ECLI:CZ:US:2023:4.US.1641.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1641/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Pavly Kolaříkové a 2) Ing. Marcely Klímové, zastoupených Mgr. Pavlem Starostou, advokátem, sídlem Štěpská 380, Vizovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2023 č. j. 29 A 28/2023-92, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, a obchodních společností RM REZIDENT s. r. o. a REALIVIDA s. r. o., obou sídlem Nové Sady 988/2, Brno, obou zastoupených Mgr. Nikolou Koncerem, advokátem, sídlem Jasenice 1253, Vsetín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2023 č. j. 29 A 28/2023-92 v části výroku I, kterou byl zamítnut návrh stěžovatelky 1) na přiznání odkladného účinku žalobě, bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2023 č. j. 29 A 28/2023-92 se v části výroku I, kterou byl zamítnut návrh stěžovatelky 1) na přiznání odkladného účinku žalobě, zrušuje.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelky se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Magistrát města Zlín, odbor stavebních a dopravních řízení (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 4. 7. 2022 č. j. MMZL 082491/2022 povolil vedlejším účastnicím RM REZIDENT s. r. o. a REALIVIDA s. r. o. (dále jen "stavebník") odstranění stavby "Stávající objekt řadového RD X" a schválil stavební záměr "Výstavba bytového domu X". Stavební úřad zároveň uložil opatření na sousedním pozemku osobám, jejichž vlastnické právo či jiné věcné právo k pozemkům či stavbám bude tímto opatřením dotčeno. Proti rozhodnutí podaly obě stěžovatelky samostatná odvolání. Krajský úřad Zlínského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 24. 3. 2023 č. j. KUZL 21980/2023 rozhodnutí stavebního úřadu částečně změnil a ve zbytku je potvrdil.
3. Stěžovatelky se správní žalobou spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku domáhaly zrušení rozhodnutí krajského úřadu. Návrh na přiznání odkladného účinku podle §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") odůvodnily tím, že byl schválen stavební záměr pro stavbu bytového domu čítajícího třicet dva bytových jednotek o objemu v dané ploše nevídaném. Po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí bude možné navrhovaný stavební záměr bez dalšího uskutečnit. Stěžovatelky přitom po celou dobu namítaly nezákonnost a nesprávnost postupu správního orgánu ve správním řízení, mající výrazné dopady do jejich vlastnického práva. Bez odkladného účinku po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí může dojít k zásahu do vlastnického práva stěžovatelek, neboť stavebník zahájí výstavbu a tu dokončí předtím, než krajský soud rozhodne o žalobě proti napadenému rozhodnutí. V případě, že by došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí, stavebník by postavil bytový dům bez povolení správního orgánu. Návrh na přiznání odkladného účinku byl součástí podání, které rovněž obsahovalo žalobu, dále rozvedenou v bodech 16. až 89. podání.
4. Krajský soud napadeným usnesením návrh stěžovatelek na přiznání odkladného účinku zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti každé z nich zaplatit státu soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000 Kč (výroky II a III). Stěžovatelky podle něj nesplnily povinnost tvrdit a prokázat, že by výkon nebo právní následky rozhodnutí pro ně znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v tomto případě zejména stavebníkovi. Stěžovatelky uvedly obecná tvrzení o možnosti újmy na svých právech, která nijak nekonkretizovaly. Samotné tvrzení o nesprávnosti či nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů či jejich jednotlivých výroků nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku. Posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí je totiž předmětem řízení ve věci samé a svou retrospektivní povahou tak tato otázka nemůže naplňovat zákonný předpoklad způsobení relevantních následků ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. Krajský soud dále uvedl, že za daného stavu považuje za jediné rozumné řešení rozhodnout o žalobě přednostně, jak připouští §56 odst. 1 s. ř. s. Toliko tak lze podle něj zajistit smysluplnost soudního přezkumu a současně zabránit vzniku další újmy, a to jak na straně stěžovatelek, tak na straně stavebníka z důvodu faktického (ne)provedení zvažované stavby.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Stěžovatelky tvrdí, že ve správním řízení opakovaně namítaly zahájení stavebních prací stavebníkem před vydáním příslušného povolení, "naddimenzovanost" navrhovaného stavebního záměru, nerespektování okolní historické zástavby, rozpor projektu se skutečným stavem a z něho vyplývající nemožnost umístění navrhovaného záměru v předkládaném rozsahu v daném místě. Tyto skutečnosti také uvedly ve správní žalobě, s níž spojily žádost o přiznání odkladného účinku. Zopakovaly, že všechny podstatné skutečnosti týkající se důvodnosti přiznání odkladného účinku vylíčily podrobně v bodech 16. až 89. žaloby. V daném případě je více než zřejmé, že případná újma stavebníka je pouze dočasná (odklad do doby přezkoumání zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí). Proto nemůže převážit nad nevratnou újmou hrozící stěžovatelkám z titulu jejich vlastnického práva k nemovitostem přímo sousedícím s pozemky, na nichž má být navrhovaný stavební záměr proveden. K tomu může stavebník přistoupit okamžitě. Při zjištění nezákonnosti vydaných správních rozhodnutí může být stavba už postavena, její odstranění bude komplikované a navrácení místa do původního stavu již nebude možné. Ze stejných důvodů stěžovatelky požadují přednostní projednání ústavní stížnosti.
6. Ve skutečnosti, že krajský soud na jednu stranu nepřiznal odkladný účinek žalobě z důvodu neunesení břemene tvrzení a prokázání újmy stěžovatelek, na druhou stranu však shledal důvody rozhodnout o žalobě přednostně, spatřují stěžovatelky projev soudní svévole. Takováto argumentace je podle jejich názoru nesrozumitelná. Jestliže krajský soud shledal závažné důvody pro přednostní projednání věci, lze z toho dovodit, že porušení práv v rozhodnutí krajského úřadu spatřuje. Stěžovatelky dále odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1230/21 a dodávají, že nemohou souhlasit se závěrem krajského soudu, že řádně netvrdily újmu, která jim hrozí, a nijak ji neprokázaly. Krajský soud se jejich důvody vůbec nezabýval, neboť se s nimi v napadeném usnesení nijak nevypořádal. Obecné soudy jsou při posuzování zákonných náležitostí podání povinny vycházet z celého jeho obsahu. Stěžovatelky rovněž nesouhlasí s tím, že jim krajský soud v usnesení stanovil povinnost zaplatit soudní poplatky za návrh na přiznání odkladného účinku, přestože je zaplatily vylepením kolkových známek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud již v minulosti přezkoumával procesní rozhodnutí o návrhu na odkladný účinek a přistoupil i k jejich zrušení [např. nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269) nebo nález ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4468/12 (N 167/70 SbNU 553), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/]. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření dalšího účastníka a vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatelek
8. Soudce zpravodaj vyzval krajský soud a dále vedlejší účastníky k vyjádření se k ústavní stížnosti.
9. Krajský soud ve svém vyjádření opakuje argumentaci v napadeném usnesení. Uvádí, že došlo k pochybení ohledně výzvy k zaplacení soudních poplatků, to však nemá ústavněprávní rozměr a nepředstavuje porušení práv stěžovatelek. Krajský soud se samozřejmě seznámil nejen se samotným návrhem na přiznání odkladného účinku, ale i s textem žaloby. Stěžovatelky v návrhu na přiznání odkladného účinku ani v žalobě neuvedly, které pozemky v blízkosti budoucí stavby vlastní. Stěžovatelka 1) uvedla pouze to, že vlastní rodinný dům č. p. Y. Jestliže namítala možná pochybení správních orgánů, neindividualizovala ani v žalobě konkrétní újmu, která jí v důsledku těchto pochybení může vzniknout. Stěžovatelky nesplnily povinnost tvrdit a prokázat, že by výkon nebo právní následky rozhodnutí pro ně znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, zde zejména stavebníkům. Toto pochybení mohly a měly řešit podáním nového návrhu na přiznání odkladného účinku. Podle krajského soudu jsou v tomto konkrétním případě dány důvody pro přednostní projednání správní žaloby s ohledem na předmět řízení, kterým je schválení stavebního záměru a povolení odstranění stavby. Přednostní projednání jde ve prospěch stěžovatelek a již z povahy věci proto nemůže jít o zásah do jejich ústavně zaručených procesních práv.
10. Krajský úřad uvádí, že každá ze stěžovatelek je držitelkou věcných práv k odlišnému sousednímu pozemku a stavbě na něm a stěžovatelce 2) nebyla stanovena povinnost strpět opatření na jejím pozemku. Stěžovatelky argumentovaly více méně komplikacemi, které vzniknou stavebníkovi v důsledku potenciálního zrušení rozhodnutí krajského úřadu. Podle krajského úřadu stěžovatelky v návrhu na přiznání odkladného účinku (a ani v dalších částech jejich značně obsáhlé žaloby) neprokázaly, že by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí znamenaly pro ně nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, zejména stavebníkovi.
11. Stavebník označil ústavní stížnost za účelovou. Podle něj stěžovatelky opakují již dříve uplatněné námitky, s nimiž se řádně vypořádal jak krajský soud, tak stavební úřad a krajský úřad. Stěžovatelky opakovaně uvádějí nepravdy. Stavebník následně popsal chování stěžovatelek v průběhu jednání o dohodě o narovnání, ze kterého vyplývá, že jediným cílem stěžovatelky 1) bylo a je zpeněžit své postavení v řízení, nikoli chránit své okolí či svá práva. Stavebník zejména zdůraznil, že stěžovatelka má v úmyslu na svém pozemku postavit podobný objekt, jakým je plánovaný bytový dům. Je tak vnitřně rozporné, že stěžovatelka se v podané žalobě odkazuje na to, že se snaží chránit své okolí, když sama má v úmyslu provést totožnou stavbu, která dle jejího neopodstatněného tvrzení poškodí danou oblast. Stavebník souhlasí s napadeným usnesením krajského soudu a dodává, že povinnost tvrdit a prokazovat újmu nelze nahradit výčtem údajných pochybení v žalobě proti rozhodnutí krajského úřadu, jak se v ústavní stížnosti snaží argumentovat stěžovatelky.
12. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelkám na vědomí a případné replice. V replice stěžovatelky uvádějí, že popis jejich chování v průběhu jednání o dohodě o narovnání je pro posouzení Ústavním soudem nadbytečná informace, která ani neodráží skutečný průběh jednání. Dále opakují, že přiznání odkladného účinku má příznivější dopad jak pro ně, tak pro stavebníka. K replice přikládají znalecký posudek, ze kterého vyplývá, že na rodinném domě stěžovatelky 1) se začaly objevovat praskliny, a to kvůli stavební činnosti stavebníka. Skutečná újma, které se stěžovatelka 1) obávala, již tedy vznikla.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který přezkoumává (a kasačním rozhodnutím vynucuje) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Jeho úlohou je tak pouze posoudit, zda nebylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, resp. zda soudní řízení jako celek bylo vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny.
14. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelek, napadeným usnesením, se žalobou spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku, s vyjádřením účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení a s replikou stěžovatelek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
15. Stěžovatelky ústavní stížností napadají usnesení o nepřiznání odkladného účinku, což je rozhodnutí dílčí a dočasné, a to za situace, kdy řízení dosud běží a není pravomocně skončeno. Podstatou přezkumu tohoto dílčího rozhodnutí Ústavním soudem je tak jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na zrušení usnesení o nepřiznání odkladného účinku správní žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a usnesení ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3193/15]. Otázka zákonného podkladu napadených rozhodnutí ani otázka příslušnosti krajského soudu vydat napadené usnesení nebyla stěžovatelkami v ústavní stížnosti rozporována. Ústavní soud se proto zabýval toliko otázkou, zda uplatněné námitky zakládají důvodné pochybnosti o porušení zákazu svévole. Tímto testem napadené usnesení neprošlo.
16. Součástí ústavních záruk řádně vedeného soudního řízení je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna [např. nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357) nebo nález ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1230/21, bod 20 odůvodnění]. Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmějí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založeny, musejí odpovídat obecně přijímaným výkladovým postupům. Jde-li o rozsah odůvodnění, ten vždy závisí na okolnostech konkrétní věci, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových součástí se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musejí adekvátně vypořádat [např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1230/21, bod 20 odůvodnění].
17. Z napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud nepřiznal žalobě odkladný účinek na základě závěru, že stěžovatelky neunesly již ani břemeno dostatečně konkretizovaného tvrzení o tom, jaká újma jim výkonem napadeného rozhodnutí hrozí. Podle krajského soudu stěžovatelky pouze uvedly zcela obecná tvrzení o možnosti újmy na jejich právech, která nijak nekonkretizovaly. Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že uvedený závěr krajského soudu je založen na jeho zjištění, které neodpovídá obsahu žaloby.
18. Jak poukazují stěžovatelky v ústavní stížnosti, v části "I. návrh na přiznání odkladného účinku žalobě" podání stěžovatelek jsou obsažena jejich obecná tvrzení, podle nichž "byl schválen stavební záměr pro stavbu bytového domu čítajícího 32 bytových jednotek o objemu v dané ploše nevídaném", který po nabytí právní moci napadeného rozhodnutí krajského úřadu bude moci být bez dalšího postaven, přestože stěžovatelky "po celou dobu namítaly nezákonnost a nesprávnost postupu správního orgánu ve správním řízení, mající výrazné dopady do jejich vlastnického práva" a po nabytí právní moci tak může "dojít k zásahu do práv žalobkyň". Nicméně tato obecná tvrzení jsou dále konkretizována v bodech 50, 55, 74 a 87-88 podání.
19. V bodě 50 stěžovatelka 1) uvádí, že výstavbou bytového domu dojde de facto k zazdění okenních a prosvětlovacích otvorů v jejím domě. V bodě 55 stěžovatelka uvádí, že není jisté, že již v momentě provedení prvotních výkopových prací na pozemku, kde má být bytový dům umístěn, nedojde ke škodám na jejím rodinném domě č. p. Y. V bodě 74 stěžovatelka 1) uvádí, že vedle jejího obývacího pokoje a dalších obytných místností má sousedit hromadná garáž, u které se předpokládá sto šedesát pohybů (startování, zajíždění, vyjíždění) vozidel denně a že po provedení stavby bytového domu, si lze stěží představit, že nedojde k narušení akustických vjemů a ke snížení pohody bydlení stěžovatelky 1). V bodech 87-88 stěžovatelka 1) uvádí, že se cítí velmi ohrožena tím, že stavebník začal s odstraňováním stavby ještě před vydáním povolení, a to v bezprostřední blízkosti stavby v jejím vlastnictví a dodává, že odstraňovaná stavba je již jen pouhou "skořápkou", u níž může hrozit samovolné zřícení.
20. S těmito tvrzeními stěžovatelky se krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení nijak nevypořádal. Z odůvodnění napadeného usnesení ani z vyjádření krajského soudu není zřejmé, zda tato tvrzení krajský soud při svých úvahách o dostatečnosti tvrzení újmy vůbec nějak zohlednil při svém závěru, že jestliže stěžovatelka 1) "namítala možná pochybení správních orgánů" tak dle jeho vyjádření "neindividualizovala ani v žalobě konkrétní újmu, která jí v důsledku těchto pochybení může vzniknout". Krajský soud v usnesení toliko souhrnně konstatoval, že "stěžovatelky uvedly zcela obecná tvrzení o možnosti újmy na jejich právech, která nijak nekonkretizovaly", aniž by se s tvrzeními stěžovatelky 1) shrnutými výše v bodě 19 náležitě vypořádal.
21. Podobným případem jako je případ stěžovatelek, se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1230/21. Porušení práv stěžovatele v něm shledal právě kvůli tomu, že se Městský soud v Praze nevypořádal s tvrzeními stěžovatele o hrozbě vzniku újmy, která byla sice jen obecně uvedena v části podání odůvodňující žádost o přiznání odkladného účinku, následně však byla rozvedena v jiné části stejného podání. Z uvedeného nálezu vyplývá, že pokud krajský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatelky neunesly svoji povinnost tvrzení hrozby vzniku újmy, bylo jeho povinností tento závěr odpovídajícím způsobem odůvodnit i ve vztahu k tvrzením stěžovatelky 1). Na uvedeném nic nemění skutečnost, že specifická tvrzení stěžovatelky 1) nebyla zahrnuta v podání do části "I. návrh na přiznání odkladného účinku žalobě", ale až do části "V. žalobní body". V opačném případě by šlo o přepjatý formalizmus. Obecné soudy mají při posuzování zákonných náležitostí podání povinnost (dle §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s §64 s. ř. s.) vycházet z jejich celého obsahu (nález sp. zn. IV. ÚS 1230/21, bod 25 odůvodnění).
22. Ústavní soud souhrnně konstatuje, že krajský soud se v odůvodnění napadeného usnesení, k otázce povinnosti tvrdit hrozbu vzniku újmy, omezil pouze na konstatování nedostatečnosti tvrzení stěžovatelek o hrozící újmě, aniž by se jakkoliv vypořádal s relevantními tvrzeními stěžovatelky 1). Napadené usnesení proto ve výroku I neobstojí z hlediska požadavku náležitého odůvodnění, jenž vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož se stěžovatelky domáhají prostředky správního soudnictví ochrany před akty veřejné správy, byl napadeným usnesením krajského soudu porušen též čl. 36 odst. 2 Listiny.
23. Závěr o porušení základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny se však uplatní pouze ve vztahu k stěžovatelce 1). V žalobě nejsou obsažena tvrzení o hrozící újmě přiřaditelná stěžovatelce 2) a v této části je proto na místě ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Kromě tvrzení shrnutých v bodě 19 tohoto nálezu totiž žaloba výlučně polemizuje s nesprávností a nezákonností rozhodnutí správních orgánů. Ústavní soud přitom souhlasí s krajským soudem, že tvrzení o nesprávnosti či nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů nebo jejich jednotlivých výroků nemohou být důvodem pro přiznání odkladného účinku žalobě.
24. Navzdory vyjádření krajského soudu Ústavní soud konstatuje, že nedošlo k pochybení, když krajský soud stěžovatelkám výroky II a III napadeného usnesení stanovil povinnost zaplatit soudní poplatky za návrh na přiznání odkladného účinku. Podle §4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích poplatková povinnost k zaplacení soudního poplatku za návrh na odkladný účinek vzniká uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření. O povinnosti zaplatit soudní poplatky rozhodl krajský soud s ohledem na to, že poplatková povinnost vzniká až dnem právní moci rozhodnutí, jímž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 As 27/2012-32 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. 11. 2014 č. j. 4 As 220/2014-20). Rozhodnutí soudu tak slouží jako titul k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatelky tyto soudní poplatky sice zaplatily předem, to ale nic nemění na tom, že podle citovaného ustanovení musí soud o povinnosti zaplatit soudní poplatek rozhodnout. To potvrzuje i komentář: "[T]uto povinnost je třeba uložit i tehdy, pokud byl soudní poplatek zaplacen předem, neboť teprve právní mocí rozhodnutí o uložení povinnosti vzniká povinnost poplatek zaplatit, do té doby představuje předem uhrazený poplatek přeplatek na soudním poplatku" (KÜHN, Zdeněk; KOCOUREK, Tomáš et al. Soudní řád správní: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, str. 590). Jak vyplývá z citovaného komentáře, tato skutečnost neznamená, že by stěžovatelky musely soudní poplatky zaplatit podruhé. Stěžovatelky navíc ani netvrdily, že by po nich krajský soud zaplacení soudních poplatků jakýmkoliv způsobem vymáhal. Postup krajského soudu tudíž nepředstavuje zásah do ústavně zaručených procesních práv stěžovatelek. Stěžovatelky v tomto směru ostatně ani nepředložily žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, se kterou by Ústavní soud mohl polemizovat.
25. Přestože stěžovatelka 1) byla s ústavní stížností úspěšná, Ústavní soud na závěr považuje za nutné upozornit na to, že pokud má žalobce skutečný zájem na přiznání odkladného účinku, měla by tomu odpovídat i kvalita argumentace, která jasně poukáže na naléhavost a nutnost přiznání odkladného účinku s ohledem na hrozící újmu. To, že tomu tak skutečně bude, lze očekávat zejména v případech, kde jsou žalobci zastoupeni právním profesionálem.
26. Ústavní soud nepřehlédl, že v bodě 6 podání je formálně uzavřeno odůvodnění žádosti o přiznání odkladného účinku, neboť je uvedeno, že o jeho přiznání stěžovatelky žádají na základě "výše uvedeného". Z ústavní stížnosti se naopak podává, že žádost o přiznání odkladného účinku zahrnovala celý obsah podání včetně odůvodnění žaloby. Je pravdou, že soud má povinnost přihlédnout k celému obsahu podání a šlo by o přepjatý formalizmus, kdyby na základě výše citované formulace ke zbytku podání nepřihlédl. V závěru části podání, týkajícího se žádosti o odkladný účinek, mohly ale být uvedeny odkazy na body podání, které obsahují námitky, jež specifikují újmu, která stěžovatelkám hrozí. Místo toho se stěžovatelky při podání žaloby i ústavní stížnosti spoléhaly na to, že na základě jejich obecné argumentace (obecný odkaz na body 16.-89.) si soudy z jejich obsáhlého podání "vyzobou" relevantní argumentaci k hrozící újmě.
27. Ústavní soud nyní sice shledal ústavní stížnost stěžovatelky 1) důvodnou, nelze však souhlasit s tvrzením stěžovatelek, že forma jejich podání pomohla přehlednosti věci. Nebylo určitě třeba dvojmo přepisovat celý text žaloby, neboť tvrzení, která byla relevantní pro návrh na přiznání odkladného účinku, bylo možno shrnout do jednoho odstavce. Navíc skutečnost, že Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti, nijak nepředjímá, zda jsou předpoklady pro přiznání odkladného účinku naplněny nebo nikoli. Stěžovatelka 1) dosáhla pouze toho, že krajský soud se nyní musí vypořádat se specifickou argumentací týkající se její možné újmy.
VI.
Závěr
28. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelek proti napadenému usnesení krajského soudu zčásti vyhověl a v části výroku I, kterou byl zamítnut návrh stěžovatelky 1) na přiznání odkladného účinku jej zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbytku odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Krajský soud se tak bude muset návrhem stěžovatelky 1) opětovně zabývat a ve svém novém rozhodnutí náležitě odůvodnit, zda tvrzení stěžovatelky 1) o hrozící újmě, jsou nebo nejsou dostačující pro to, aby správní žalobě přiznal (při splnění dalších podmínek) odkladný účinek. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že tímto nálezem nijak nepředjímá, zda jsou předpoklady pro přiznání odkladného účinku podle §73 odst. 2 s. ř. s. naplněny.
29. O návrhu stěžovatelek na přednostní projednání ústavní stížnosti (§39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodnutím ve věci samé se tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu