ECLI:CZ:US:2023:4.US.1731.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1731/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Bzenecká 17, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2023 č. j. 36 Co 112/2023-67, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 12. 2022, č. j. 50 C 393/2004-41, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným usnesením odmítl odvolání stěžovatele. Toto odvolání podal stěžovatel jako žalovaný dne 26. 11. 2022 proti rozsudku obvodního soudu ze dne 2. 3. 2007, č. j. 50 C 393/2004-27, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2007. Obvodní soud odvolání odmítl podle §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť uvedený rozsudek obvodního soudu byl stěžovateli prostřednictvím opatrovnice doručen již dne 10. 4. 2007 a odvolání stěžovatele, které bylo obvodnímu soudu dodáno do datové schránky až dne 27. 11. 2022, tudíž bylo opožděné.
3. K odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu potvrdil, když uzavřel, že obvodní soud vyčerpal všechny možnosti zjištění adresy stěžovatele a posléze mu ustanovil opatrovnici, jíž svůj rozsudek ve věci samé doručil. Ústavní stížností napadené usnesení obvodního soudu je proto správné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že rozsudek obvodního soudu ze dne 2. 3. 2007 č. j. 50 C 393/2004-27 je v dané věci exekučním titulem a nikdy nebyl stěžovateli jako povinnému řádně doručen. Pokud se obvodní soud nepokusil řádně zjistit pobyt stěžovatele, porušil jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Byla-li pak stěžovateli jako osobě neznámého pobytu ustanovena opatrovnice zaměstnaná u obvodního soudu, bylo postupováno v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti příkladmo odkazuje.
5. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení dané zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze přitom dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákonná úprava stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. teprve tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla ostatními orgány veřejné moci respektována.
7. Podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
8. V nyní posuzované věci stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení městského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání stěžovatele jako žalovaného ze dne 26. 11. 2022 proti rozsudku obvodního soudu ze dne 2. 3. 2007 č. j. 50 C 393/2004-27, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2007 (přitom usnesení obvodního soudu, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání stěžovatele, je ústavní stížností také napadeno). Stěžovatel tak ústavní stížností brojí mj. proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému je s ohledem na dikci §229 odst. 4 o. s. ř. přípustná žaloba pro zmatečnost. Z podané ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by stěžovatel tento mimořádný prostředek využil, když ani petit ústavní stížnosti proti takovému eventuálnímu rozhodnutí stěžovatel nesměřuje.
9. Ústavní soud nadto po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán ani důvod (výjimečného) prominutí nepřípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele.
10. Ve své obsáhlé judikatuře totiž Ústavní soud již vyložil obsah podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud spojuje s kvalifikovanými případy, kdy je tzv. podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) nebo nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. např. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. např. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221)].
11. Nyní posuzovaný případ však závažnosti výše uvedených tzv. kvalifikovaných přesahů vlastního zájmu stěžovatele nedosahuje a nic takového stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdí. Jak je pak vyloženo v přechozím odstavci, tento přesah by byl v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu dán jen tehdy, jednalo-li by se o přesah kvantitativní (bylo by např. zjevné, že stejná právní otázka je řešena či v blízké budoucnosti velmi pravděpodobně bude řešena ve velkém množství případů), anebo kvalitativní (např. by existovala potřeba vyložit zásadní ústavněprávní otázku, anebo by nebyla respektována judikatura Ústavního soudu).
12. Za dané situace proto dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 zákona o ústavním soudu nepřípustná [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)].
13. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj předložený návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj