ECLI:CZ:US:2023:4.US.1698.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1698/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Karla Němce, advokáta, sídlem Na Pankráci 332/14, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2022 sp. zn. 8 To 98/2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. února 2022 sp. zn. 67 T 40/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je otázka výše odměny obhájce v trestním řízení. Stěžovatel namítá, že krácením jeho odměny jako obhájce v napadených rozhodnutích došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zakotveného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále "Ústava"), dalších záruk spravedlivého procesu dle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a rovněž práva na majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní stížností podanou dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se proto domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatel byl ustanoven jako obhájce K. J., obviněné z trestného činu pojistného podvodu dle §250a odst. 2 a 4 písm. a), b) trestního zákona. K. J. byla stíhaná pro jeden skutek v rámci rozsáhlé trestné činnosti propojené dvěma hlavními obviněnými. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále "obvodní soud"), jenž nabyl právní moci dne 2. 10. 2021, byla obžaloby zproštěna. Stěžovatel poté uplatnil dle §151 odst. 3 trestního řádu nárok na odměnu ustanoveného obhájce za úkony právní služby v přípravném řízení a paušální náhradu hotových výdajů v celkové částce 154 226,60 Kč včetně DPH.
3. Obvodní soud přiznal stěžovateli napadeným usnesením odměnu a náhradu hotových výdajů v částce 42 156,40 Kč. Učinil tak v souvislosti s výslechy ve skutku, pro který byla K. J. trestně stíhána. V této souvislosti uvedl, že nerozporuje skutečnost, že obhájce je povinen vést obhajobu řádně, je však na něm, aby vyhodnotil, nakolik je jeho účast na jednotlivých úkonech nezbytná. Nárok stěžovatele je však v nepoměru k trestnímu řízení vedenému proti K. J. Všichni obhájci byli policejním orgánem vyrozumívání o obsahu plánovaných výslechů, ve vyrozumění bylo vždy popsané, k jakému skutku se daný výslech bude vztahovat, proto si stěžovatel mohl být vědom toho, na kterých vyšetřovacích úkonech je jeho přítomnost vhodná a na kterých nadbytečná. Obvodní soud s odkazem na judikaturu odvolacího soudu i Ústavního soudu uzavřel, že nemůže přiznat nárok na odměnu za účast u úkonů, které nesouvisí s žalovanou trestnou činností K. J.
4. Městský soud v Praze (dále "městský soud") napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl. Nad rámec argumentace obvodního soudu dodal, že K. J. byla obviněna s odstupem 3 let od zahájení trestního stíhání hlavního pachatele, a to pouze z jednoho z 90 stíhaných skutků. Bylo tak nepochybné, že stěžovateli muselo být v době převzetí obžaloby zřejmé, že k vedení řádné obhajoby není jeho osobní účast při výslechu dalších obviněných a svědků, s nimiž se neznala a nikdy nepřišla do styku, nezbytně zapotřebí. Všechny protokoly o výslechu svědků i obviněných byly obhajobě k dispozici při nahlížení do spisu. Způsob obhajoby spočívající v neselektivní účasti na takřka všech vyšetřovacích úkonech, které se z většiny nijak K. J. netýkaly, nemůže z pohledu oprávněnosti účtovaných nákladů obstát.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 748/19 ze dne 17. 12. 2019 (N 213/97 SbNU 282)], rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz uvádí, že obecné soudy opakují vadu, kterou jim Ústavní soud již jednou vytkl. V přípravném řízení nemohl mít vhled do jednotlivých kauz větší než orgány činné v trestním řízení. Úkony prováděné s třetími osobami mohly přinést jakýkoli zvrat ve věci, o němž nemusela mít jeho klientka tušení. Zatímco on byl veden maximálním zájmem klientky, městský soud mluvil o "mrhání finančními prostředky" státu. Pozitivní právo přitom nestanoví přesnou metriku, podle které by bylo možno určit, který úkon naplňuje kritérium účelnosti. Obvodní soud bagatelizoval přípravnou fázi trestního řízení a snažil se prosadit, že klíčové je pro obviněného teprve hlavní líčení. Takováto praxe by však do budoucna představovala nebezpečný precedent.
6. Soudkyně zpravodajka podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Stěžovatel na ně v dané lhůtě nereagoval.
7. Obvodní soud ve svém vyjádření připomenul, že stěžovatel si musel být vědom, že výsledky mnoha úkonů, kterých se účastnil, nebudou mít vůči jeho klientce význam, a nemohl mít tedy důvodné očekávání, že mu za účast na nich bude poskytnuta odměna a náhrada hotových výdajů. Policejní orgán poskytl obhájcům již v počátku řízení jasné vodítko stran toho, na jakých vyšetřovacích úkonech bude jejich účast vhodná či nezbytná. Pokud se obhájce účastnil úkonu i nad rámec těchto vyrozumění, tak mu to nelze přičítat k tíži, je však nutno od sebe odlišit právo být přítomen u daného úkonu versus právo na odměnu za něj, které náleží obhájci jen v případě jeho účelného vynaložení. Pokud by snad z výpovědí ostatních obviněných a svědků stíhaných pro jiný skutek měly vyplynout důkazy odůvodňující trestní stíhání klientky stěžovatele z dalších skutků, mohl by stěžovatel trvat na jejich provedení u hlavního líčení.
8. Městský soud ve svém vyjádření zejména odkázal na navazující judikaturu Ústavního soudu, v níž byly ústavní stížnosti obhájců odmítány pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Nejprve se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že proti napadeným soudním rozhodnutím byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána tato soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel podal ústavní stížnost bez zastoupení, což mu jako advokátovi umožňuje judikatura Ústavního soudu [stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu).
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud ve věci stěžovatele nezjistil.
11. Ústavní soud si je vědom toho, že u jednoho z obhájců ustanovených v tomto trestním řízení jinému obviněnému bylo jeho ústavní stížnosti nálezem sp. zn. I. ÚS 748/19 ze dne 17. 12. 2019 vyhověno. Avšak důvodem zrušení tehdy napadeného rozhodnutí o stěžovatelově odměně byla skutečnost, že obecné soudy nedostatečně zdůvodnily ve vztahu k jednotlivým úkonům, proč byl ten který úkon nadbytečný a proč to stěžovatel měl a mohl v dané chvíli vědět. Obecné soudy však své pochybení následně napravily a další ústavní stížnost téhož stěžovatele již byla odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 2341/20 ze dne 1. 9. 2020 pro zjevnou neopodstatněnost. V tomto usnesení Ústavní soud uvedl: "Již z obžaloby zastoupeného jasně plyne, že byl obviněn jen z jednoho z velké řady skutků, o nichž se trestní řízení vedlo. Stěžovatel pak požaduje náhradu nákladů řízení za svou účast u výslechů svědků či spoluobviněných, týkajících se skutků, s nimiž zastoupený neměl nic společného. Tyto skutkové závěry obecných soudů stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nerozporuje, a proto z nich Ústavní soud při svém hodnocení vychází. (...) Advokát by měl vždy klienta řádně poučit o tom, zda je jeho zastupování účelné, a v souladu s výše citovaným advokátním etickým kodexem hledět na to, aby odměna byla přiměřená a nebyla ve zjevném nepoměru k hodnotě a složitosti věci. (...) Zdůraznění zájmů a pokynu klienta za tím účelem, aby obecné soudy přiznaly stěžovateli zbytečně vynaložené náklady, které následně zastoupený bude nucen platit, Ústavní soud nevedou k závěru, že by snad obecné soudy postupovaly proti zájmům zastoupeného, jichž se stěžovatel tak vehementně dovolává." Obdobně Ústavní soud judikoval i v dalších souvisejících usneseních sp. zn. I. ÚS 974/20 ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 617/20 ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 3231/20 ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 1465/21 ze dne 22. 6. 2021 a dalších.
12. Závěry obsažené v právě citovaném rozhodnutí jsou plně uplatnitelné i v nyní posuzované věci. Obvodní soud v napadeném usnesení podrobně vyložil, podle jakých kritérií posoudil souvislost úkonů obhájce se skutky, pro které byla K. J. stíhána. Vzhledem k obsahu těchto úvah, na které tímto Ústavní soud odkazuje, lze přisvědčit obvodnímu soudu, že se nesnažil odměnu a náhradu stěžovatele nepřiměřeně zkrátit. Proto zkoumal propojenost skutků i přes jednotlivá vozidla při nich použitá, nejen podle usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovateli bylo podle napadených rozhodnutí umožněno nahlédnout do spisu a obvodní soud věc posoudil podle souvislostí skutků a okruhu osob a vozidel, způsobilých vyvolat očekávání stěžovatele, že výslechy budou souviset se skutky, pro něž byla K. J. stíhána. Ve vyrozuměních o plánovaných výsleších bylo vždy uvedeno, ke kterému skutku, potažmo vozidlu, budou svědkové vypovídat. Obvodní soud dospěl k rozumnému kompromisu mezi oběma extrémními pozicemi, který při důsledném posouzení individuálních okolností neoslabuje právo na obhajobu ani povinnost obhájce vést řádně obhajobu svého klienta v souladu s dalšími právními předpisy. Naopak je z napadených rozhodnutí patrné, že při takto skutkově a personálně rozsáhlém trestním stíhání by bylo nepřiměřené přiznávat automaticky odměnu a náhradu za všechny úkony právní služby.
13. Ústavní soud proto shrnuje, že po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádření účastníků i napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním svých rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím porušení žádného ústavně zaručeného základního lidského práva tak, jak stěžovatel tvrdí, dopustit nemohly. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu