ECLI:CZ:US:2023:4.US.1751.22.2
sp. zn. IV. ÚS 1751/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů A. R., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, a H. R., zastoupeného JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem, sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2022 sp. zn. 4 Tdo 1283/2021, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2021 č. j. 6 To 2/2021-10748 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2020 č. j. 39 T 3/2019-10474, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly vedeny pod spisovými značkami sp. zn. IV. ÚS 1751/22 a sp. zn. IV. ÚS 1850/22 a které Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 26. 7. 2022 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele H. R. vinným pod body A) a B) výroku ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu, ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první a druhá trestního zákoníku. Krajský soud ho za uvedený zvlášť závažný zločin odsoudil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku ve spojení s §108 odst. 1 a §43 odst. 1 téhož zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a podle §73 odst. 1 téhož zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva na dobu deseti let.
3. Stěžovatele A. R. tímtéž rozsudkem uznal vinným pod bodem ad A) výroku rozsudku ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku. Krajský soud ho za tento zvlášť závažný zločin odsoudil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku ve spojení s §108 odst. 1 a §43 odst. 1 téhož zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, a podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5 000 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 2 500 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 1,5 roku. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva na dobu deseti let.
4. Napadeným rozsudkem rozhodl krajský soud též o vině a trestu u spoluobviněných.
5. Uvedené trestné činnosti se stěžovatelé se spoluobviněnými podle krajského soudu dopustili - ve stručnosti shrnuto - tak, že nejméně v období od 1. 1. 2008 do 28. 2. 2010 zejména v Brně na konkretizovaných místech soustavně dlouhodobě spolupracovali v systému vzájemné podřízenosti a nadřízenosti, se stanovenými funkčními kompetencemi a dělbou činností, a to v úmyslu soustavně a opakovaně vylákávat neoprávněnou výhodu na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), přičemž za tímto účelem vytvářeli na území České republiky řetězce obchodních společností obchodujících se záměrně výrazně nadhodnoceným zbožím (v rozsudku označené jako řetězce A a B), přičemž cílem tohoto sledu obchodních transakcí nebylo dosažení zisku z podnikatelské činnosti, ale pouze navodit před orgány finanční správy takový stav, který povede k dosažení neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu DPH správcem daně u poslední společnosti těchto řetězců v důsledku konečného vývozu zboží do zahraničí za využití zákonného osvobození od DPH, a to v rozporu s §64 a 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, za současného porušení daňové neutrality v rámci obou řetězců, kdy první společnosti těchto řetězců neodváděly DPH z prodeje zboží obchodní společnosti B; přičemž mezi obžalovanými byli nejvýše postavenými stěžovatel H. R., který řídil činnost skupiny zejména ve vztahu ke koncovým vývozům zboží do zahraničí, a S. E.-T., který řídil činnost skupiny zejména při předcházejících předstíraných obchodních operacích na území České republiky, a pod nimi byli v nižší úrovni zařazeni jednatelé obchodních společností zahrnutých do fakturačních řetězců, tj. obvinění B. J., S. R A., M. L. a R. N. a dále P. O., řízení proti němuž bylo vyloučeno k samostatnému projednání, jakož i osoby podílející se na vytvoření a činnosti subjektů plnících na počátku řetězců úlohu tzv. chybějícího článku, tj. obviněný O. K. a stěžovatel A. R., pod jejichž vedením pak na nejnižší úrovni působily další osoby již jen zcela formálně zapsané na místech oficiálních zástupců těchto společností. Stěžovatelé a spoluobvinění se v rámci rozdělených úkolů a kompetencí podíleli na spáchání trestného činu způsobem blíže vymezeným ve skutkové větě rozsudku krajského soudu, kdy stěžovatel H. R. bez jakéhokoliv formálního postavení v uvedených společnostech se přesto faktickým rozhodujícím vlivem podílel na jejich řízení a činnosti, když tuto činnost spolu s S. E.-T. zosnoval a řídil tím, že ji inicioval, naplánoval a usměrňoval její páchání, a stěžovatel A. R. bez jakéhokoliv oficiálního vztahu k těmto společnostem se v uvedené době podílel zejména na řízení činnosti obchodní společnosti C, a jejích dodavatelů v řetězci A.
6. Proti rozsudku krajského soudu podali státní zástupce, stěžovatelé a další spoluobvinění odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (trestní řád), rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce, stěžovatele A. R. a obviněného S. E.-T. částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu ohledně stěžovatele A. R. a obviněného S. E.-T. Podle §259 odst. 3 trestního řádu vrchní soud nově rozhodl tak, že stěžovateli A. R. uložil za oba zločiny uvedené sub 3. podle §240 odst. 3 trestního zákoníku, ve spojení s §108 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let. Podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 270 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5 000 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 1 350 000 Kč. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva na dobu deseti let. S poukazem na §256 trestního řádu vrchní soud zamítl odvolání stěžovatele H. R. a spoluobviněného S. R A. V ostatních výrocích zůstal rozsudek nezměněn.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů a spoluobviněných S. E.-T. a S. R A. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatel H. R. namítá, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Obecné soudy postavily své závěry k němu pouze na příbuzenském vztahu s obžalovaným R A. a původu a příslušnosti k arabské komunitě, faktu, že účetnictví dotčených obchodních společností zpracovávala obchodní společnost DEUP, spol. s r. o., jíž byl v době před údajným spácháním trestné činnosti také klientem, trestním řízení vedeném proti němu u krajského soudu pod sp. zn. 1 T 1/2007, ve kterém byl obžaloby pravomocně zproštěn, výpovědi spoluobviněného E.-T., výpovědi spoluobviněného J. a výpovědi obviněných L. a N. Na základě těchto důkazů učinily soudy závěr, že se dopouštěl trestné činnosti v podobě organizování a řízení celé skupiny, sám podle nich trestnou činnost inicioval, zajišťoval zboží, které procházelo fakturačním řetězcem a jeho vývoz do cílových destinací, resp. vzhledem k tomu, že získával finanční prostředky z výplaty nadměrných odpočtů DPH, toto zboží financoval, stejně jako hradil odměny spoluobviněným, kteří se na trestné činnosti podíleli. V celém průběhu řízení před soudy obou instancí však nebyl proveden jediný důkaz (vyjma výpovědí E.-T. a J.), který by jakkoliv objektivně prokazoval, že stěžovatel někomu předával jakékoliv peněžní prostředky související s řešenou trestnou činností, komukoliv udělil pokyn týkající se této trestné činnosti nebo že se jakkoliv podílel na zajištění zboží a jeho vývozu do zahraničí. V průběhu celého řízení před obecnými soudy nebyl rovněž předložen jediný důkaz o tom, že měl z předmětné trestné činnosti jakýkoliv majetkový prospěch. Vyjma J., E.-T., R A. a O. přímo nezná stěžovatele žádná z osob podílejících se na trestné činnosti. R A. stěžovatele zná, protože je jeho švagr, a O. ve výslechu před soudem vyloučil jeho zapojení do trestné činnosti. Přesto soudy dospěly k závěru, že stěžovatel řídil celou trestnou činnost, a to od její prvotní iniciace, přes zajišťování zboží, až po finální vypořádání výnosů z trestné činnosti mezi jednotlivé její pachatele.
9. Dále stěžovatel obrací pozornost k jednotlivým důkazům. Má za to, že poukazy obecných soudů na jeho příslušnost k arabské komunitě v Brně byly diskriminační a při nezaujatém hodnocení souvisejících okolností by bylo nutno dospět k závěru, že jde pouze o vysvětlení společenských kontaktů s některými spoluobviněnými, nikoli důkaz o organizované trestné činnosti. Vymezuje se též proti úvaze vrchního soudu o trestním řízení vedeném proti němu u krajského soudu pod sp. zn. 1 T 1/2007, kterou považuje za dovozování viny z faktu, že byl dříve v obdobné věci zproštěn obžaloby. J. své výpovědi opakovaně změnil a nakonec jeho podíl na činnosti obchodní společnosti D, vyloučil. Podle stěžovatele se J. snažil získat status spolupracujícího obviněného stejně jako E.-T., proto řadu svých tvrzení změnil, aby odpovídala výpovědím E.-T. E.-T přitom ve snaze bagatelizovat svoji roli soudům "nabídl" jako hlavního pachatele stěžovatele H. R. Vůči němu nebyl proveden jakýkoliv důkaz, který by podporoval závěr, že "jeho" výnosy z trestné činnosti skutečně dosahovaly více než 400 000 000 Kč. Podle stěžovatele jako usvědčující důkazy neobstojí ani výpovědi obviněných L. a N. Spoluobviněný O. uvedl, že stěžovatele viděl jen dvakrát bez souvislosti s trestnou činností, kterou organizoval E.-T. Stěžovatel zpochybňuje též výsledky znaleckého zkoumání tvrzením, že šlo o posouzení obvyklosti ceny zboží v České republice, zatímco v cílových zemích (Spojené arabské emiráty a Irácká republika) jsou ceny odlišné a je nutno zohlednit též náklady na dopravu a celní řízení.
10. Dále stěžovatel označuje za porušení svých práv okolnost, že řízení proti němu bylo vedeno coby řízení proti uprchlému. Tvrdí, že se svým pobytem v cizině řízení nevyhýbá, pouze se vrátil do míst, odkud pochází, resp. kde má své profesní a společenské uplatnění. Podle něj neobstojí tvrzení soudů, že k výpovědi formou videokonference nemohlo dojít, neboť nesdělil dostatečně přesně místo svého pobytu (Dubaj). Soudy přitom nevyužily mezinárodní právní pomoc.
11. Stěžovatel A. R. namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí zatížily extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Uvádí, že soudy dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině zejména z výpovědi obviněných E.-T., K., J. a také na základě výpovědi svědků K. (bývalé družky J.) a M. (dříve L.). Tyto jednotlivé výpovědi podrobně rozebírá a vyslovuje se, že naproti výpovědím mnohonásobného recidivisty K. a jeho "bosse" E.-T. stojí v ostrém protikladu výpovědi všech ostatních obviněných, tedy L., N., J. a O., přičemž všichni tito obvinění vyloučili jeho účast na projednávané trestné činnosti. Obecné soudy podle stěžovatele přehlížely rozpory ve výpovědích v jeho neprospěch a nevzaly v potaz jejich pohnutky dané skrytými vazbami mezi obviněnými. Předmětné výpovědi jsou přitom nevěrohodné a zejména E.-T. je kriminálně zprofanovanou osobou.
12. Podle stěžovatele prvotním zásadním počinem, který určil další vývoj trestní věci, bylo plné doznání ke spáchání trestného činu, popis skutku a rozkrytí organizované zločinecké skupiny od L. a N., kteří tak učinili po předchozí dohodě se státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně Mgr. Radkem Mezlíkem. Následně, kvůli hrozbě vyššího trestu, změnili své výpovědi i postoj k věci spoluobvinění. Soudy "vyzdvihovaly" výpověď obviněného K., který však byl pouhým nástrojem v rukách E.-T., pro kterého desítky let vykonával na zakázku kriminální činnost (byl celkem devětkrát odsouzen pro majetkovou či daňovou trestnou činnost) a jemuž byl zcela podřízen. E.-T. z blíže popsaných důvodů přesvědčil obviněného J., aby proti stěžovateli vypovídal. J. právě s tímto vysvětlením svoji původní výpověď změnil a uvedl, že stěžovatel se na trestné činnosti nepodílel. J. družka jen obecně uvedla, že stěžovatel dostával "faktury". Svědek M. užíval nejvyšší možné dávky morfinu, proto jeho výpovědi nejsou věrohodné. Stěžovatel uvádí, že L., N., J. a O. ve svých výpovědích vyloučili jeho účast na trestné činnosti, avšak obecné soudy jejich výpovědi neakceptovaly, přičemž zdůraznily jejich rozpor s výpověďmi E.-T. a K. Neobjasnily však s výjimkou poukazů na minulé vazby dotyčných, z jakých důvodů tyto výpovědi upřednostnily. E.-T. i K. jsou přitom nedůvěryhodné osoby. Stěžovatel využil svého práva a ve věci nevypovídal, a to z důvodu strachu a reálné obavy o život nejen svůj, ale také své manželky a nezletilého syna. V řízení nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností a došlo k porušení pravidla in dubio pro reo.
13. V souvislosti s rozpornými výpověďmi (tj. na jedné straně výpověďmi L., N., O. a J. a na straně druhé E.-T. a K.) stěžovatel zdůrazňuje, že uplatnění institutu spolupracujícího obviněného nepřichází do úvahy u pachatele v postavení organizátora. E.-T. byl právě takto označen v obžalobě i v soudních rozhodnutích. Podmínkou pro přiznání a zejména udržení si "statusu" spolupracujícího obviněného je podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny.
14. Výpověď spolupracujícího obviněného E.-T. k účasti stěžovatele na páchání trestné činnosti a zapojení se do struktury zločinecké organizované skupiny je diametrálně odlišná od výpovědí zbylých třech spolupracujících obviněných L., N. a O., kteří shodně uvádějí, že od stěžovatele žádné pokyny neobdrželi a nic neví o tom, že by byl zapojen do této kriminální činnosti. Je přitom evidentní, že tato tvrzení jsou v jasném rozporu a tedy, že minimálně jedna ze stran nesplnila podmínky institutu spolupracujícího obviněného, neboť neposkytla úplnou a pravdivou výpověď. Přehlížení všech těchto rozporů a snaha o zachování postavení spolupracujícího obviněného E.-T. je příkladem "kupčení" s tímto institutem, kdy v tzv. "vyšším zájmu" je mu toto procesní postavení "ponecháno" (byť jde o závažnou korupční kauzu), výměnou za udání jiné trestné činnosti, přičemž současně jsou přehlíženy jednoznačné nesrovnalosti a rozpory v jeho výpovědích, zejména pak při srovnání s výpověďmi ostatních spolupracujících obviněných. Další spoluobvinění (L., N., J. a O.) detailně popsali své zapojení do trestné činnosti a není důvod, proč by jejich výpověď měla být vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem přehlížena ve prospěch vyzdvihované věrohodnosti tak pochybných osob, jakými jsou E.-T. a jeho "kůň" K.
15. Stěžovatel připomíná, že Ústavní soud v usnesení ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 3243/16 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) akceptoval určité odlišnosti ve výpovědích, nicméně poukázal, že jde o dílčí nepřesnosti, nikoli zásadní rozdíly. V jeho věci však jde o diametrálně odlišné výpovědi, zpochybňující jak důkazní řízení, tak především jeho vinu. Proces hodnocení věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného musí být mimořádně pečlivý, přičemž musí být posouzeny jeho osobnostní rysy, motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13). Spoluobvinění přitom popsali sklony E.-T. k násilnému chování, což dále oslabuje jeho věrohodnost. Bývalá družka J. K. vypověděla jen o předávání faktur mezi stěžovatelem a J. a M. sice vypovídal o zapojení stěžovatele do trestné činnosti, avšak nic konkrétního neuvedl. Stěžovatel vytýká, že absentují jakékoliv úvahy o věrohodnosti, pravdivosti a přesnosti vypovědí spolupracujícího obviněného E.-T., k jehož výpovědi bylo na úkor ostatních spolupracujících obviněných přihlédnuto, a tyto atributy jsou mu bez bližšího hodnocení a odůvodnění připisovány.
16. Ostatní důkazy, o něž se opírají obecné soudy, prokazují pouze to, že se stěžovatel stýkal s některými ze spoluobviněných. Ať již to bylo jeho jednatelství ve společnosti E., poskytnutí nekonkretizované pomoci při zajišťování pronajímaných kancelářských prostor v Brně, nebo setkávání se také při běžných příležitostech (bary, restaurace, dovolené), žádný z uvedených důkazů o jeho styku s některými ze spoluobviněných přímo ani nepřímo neprokazují účast na projednávané trestné činnosti a ve světle všech výpovědí není možno dojít k úvaze o jeho vině nade vši pochybnost ve smyslu pravidla in dubio pro reo. Stěžoval je přesvědčen, že provedené důkazy nemohou samostatně ani ve vzájemné souvislosti vést k závěru, že se skutečně trestného činu, za který byl odsouzen, dopustil, bez vyvolání zásadních pochybností. Vymezení skutku ve skutkové větě podle stěžovatele ukazuje na extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními učiněnými soudy.
17. Stěžovatel doplnil ústavní stížnost též vlastním podáním bez povinného zastoupení advokátem, kde rekapituluje svoji argumentaci a dovozuje, že jeho odsouzení je výsledkem zákulisních dohod v justici, a to tzv. "ve vyšším zájmu" a ve prospěch E.-T. coby vlivného aktéra brněnského podsvětí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavních stížnostech. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
19. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
20. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavních stížností, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatelů, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
21. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
22. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzované ústavní stížnosti, resp. námitky v nich obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelům na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
23. Stěžovatel R. namítá, že nedošlo ke splnění podmínek vedení řízení proti němu jako proti uprchlému podle §302 a násl. trestního řádu. S touto výtkou se obecné soudy vypořádaly ústavněprávně souladným způsobem. Stěžovatel R. nebyl pro orgány činné v trestním řízení dostupný od jeho přípravné fáze. Bylo zjištěno, že již dlouhodobě na adresách v České republice, na nichž se dříve zdržoval, nebydlí, přičemž se nachází v Irácké republice nebo ve Spojených arabských emirátech (v Dubaji, orgánům činným v trestním řízení na neidentifikované adrese). Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že řízení proti uprchlému podle §302 a násl. trestního řádu do značné míry omezuje princip "spravedlivého procesu", zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat, a proto je nezbytné v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny při aplikaci ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty a smyslu, přičemž není možno je využívat k jiným než stanoveným účelům, např. k urychlenému vyřízení věci nebo usnadnění důkazní situace. Důvody pro konání této formy řízení musí být zjištěny a soud (před fází soudního řízení ostatní orgány činné v trestním řízení) je současně povinen v průběhu celého řízení zkoumat jejich trvání a pominou-li, je třeba v řízení pokračovat podle obecných zásad [srov. nález ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 200/96 (N 123/6 SbNU 387) nebo usnesení ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 590/03 (U 12/32 SbNU 523)]. Významné přitom je, že z judikatury Ústavního soudu [srov. například nález ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 325/2000 (N 167/20 SbNU 187) nebo nález ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 200/96 (N 123/6 SbNU 387)] a Nejvyššího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 1995 sp. zn. 8 To 10/94 (R 38/1995)] vyplývá, že závěr o tom, zda se obviněný pobytem v zahraničí vyhýbá nebo nevyhýbá trestnímu řízení, nelze stavět toliko na samotné fakticitě pobytu v zahraničí nebo na tom, že nepřebírá písemnosti doručované mu soudem. Vždy je totiž třeba zkoumat též úmysl obviněného. Tomuto požadavku je možno dostát jen tehdy, je-li v intencích konkrétního případu zkoumáno jeho chování. Uvedené však rozhodující soudy v posuzované věci měly na paměti, přičemž náležitě vyložily, z jakých důvodů bylo možno hlavní líčení konat bez přítomnosti stěžovatele, tedy jako řízení proti uprchlému. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel věděl o tom, že je proti němu vedeno trestní řízení, a zjevně se vyhýbal trestnímu řízení v České republice pobytem v cizině.
24. V této souvislosti Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy upozorňuje, že nemá význam, kde a z jakých údajných důvodů (profesní a společenské vazby) se stěžovatel v současné době nachází, resp. jakými prostředky by orgány činné v trestním řízení případně mohly zjistit přesné místo pobytu v zahraničí a vyslechnout ho cestou mezinárodní právní pomoci, nýbrž podstatné je, že stěžovatel v cizině dlouhodobě pobývá v úmyslu nepodrobit se jurisdikci České republiky (srov. str. 18. a 27. usnesení Nejvyššího soudu, body 41. až 49. rozsudku vrchního soudu a body 147. až 150. rozsudku krajského soudu). Proto nezbývá než uzavřít, že právo na obhajobu je sice významným a neopominutelným principem řádného trestního procesu, není však možno je vykládat tak, že prostřednictvím jeho výkonu by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zmařeno tím, že by se obžalovaný trestnímu řízení vyhýbal, což nastalo právě ve věci stěžovatele. Pro posouzení respektování práv stěžovatele, jako obviněného v trestním řízení, je rozhodující, že odpadnou-li důvody vedení trestního řízení proti uprchlému, bude mít právo podle §306a trestního řádu žádat o zrušení odsuzujícího rozsudku a o opakování celého hlavního líčení. Tím je zajištěno, že stěžovatel není v trestním řízení zkrácen na svých základních právech, zvláště na právu na projednání věci ve své přítomnosti a na právu vyjádřit se ke všem navrhovaným důkazům. Ústavní soud pouze dodává, že §306a trestního řádu jde "poněkud nad rámec požadavků Úmluvy, protože podmínkou nového řízení je pouze žádost v nepřítomnosti odsouzeného, bez ohledu na to, zda by mu bylo možné prokázat, že byl řádně předvolán a řízení se vyhýbal" [srov. nález ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 371/07 (N 170/47 SbNU 229), bod 28. odůvodnění]. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") totiž obviněnému, který uprchl před trestním řízením, právo na nové projednání věci z čl. 6 Úmluvy neplyne (Ústavní soud poukazuje např. na závěry rozsudku ESLP ze dne 14. 6. 2001 ve věci Medenica v. Švýcarsko, stížnost č. 20491/92, §55 odůvodnění).
25. Oba stěžovatelé shodně brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňují-li stěžovatelé výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
26. První skupinu vad, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelé však nenamítají, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
27. Druhou skupinu vad při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, popř. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
28. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou nebo logickou oporu v provedeném dokazování.
29. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit argumentaci obou stěžovatelů.
30. Jde-li o námitky stěžovatele R. vztahující se k nesprávnému hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí spoluobviněných E.-T., J., L. a N., vedle nichž stojí výpověď O., dále písemností nalezených při domovní prohlídce a telefonického kontaktu mezi stěžovatelem a E.-T.) a nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci (např. že nebyl proveden jediný důkaz, který prokazoval, že stěžovatel někomu předával peněžní prostředky související s řešenou trestnou činností, že komukoliv udělil pokyn týkající se řešené trestné činnosti, nebo že se jakkoli podílel na zajištění zboží a jeho vývozu mimo Českou republiku), Ústavní soud je ve shodě s Nejvyšším soudem považuje za výtky týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, které ústavněprávního rozměru nedosahují. Závěr o vině stěžovatele soudy učinily též na základě výpovědí obviněných L., N. a O., přičemž přihlížely též k písemnosti nalezené u obviněného E.-T. (rukou psaná poznámka na obálce "vyplní R.") a ke zprávě policejního orgánu, ze které zjistily, že E.-T. a stěžovatel udržovali v letech 2016 a 2017 poměrně frekventované telefonické kontakty.
31. Obecné soudy nepochybily ani poukazy na příbuzenský vztah mezi stěžovatelem R. a spoluobviněným R A. Šlo o pouze podpůrnou argumentaci (srov. body 63. a 64. odůvodnění rozsudku vrchního soudu) a východiskem byly další usvědčující důkazy, rekapitulované výše.
32. Rozhodující soudy věnovaly pozornost též řízení vedenému krajským soudem pod sp. zn. 1 T 1/2007, v němž byli stěžovatel R. a spoluobviněný E.-T. zproštěni pro daňovou trestnou činnost, která měla spočívat ve vylákávání nadměrného odpočtu DPH. Závěry předchozího řízení nicméně "nerevidovaly" a pouze zdůraznily, že stěžovatel R. a zmiňovaný spoluobviněný již dříve vyvíjeli společné aktivity, z nichž jim plynuly zisky formou nárokování nadměrného odpočtu DPH.
33. Stěžovatel R. dále zpochybňuje závěry obecných soudů, podle kterých byly vykazované ceny zboží nadhodnocené. Ani v této rovině Ústavní soud neshledal rozpory mezi zjištěními, která učinily soudy (zejména ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Milošem Ondruškem, znalcem z oboru ekonomika, odvětví cena a odhady, specializace věci movité, a dále z vyjádření velvyslanectví České republiky ve Spojených arabských emirátech a v Irácké republice, jakož i agentury Czech Trade Dubaj, obeznámené s tržními podmínkami v dané lokaci), a požadavky vyplývajícími z norem ústavního práva. Obecné soudy přesvědčivě odůvodnily, že obchodní společnosti F, a D, nakupovaly zboží od obchodních společností G a H, za ceny, které byly neadekvátní a účelové, přičemž fakturovaná cena zboží přeprodávaného v uvedených obchodních řetězcích byla postupně mnohonásobně navýšena a absolutně neodpovídala obvyklé ceně.
34. Stěžovatel R. namítá nesprávné hodnocení důkazů (výpovědí E.-T., K., J., K. a M.), nicméně obdobně jako u stěžovatele R. jde o výtky týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obecné soudy vycházely zejména z výpovědi obviněného K., dále z výpovědí obviněného J. a svědků K. a M. Obviněný E.-T. potvrdil, že oslovil O. i stěžovatele R. k páchání trestné činnosti. Stejně vypovídal obviněný K., který sám získával informace prostřednictvím stěžovatele R. od E.-T. K. dále poukazoval na pozice stěžovatele R. v obchodních společnostech E a I, které se podílely na trestné činnosti zejména vydáváním fiktivních faktur.
35. Stěžovateli lze přisvědčit, že trestní řád klade na uplatnění institutu spolupracujícího obviněného náročné podmínky [srov. nález ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 3525/16 (N 133/90 SbNU 191)], nicméně není přesvědčivého argumentu ve prospěch závěru, že se jim obecné soudy zpronevěřily v míře opodstatňující kasační zásah Ústavního soudu. Jde-li o tvrzenou neústavnost postupu krajského soudu spočívající v tom, že spoluobviněnému E.-T. byl přiznán status spolupracujícího obviněného, aniž by pro to splňoval požadavky trestního řádu, nelze stěžovateli dát za pravdu. Jeho výhrady vůči přiznání statusu spolupracujícího obviněného jsou založeny primárně na tvrzené nedůvěryhodnosti spolupracujícího obviněného, resp. jeho zájmu na výsledku řízení, které však plynou z odlišného hodnocení skutkových okolností posuzované věci stěžovatelem na rozdíl od skutkových závěrů soudu.
36. Ústavní soud nepolemizuje se stěžovatelem ohledně obviněného E.-T., současně však nemůže opomenout, že mu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů, a tedy ani ta, která se týkají věrohodnosti jeho výpovědí. Podle obecných soudů jeho tvrzení zapadají do kontextu dalších důkazů, což Ústavní soud nepovažuje za ústavněprávně neudržitelné konstatování.
37. Stěžovatelé ústavními stížnostmi napadli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
38. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
39. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu