ECLI:CZ:US:2023:4.US.2135.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2135/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 8 Tdo 307/2023-726, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. září 2022 č. j. 6 To 164/2022-680 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. prosince 2021 č. j. 17 T 36/2017-647, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství v Kroměříži, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 9. 2019 č. j. 17 T 36/2017-525 byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek, který spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v místě svého (tehdejšího) bydliště bez povolení přechovával dva samopaly, dva tlumiče hluku výstřelů a munici, které si opatřil blíže nezjištěným způsobem. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 1. 2021 sp. zn. 6 To 34/2020 byl uvedený rozsudek okresního soudu na základě odvolání státního zástupce zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně.
3. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel následně pro výše uvedený skutek uznán vinným ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 100 000 Kč a trestu propadnutí věci (výše uvedených zbraní, tlumičů a munice).
4. Proti předmětnému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého krajský soud napadeným rozsudkem při nezměněném výroku o vině zrušil rozsudek okresního soudu toliko ve výroku o trestu. Stěžovateli takto uložil totožné tresty, toliko upravil zákonná ustanovení, podle kterých byly tyto tresty uloženy.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud ho napadeným rozsudkem uznal vinným na základě totožných svědeckých výpovědí, které ve svém prvním rozsudku (ze dne 26. 9. 2019) vyhodnotil jako nevěrohodné, a to i přesto, že nedošlo k zásadnímu doplnění důkazů. Takový postup je podle něj v rozporu se zásadou právní jistoty a principem legitimního očekávání. Odkazuje na nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23), z něhož dovozuje, že by obecný soud měl být vázán svým vlastním předchozím hodnocením důkazů, zvláště pokud nedošlo k zásadnímu doplnění dokazování oproti předchozímu řízení.
7. Stěžovatel dále zastává názor, že obecné soudy nerespektovaly princip presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Dovozuje to z toho, že v posuzované věci podle něj nastala situace "tvrzení proti tvrzení", kdy jediným přímým usvědčujícím důkazem byly výpovědi svědků, u nichž a priori nebylo možné vyloučit jejich zájem na výsledku řízení, resp. naopak byly zjištěny skutečnosti svědčící o tom, že tito svědci měli zájem na odsouzení stěžovatele. Má za to, že neodůvodněná změna v hodnocení těchto výpovědí vedla k rozhodnutí o jeho vině, přestože přetrvaly pochybnosti o věrohodnosti svědků, které tak měly vést k rozhodnutí v jeho prospěch.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou uvedenou níže v bodu 9. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, krajský soud však rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu zrušil a rozhodl o trestu znovu svým rozsudkem. K rozhodování o ústavnosti již zrušené části rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81 odst. 1, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, kdyby postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
11. Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Dodrží-li tyto povinnosti, nemá Ústavní soud důvodu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
12. Jestliže stěžovatel tvrdí, že ho okresní soud uznal vinným na základě totožných svědeckých výpovědí, které ve svém prvním rozsudku (ze dne 26. 9. 2019) vyhodnotil jako nevěrohodné, a to navzdory tomu, že nedošlo k zásadnímu doplnění důkazů, v nemalé míře tím rozhodné skutečnosti i procesní situaci zkresluje, resp. účelově opomíjí argumentaci, s níž obecné soudy v napadených rozhodnutích tuto jeho námitku vyvrátily (srov. zejména strany 6 a 7 napadeného rozsudku krajského soudu a stranu 10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Krajský soud svým usnesením ze dne 21. 1. 2021 sp. zn. 6 To 34/2020 (které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti) původní zprošťující rozsudek okresního soudu ze dne 26. 9. 2019 č. j. 17 T 36/2017-525 zrušil z důvodu absence jakéhokoliv relevantního vyhodnocení provedených důkazů. Krajský soud vytkl soudu nalézacímu např. to, že z provedených šestnácti svědeckých výpovědí hodnotil ve svém zprošťujícím rozsudku pouze pět z nich, a to navíc stručně, povrchně a zkresleně. Ke zrušení původního zprošťujícího rozsudku okresního soudu tak došlo proto, že nalézací soud zásadním způsobem porušil zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i povinnost řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit své úvahy a hodnocení důkazů (srov. §125 odst. 1 trestního řádu).
13. Ústavní soud se s původním zprošťujícím rozsudkem okresního soudu (který stěžovatel rovněž přiložil k ústavní stížnosti) seznámil a dospěl k závěru, že uvedená kritika tohoto rozsudku, kterou ve svém kasačním usnesení formuloval krajský soud, je důvodná. Ostatně ani sám stěžovatel ji ve své ústavní stížnosti nezpochybňuje. Za takové situace je zřejmé, že nezákonný postup nalézacího soudu při hodnocení důkazů nemůže vytvářet legitimní očekávání a nemůže zavazovat tento soud do budoucna, jak tvrdí stěžovatel.
14. Za zkreslující lze považovat i stěžovatelovo tvrzení, že okresní soud po kasačním zásahu odvolacího soudu nedoplnil zásadním způsobem provedené dokazování. Soud opětovně vyslechl stěžovatele a oba klíčové svědky, tj. M. K. a D. D., a rovněž doplnil dokazování e-mailovou komunikací stěžovatele s J. P., z níž bylo zjištěno, že J. P. nabízel stěžovateli ke koupi samopal značky Špagin, tedy jednu ze zbraní, jež byly u stěžovatele následně nalezeny při domovní prohlídce (strana 15 odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu). Jelikož navíc okresní soud zásadním způsobem prohloubil hodnocení (i dříve provedených) důkazů, a toto své hodnocení podrobně vysvětlil, nelze stěžovateli přisvědčit ani v jeho tvrzení, že tento soud nedostatečně odůvodnil změnu v hodnocení důkazů. Postup okresního soudu tak nekolidoval se závěry vyplývajícími z nálezu sp. zn. III. ÚS 1980/13, na který stěžovatel odkazuje.
15. Uvádí-li stěžovatel, že v jeho věci nastala z hlediska dokazování situace označovaná jako "tvrzení proti tvrzení", opět přehlíží to, jak se s touto námitkou vypořádaly krajský soud a Nejvyšší soud, a na tuto jejich argumentaci nijak nereaguje. Tyto soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, že důkazní stav v posuzované věci nelze chápat jako "tvrzení proti tvrzení". Výpovědi svědků M. K. a D. D. byly totiž podepřeny dalšími důkazy, ať již šlo o zmíněnou e-mailovou komunikaci nebo o výpovědi dalších svědků (srov. strany 7 a 8 rozsudku krajského soudu a strany 7 až 9 usnesení Nejvyššího soudu).
16. Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že obecné soudy věnovaly hodnocení klíčových výpovědí svědků M. K. a D. D. značnou pozornost, vědomy si jejich významu pro rozhodnutí ve věci. Svůj závěr o věrohodnosti těchto výpovědí podrobně odůvodnily (srov. zejména strany 16 až 18 rozsudku okresního soudu a stranu 8 rozsudku krajského soudu), a jelikož Ústavní soud v tomto odůvodnění neidentifikoval žádný prohřešek proti pravidlům logiky, nebo jinou elementární vadu, nemá důvod do tohoto hodnocení zasahovat. Z těchto důvodů Ústavní soud nepřisvědčuje ani námitce stěžovatele, že obecné soudy nerespektovaly presumpci neviny, resp. pravidlo in dubio pro reo.
17. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, kterým byl napaden výrok o trestu rozsudku okresního soudu, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu