ECLI:CZ:US:2023:4.US.2097.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2097/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2023 č. j. 69 Co 141/2023-658, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. prosince 2022 č. j. 11 C 138/2021-604 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. července 2023 č. j. 11 C 138/2021-677, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a L. M. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti (po jejím doplnění) a jejích příloh se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2022 č. j. 11 C 138/2021-604 v řízení o určení výživného nerozvedené manželky rozhodl, že stěžovatel je povinen platit vedlejší účastnici (manželce) od 1. 10. 2021 výživné ve výši 6 500 Kč měsíčně, vždy k 15. dni každého měsíce předem (I. výrok), dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2021 do 31. 12. 2022 ve výši 97 500 Kč je povinen zaplatit vedlejší účastnici do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (II. výrok), je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 24 587,20 Kč (III. výrok) a nahradit státu náklady řízení ve výši, která bude určena v samostatném usnesení (IV. výrok). Obvodní soud vyšel zejména z toho, že manželství účastníků dosud trvá, z manželství se narodil nezletilý syn, který byl svěřen do péče vedlejší účastnice, a stěžovatel na jeho výživu přispívá na základě rozhodnutí soudu od 1. 10. 2021 částku 10 000 Kč. Manželé toho času nevedou společnou domácnost, neboť se stěžovatel odstěhoval ze společné adresy v B. do P. Obvodní soud zjišťoval příjmy a výdaje každého z účastníků, přičemž dospěl k závěru, že životní úroveň manželů není shodná a jako adekvátní považoval výživné manželky ve výši 6 500 Kč. Uzavřel, že vedlejší účastnice spotřebuje veškeré své příjmy na odůvodněné potřeby, zatímco stěžovateli po odečtení pravidelných výdajů na odůvodněné potřeby zůstává stále částka, jakou si vedlejší účastnice měsíčně vydělá.
3. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2023 č. j. 69 Co 141/2023-658 potvrdil rozsudek obvodního soudu v I. výroku (I. výrok), ve II. výroku o nedoplatku na výživném jej změnil tak, že dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2021 do 31. 5. 2023 ve výši 130 000 Kč je stěžovatel povinen žalobkyni zaplatit ve dvou splátkách po 65 000 Kč do 31. 7. 2023 a do 30. 9. 2023 (II. výrok) a ve III. a IV. výroku jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (III. výrok). Městský soud považoval skutková zjištění obvodního soudu za úplná a správná a zdůraznil, že stěžovatel pomíjí, že vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely je specifická a úzce provázaná s majetkoprávním institutem manželského práva - společným jměním, do kterého spadají i veškeré prostředky získávané každým z manželů z pracovní činnosti. Výživné pro vedlejší účastnici tak není tvořeno penězi stěžovatele, ale jde o zákonný nárok vedlejší účastnice na společných prostředcích. Vyživovací povinnost mezi manžely představuje odraz rovného postavení muže a ženy v rodině i ve společnosti (§687 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a tradiční zásady rovnosti před zákonem bez ohledu na pohlaví podle čl. 1 a 3 Listiny. Městský soud uvedl, že byť mají účastníci odlišné představy na trávení času, realizaci koníčků, zájmů a nedokáží se v tomto ohledu shodnout, nejde o překážku, která by vedlejší účastnici bránila, aby využívala část společných peněz podle svých představ a uvážení, když navíc podle zjištění soudu nevede nemravný způsob života, jak stěžovatel namítá. Městský soud naopak uvedl, že to byl stěžovatel, kdo z vlastního rozhodnutí opustil společnou domácnost a odstěhoval se do P., a to společně s kolegyní, která ho do P. následovala. Stěžovatel tak z vlastního rozhodnutí navýšil své životní náklady. Městský soud vzal za prokázané, že jsou splněny zákonem předpokládané důvody pro stanovení výživného mezi nerozvedenými manžely, neboť životní úroveň manželů není shodná, když vedlejší účastnice má k dispozici na úhradu svých životních nákladů výrazně nižší finanční prostředky než stěžovatel, ačkoli jde o prostředky společné.
4. Posléze obvodní soud napadeným usnesením v návaznosti na III. výrok rozsudku městského soudu uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení ve výši 110 642,40 Kč, z toho 24 587,20 Kč vedlejší účastnici a 86 055,20 Kč státu na účet obvodního soudu, to do tří dnů od právní moci usnesení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a svými námitkami rozporuje především soudy zjištěnou (ne)stejnou životní úroveň mezi manžely. Má za to, že soudy přistoupily k určení vyživovací povinnosti nesprávně a formalisticky, neboť princip stejné životní úrovně neznamená "mechanickou" rovnost mezi manžely, kterou by bylo možné vyvozovat jen z jejich výdělků. Soudy měly při určení výživného přihlédnout k odůvodněným potřebám vedlejší účastnice, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům stěžovatele [s odkazem na usnesení ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3026/14 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://naus.usoud.cz)]. Námitkami převážně skutkové povahy hodnotí konkrétní nákladové a výdajové položky a účelnost jejich využití. Stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastnice ve skutečnosti nežádala peníze na vyživovací povinnost, ale vydání svého zákonného podílu na penězích tvořících společné jmění (ve smyslu peněz z vypořádání společného jmění), přičemž cílem stanovení výživného mezi manžely není vypořádání společného jmění před rozvodem.
6. Stěžovatel dále namítá, že se soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami a důkazy, které předložil. Nepopírá, že dosahuje vyššího příjmu než vedlejší účastnice, zároveň však žije velmi skromně a snaží se peníze především vydělat, aby mohlo k vypořádání společného jmění vůbec dojít, naopak nehospodárné chování a utrácení vedlejší účastnice těmto jeho snahám brání. Tyto námitky městský soud podle něj vůbec nezohlednil.
7. Stěžovatel také namítá, že v důsledku procesních pochybení městského soudu došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu. Konkrétně uvádí, že předvolání k jednání před odvolacím soudem bylo doručeno pouze právnímu zástupci stěžovatele, a že nebyla zachována 10 denní lhůta ve smyslu §115 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když předvolání bylo doručeno až devátý den před konáním jednání. Městský soud také nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, kterého se stěžovatel pro své pracovní povinnosti a plánovanou terapii neúčastnil, a fakticky mu tak znemožnil osobní účast na něm. Na podporu své argumentace stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2023 č. j. 6 As 24/2021-30.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je - s níže uvedenou výjimkou - přípustná, protože stěžovatel vyčerpal všechny dostupné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Stěžovatel napadá ústavní stížností také usnesení obvodního soudu o nákladech řízení, vůči němuž souběžně podal v souladu s poučením obvodního soudu odvolání k městskému soudu, o němž doposud nebylo rozhodnuto. Z tohoto důvodu je ústavní stížnost v této části předčasná a Ústavní soud v tomto rozsahu k námitkám stěžovatele nepřihlížel.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nelze jej, vykonává-li svou pravomoc [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], považovat za další přezkumnou instanci v systému obecné justice. Ústavní soud trvale respektuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Jeho úkolem je především přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti soudů zasáhnout pouze za situace, kdy je jejich rozhodování postiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Stěžovatel podle podstatné části ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily hledisko shodné životní úrovně mezi nerozvedenými manžely. Rovněž tvrdí, že mu byl v důsledku procesního pochybení městského soudu odepřen přístup k soudu, tj. že došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu.
12. V posuzované věci bylo úkolem obecných soudů zjistit, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání výživného pro nerozvedenou manželku (§697 občanského zákoníku), nebo nikoli. Stojí-li na jedné straně podložená zjištění obecných soudů o relevantních výdajových a příjmových položkách účastníků a na straně druhé účelově vedená obrana stěžovatele, jenž se hájí zejména svou šetrností, kterou poměřuje s nehospodárným a nemorálním přístupem vedlejší účastnice k životu, nejsou jeho námitky opodstatněné. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zřetelně vyplývá, na základě jakých důkazů a skutečností k závěru o nestejné životní úrovni mezi nerozvedenými manžely dospěly a Ústavní soud nemá, co by jim v tomto ohledu vytkl.
13. Stěžovatel většinou svých námitek ve skutečnosti požaduje přehodnocení zjištěného skutkového stavu, aby odpovídal jeho představám o spravedlivém výsledku sporu. Ústavní soud však (jak uvedeno výše) není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy [srov. nález ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02 (N 146/38 SbNU 159)], nejde-li o opomenuté či nezákonné důkazy nebo o extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem [např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) a mnoho dalších].
14. K námitce, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi důkazy a skutkovými tvrzeními stěžovatele, Ústavní soud připomíná, že není porušením práva na soudní ochranu, nejsou-li vlastní závěry soudu vystaveny na podrobné oponentuře jednotlivých námitek, vytvářejí-li logický a rozumný argumentační podklad [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]; tento požadavek v posuzované věci obecné soudy naplnily.
15. Ústavní soud připomíná morální aspekt rodinněprávních vztahů, pro který zasahuje jen v případech extrémních. Ve stěžovatelově věci, zejména s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí (na které lze bez dalšího odkázat), uzavírá, že jeho zásah nutný není. Považuje-li stěžovatel výživné manželky za vypořádání společného jmění, je jeho názor nepochopením právní úpravy a faktického účelu vyživovací povinnosti mezi manžely, který neznamená než pomoc manželce překlenout nepříznivou finanční situaci. Ústavní soud podotýká, že to byl stěžovatel, který svým jednáním faktický stav způsobil a nemůže být proto překvapen, že jeho povinnosti vůči původní rodině trvají.
16. Také námitka o procesních pochybeních městského soudu, jimiž mělo být zasaženo právo stěžovatele na soudní ochranu, není opodstatněná. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neznamená každé porušení procesních ustanovení natolik vážné porušení procesních předpisů, aby ovlivnilo výsledek řízení [např. nález ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187)]. Vytýká-li stěžovatel městskému soudu, že nebyla dodržena desetidenní lhůta k přípravě jednání (§115 odst. 2 o. s. ř.) je nutné uvést, že tato lhůta je stanovena jako pořádková (viz §215 odst. 1 o. s. ř. pro odvolací řízení) a její dodržení se měří konkrétními procesními nároky, jež se na účastníka kladou (usnesení ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2164/07). Namítá-li stěžovatel, že bylo doručeno předvolání k jednání pouze jeho právnímu zástupci, nelze toto procesní pochybení považovat za vadu, která by byla natolik zásadní, aby ospravedlňovala zásah Ústavního soudu. Stěžovatel ostatně sám uvádí, že o nařízení jednání k projednání odvolání věděl, neboť byl o jeho konání svým právním zástupcem vyrozuměn, a dokonce sám požádal soud před jednáním o jeho odročení.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu