ECLI:CZ:US:2023:4.US.192.23.1
sp. zn. IV. ÚS 192/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Neumanna, sídlem Jungmannova 733/6, Praha 1 - Nové Město, insolvenčního správce obchodní společnosti Agnus Solutions s. r. o., sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, zastoupeného JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem, sídlem Jungmannova 733/6, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. MSPH 95 INS 232/2018, 195 ICm 3533/2018, 28 ICdo 150/2022-159, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
I. Výrokem II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. MSPH 95 INS 232/2018, 195 ICm 3533/2018, 28 ICdo 150/2022-159 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s právem na ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. MSPH 95 INS 232/2018, 195 ICm 3533/2018, 28 ICdo 150/2022-159 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku usnesení Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 195 ICm 3533/2018 vedeného Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2022 č. j. 195 ICm 3533/2018-111 zamítl žalobu obchodní společnosti HELBORO s. r. o., sídlem Hybešova 209/8, Brno (dále jen "žalobkyně"), s návrhem na určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 1 089 000 Kč přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 INS 232/2018 na majetek dlužníka Agnus Solutions s. r. o. (dále "dlužník"), z titulu bezdůvodného obohacení, je po právu (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost nahradit stěžovateli k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 24 684 Kč (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále "vrchní soud") rozsudkem ze dne 6. 6. 2022 č. j. 195 ICm 3533/2018, 104 VSPH 326/2022-141 (MSPH 95 INS 232/2018) změnil rozsudek městského soudu tak, že se určuje pravost pohledávky žalobkyně P31 ve výši 1 089 000 Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u městského soudu pod sp. zn. 95 INS 232/2018 (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 12. 2022 č. j. MSPH 95 INS 232/2018, 195 ICm 3533/2018, 28 ICdo 150/2022-159, že se dovolání odmítá (výrok I) a že je stěžovatel povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II).
5. Ústavní stížností napadený nákladový výrok odůvodnil Nejvyšší soud tak, že použil §243c odst. 3 větu první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), za současného použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že výše uvedená ustanovení občanského soudního řádu neměla být pro rozhodování o nákladech dovolacího řízení použita. Stěžovatel uvádí, že o těchto nákladech mělo být rozhodnuto s přihlédnutím k jeho postavení insolvenčního správce, a sice podle §202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť proti napadenému výroku Nejvyššího soudu již zákonný procesní prostředek neměl k dispozici.
IV.
Vyjádření dalšího účastníka řízení
8. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření dalšímu účastníkovi a žalobkyni.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je důvodná, a proto se připojuje k návrhu stěžovatele.
10. Žalobkyně se přes výzvu ve věci nevyjádřila, protože byla poučena, že v takovém případu bude mít Ústavní soud za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§28 odst. 2 a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 4 o. s. ř.), dále s ní již jednáno nebylo.
11. Vyjádření Nejvyššího soudu nebylo vzhledem k jeho obsahu (viz sub 9) stěžovateli zasláno na vědomí a k případné replice.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad zákonů a podzákonných právních předpisů i jejich použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně je toto rozhodování nedílnou součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (N 57/26 SbNU 113)].
15. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na soudní ochranu nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) a ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Zásah Ústavního soudu je proto namístě pouze tehdy, je-li rozhodovací proces stižen tzv. kvalifikovanými vadami [viz k tomu nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].
16. Rozhodování o nákladech řízení je však také nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty práva na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení. Z hlediska ústavních kautel hlavy páté Listiny může náhrada nákladů řízení nabýt ústavněprávního významu například tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného právního předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle či svévole. Takové pochybení bylo zjištěno i v nyní posuzované věci. Proto přistoupil Ústavní soud k meritornímu přezkumu ústavní stížnosti stěžovatele, i přesto, že k tzv. bagatelním věcem přistupuje zásadně zdrženlivě. Nicméně současně platí, že ani u bagatelních věcí nelze slevit ze základních principů, na nichž je založeno právo na soudní ochranu a jedinou mezní hranicí pro ústavněprávní přezkum nemůže být jen určitá zákonem stanovená částka [srov. nálezy ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3679/12 (N 57/69 SbNU 109) a ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4546/12 (N 44/72 SbNU 509)].
17. V posuzované věci rozhodl Nejvyšší soud o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení, což ostatně sám uznal ve svém vyjádření (sub 9), ve zjevném rozporu s kogentním ustanovením §202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona, podle které "Ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci." Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než napadený výrok usnesení Nejvyššího soudu zrušit, když to navrhl stěžovatel i sám Nejvyšší soud se k jeho návrhu připojil.
VI.
Závěr
18. Protože napadeným výrokem II usnesení Nejvyššího soudu byla porušena ve výroku uvedená ústavně zaručená práva stěžovatele. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II usnesení Nejvyššího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.
19. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle §44 věty první zákona o Ústavním soudu upustil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu