou listinných důkazů, přičemž všechny tyto důkazy utvořily ucelený řetězec, z něhož bylo možno dovodit, že stěžovatel se dopustil trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu. Ústavní soud tedy neshledává žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými. Napadená rozhodnutí lze zároveň označit za přezkoumatelná, neboť jsou logicky odůvodněna a jsou z nich zcela seznatelné úvahy soudů (zejména okresního soudu), na základě nichž byla dovozena vina stěžovatele. Tato rozhodnutí neobsahují ani prvky svévole v rozhodování soudů. K zásahu do práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny tudíž nedošlo.
11. Stěžovatel taktéž namítá, že se soudy dostatečně nevypořádaly se zamítnutím návrhu na provedení důkazu insolvenčním spisem vedeným u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 25150/2020. Stěžovatel k této námitce nevznáší žádnou ústavněprávní argumentaci, nicméně Ústavní soud tuto námitku přezkoumal z hlediska možného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny kvůli tvrzené existenci tzv. opomenutých důkazů. Takové důkazy představují pochybení soudu spočívající v neodůvodněném neprovedení navrhovaných důkazů. Rozhodující soud není sice povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o důkazních návrzích rozhodnout, a nevyhoví-li jim, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl; srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19) a sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25). Judikatura Ústavního soudu vychází přitom z právního názoru, že nikoli každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na soudní ochranu. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat např. v případě důkazních návrhů nemajících vůči projednávané věci žádný vztah nebo mohou být výrazem zdržovací nebo jiné obstrukční procesní taktiky.
12. Krajský soud k návrhu stěžovatele doplnil dokazování o přečtení listiny, přihlášky do insolvenčního řízení, z níž vyplynulo, že J. D. v žádosti o úvěr u společnosti CFIG SE uvedla nepravdivý údaj o svém příjmu ze závislé činnosti, ačkoliv v té době byla na rodičovské dovolené. Provedení důkazu celým insolvenčním spisem krajský soud zamítl, neboť provedení tohoto důkazu nemohlo ovlivnit úvahy soudu o objektivní stránce skutku a o tom, že jej spáchal stěžovatel. Ústavní soud tudíž uzavírá, že ani v případě této námitky nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu