ECLI:CZ:US:2023:4.US.2143.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2143/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. Ž., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2023 sp. zn. 5 Tdo 1147/2022, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2022 č. j. 5 To 47/2022-243 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. září 2021 č. j. 74 T 123/2018-195, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku, přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvu na dobu pěti roků. Skutky, za něž byl odsouzen, spočívaly - stručně vyjádřeno - v tom, že společně s dalšími osobami uskutečnil za obchodní společnost A zdanitelná plnění s cílem vyhnout se povinnosti odvést daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), když fiktivně deklaroval pořízení zboží od tuzemských plátců DPH s nárokem na odpočet DPH a zatajil některá uskutečněná zdanitelná plnění. Stěžovatel v této souvislosti jednal pod identitou osoby P. Z. jménem obchodních společností B, C a D, a to bez vědomí jejich skutečných jednatelů, aby vystavoval a dodával fiktivní faktury, jež byly určeny k zastření původu daného zboží. Identitu P. Z. stěžovatel "získal" předložením občanského průkazu této osoby, který získal bez jeho vědomí a (společně se svou fotografií) jej předložil ke své žádosti o vydání cestovního dokladu, v níž vyplnil osobní údaje P. Z., a tento cestovní doklad následně předložil (opět se svou fotografií) ke své žádosti o vydání nového cestovního dokladu. S tímto cestovním dokladem vykonal sérii úkonů jménem výše uvedených obchodních společností, a to právě s cílem zatajit povinnost odvést DPH.
3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a obsah napadených rozhodnutí. Skutková zjištění obecných soudů považuje za svévolná, v extrémním rozporu s provedenými důkazy, popř. založená na procesně nepoužitelných důkazech. Tvrdí, že obecné soudy činily závěry, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo tyto důkazy vyložily svévolně a v rozporu s pravidly pro hodnocení důkazů a principy logiky a racionality. Namítá, že se obecné soudy nevypořádaly řádně s jeho obhajobou.
6. Stěžovatel následně rozebírá obsah jednotlivých důkazů. O části z nich tvrdí, že jej nijak neusvědčují (výpovědi svědků P. R., K. S. a V. H.). K úvahám Nejvyššího soudu, že se podpisy na vystavených fakturách shodují s podpisy na protokolu o ústním jednání před správcem daně, namítá, že jde o otázku odbornou, kterou soudy měly řešit prostřednictvím znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, což však neučinily. Nejvyšší soud podle něj v rozporu s trestním řádem přihlížel k obsahu úředního záznamu o podání vysvětlení R. V. ze dne 23. 7. 2013, který nebyl k důkazu proveden ani před okresním soudem, ani před krajským soudem. Připomíná, že k podobence na kopii pasu namítal, že není jeho podobenkou. Nejvyšší soud se podle jeho názoru s touto námitkou vypořádal ryze spekulativně.
7. Stěžovatel rozporuje závěr obecných soudů, že se dopustil vytýkaných jednání pod identitou P. Z. V této souvislosti brojí proti rekognici, kterou provedly slovenské orgány cestou mezinárodní právní pomoci, a považuje ji za procesně neúčinný důkaz. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že šlo o neodkladný úkon, a má za to, že její provedení mohlo být odloženo až na dobu po zahájení jeho trestního stíhání. Namítá, že v protokolu o rekognici absentuje označení tohoto úkonu jako neodkladného a odůvodnění tohoto závěru. Rozporuje též závěr Nejvyššího soudu, že provedení rekognice bylo nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o zahájení trestního stíhání.
8. K odsouzení za přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stěžovatel namítá, že tato skutková podstata nebyla naplněna, neboť poškozenému P. Z. nevznikla žádná vážná újma. Vychází přitom z výpovědi tohoto poškozeného a uvádí, že se poškozený nemusel obávat žádného trestního stíhání nebo vymáhání daňových povinností.
9. Stěžovatel brojí též proti bodu II. 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu. Upozorňuje na to, že podle něj sledoval zatajení povinnosti odvést DPH na výstupu ve výši 174 818 Kč, nicméně odsouzen byl za dokonaný trestný čin. Uvedenou část rozsudku okresního soudu považuje za zmatečnou, neboť z ní není jasné, zda byly faktury zde vyjmenované do daňového přiznání uvedeny, nebo zda byly zatajeny. Za svévolné označuje závěry Nejvyššího soudu o tom, že z listinných důkazů vyplývá zdanitelnost předmětných plnění, přičemž tyto důkazy vylučují, že by tato plnění nebyla v daňových přiznáních zohledněna pouze omylem nebo v důsledku nedbalosti.
10. Stěžovatel namítá porušení zásady nullum crimen sine lege a tvrdí, že jednání popsané v bodech I. a II. 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu nelze posuzovat jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku. Jednání uvedené ve zmíněných částech výroku odsuzujícího rozsudku podle něj nelze směšovat a sčítat obě krácené odlišné daňové povinnosti. Obecné soudy podle něj rovněž chybně vyhodnotily fakt, že obchodní společnost B nikdy nebyla platně založena. Z toho dovozuje, že nemohla mít daňové povinnosti, a tudíž ani nemohla neexistující daňové povinnosti krátit. Odmítá přitom právní argumentaci, kterou v této souvislosti rozvinuly obecné soudy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
13. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil ve své obhajobě. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451].
14. Jak sám stěžovatel připouští, zásadní skutkový závěr, od něhož se odvíjelo jeho odsouzení za výše uvedené trestné činy, spočíval v tom, že s využitím dokladů, které si opatřil, vystupoval pod falešnou identitou poškozeného P. Z. Rozhodující důkaz, na jehož základě obecné soudy k tomuto závěru dospěly, přitom představovala rekognice, která byla podle fotografií provedena se svědkem P. Š. před zahájením trestního stíhání v rámci právní pomoci ve Slovenské republice. Ústavní soud se proto především zabýval stěžovatelovými námitkami proti použitelnosti tohoto důkazu.
15. Touto otázkou se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všechny obecné soudy, které ve věci rozhodovaly. Ústavní soud odkazuje zejména na finální argumentaci obsaženou na stranách 16 až 19 usnesení Nejvyššího soudu, a má za to, že všechny uvedené stěžovatelovy námitky zde byly spolehlivě vyvráceny. Nejvyšší soud shrnul skutkové a procesní okolnosti, za kterých byla rekognice provedena. Tato rekognice se uskutečnila dne 11. 3. 2014 a svědek Š. při ní identifikoval stěžovatele jako osobu, která na něj pod identitou P. Z. převedla svůj obchodní podíl v obchodní společnosti B. Uvedený svědek provedenou identifikaci následně potvrdil ve své výpovědi v řízení před soudem, za účasti stěžovatelova obhájce. Již z této skutečnosti je zřejmé, že obhajoba měla příležitost tohoto svědka podrobit otázkám. Nejvyšší soud připomněl, že svědek P. Š. se běžně nedostavoval k jednání soudu. Výslech svědka byl v přítomnosti stěžovatele proveden až dne 15. 9. 2021, tedy více než 9 let po setkání svědka s jediným společníkem v obchodní společnosti B, kdy si svědek již podobu tohoto společníka nepamatoval.
16. Jestliže za těchto okolností Nejvyšší soud konstatoval, že rekognice provedená před zahájením trestního stíhání nesnesla odkladu, nemá Ústavní soud žádný důvod k tomu, aby takový závěr rozporoval. Je třeba připomenout, že při posuzování podmínky neodkladnosti není podstatné to, zda byla neodkladnost zmíněna v samotném protokolu o provedení daného úkonu, ale zda byly materiálně naplněny důvody neodkladnosti takového úkonu [srov. přiměřeně nález ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 2260/10 (N 50/64 SbNU 617) nebo usnesení ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1517/13]. Tvrzení stěžovatele, že provedení rekognice mohlo být odloženo až na dobu po zahájení jeho trestního stíhání, se jeví jako spekulativní a nepodložené, zejména vzhledem k významu tohoto důkazu, což se logicky projevilo i v souvislosti s posuzováním splnění podmínek k zahájení trestního stíhání. Ve shodě s Nejvyšším soudem pak je třeba podotknout, že z hlediska zákonnosti způsobu provedení rekognice a její použitelnosti v předmětném trestním řízení bylo s ohledem na §42 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, rozhodující to, že byla rekognice provedena v souladu s právními předpisy Slovenské republiky, které nevyžadují, aby byl u rekognice přítomen soudce (srov. k tomu strany 24 a 25 napadeného rozsudku okresního soudu).
17. Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nepřijatelně přihlížel k obsahu úředního záznamu o podání vysvětlení R. V. ze dne 23. 7. 2013; taková úvaha vybočuje za zákonných mezí vyplývajících z §158 odst. 6 a §211 odst. 6 trestního řádu. Toto pochybení však podle Ústavního soudu nemá na posouzení věci podstatný vliv, neboť Nejvyšší soud k obsahu úředního záznamu - podle svých vlastních slov - přihlédl jen jako k podpůrnému argumentu (viz stranu 11 usnesení Nejvyššího soudu) a rozhodující skutkové i právní závěry jsou ostatní argumentací Nejvyššího soudu (ve spojení s argumentací obsaženou v napadených rozhodnutích okresního soudu a krajského soudu) dostatečně a rozumně odůvodněny.
18. Způsob, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, přitom nelze izolovat od výše popsaného zjištění, že stěžovatel vystupoval pod falešnou identitou P. Z., což bylo spolehlivě prokázáno právě zejména procesně účinnou rekognicí. Nejvyšší soud hodnocení důkazů shrnul na stranách 10 až 14 svého usnesení. Ústavní soud nepovažuje za potřebné tuto argumentaci doplňovat a (s výjimkou části týkající se zmíněného úředního záznamu o podání vysvětlení R. V.) na ni odkazuje, přičemž úvahy Nejvyššího soudu na rozdíl od stěžovatele nepovažuje za spekulativní. Stěžovatelovy námitky je přitom třeba vnímat toliko jako polemiku se způsobem, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy. Jelikož však Ústavní soud ve způsobu, jakým obecné soudy provedené důkazy hodnotily, neidentifikoval rozpor s pravidly logiky ani jinou podstatnou vadu, a mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými závěry obecných soudů nenalezl žádný, natož extrémní rozpor, není oprávněn do tohoto hodnocení zasahovat.
19. S námitkou, týkající se údajného nenaplnění znaku přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 trestního zákoníku spočívajícím ve způsobení vážné újmy na právech, se důsledně vypořádal Nejvyšší soud na stranách 14 až 16 svého usnesení. Připomněl, že se stěžovatel pod identitou poškozeného P. Z. dopouštěl sofistikované trestné činnosti, z jejíhož spáchání tak mohl být podezříván právě tento poškozený. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že poškozený musel nejen před policejním orgánem, ale také na finančním úřadu vysvětlovat, že s danou trestnou činností nemá nic společného. Nejvyšší soud tak správně při řešení této otázky posuzoval objektivní okolnosti a celkový kontext případu. Pouze tímto způsobem lze docílit toho, aby byla trestní odpovědnost za shodné jednání uplatňována shodným způsobem.
20. Ke stěžovatelovým námitkám vůči bodu II. 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu Ústavní soud nejprve uvádí, že ze závěrečné části výroku o vině napadeného rozsudku je zřejmé, že stěžovatel jednáním, popsaném v uvedeném bodu výroku tohoto rozsudku, skutečně způsobil České republice škodu ve výši 174 818 Kč. Z tohoto důvodu bylo jeho jednání správně posouzeno jako dokonaný trestný čin. Jednáním popsaným v I. bodu výroku o vině, které bylo s jednáním uvedeným v bodu II. 2) tohoto výroku spojeno (k tomu viz dále), navíc stěžovatel společně s dalšími osobami způsobil České republice škodu ve výši 1 372 158 Kč, což by samo o sobě dostačovalo k naplnění skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku.
21. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nepovažuje bod II. 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu za zmatečný. Z kontextu této části rozsudku je zřejmé, že zde vyjmenované faktury zahrnují veškerá zdanitelná plnění vztahující se ke zdaňovacímu období července 2011. V uvedeném bodu rozsudku okresní soud uvedl, že v tomto zdaňovacím období uskutečnil daňový subjekt B zdanitelná plnění se základem DPH v celkové výši 1 539 404 Kč a této částce odpovídá i součet základu daně, který je uveden u vyjmenovaných faktur.
22. Ani v souvislosti s uvedenou částí výroku o vině nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelovým námitkám proti skutkovým zjištěním obecných soudů a způsobu, jakým hodnotily provedené důkazy. Nejvyšší soud poukázal na provedené listinné důkazy, na to, že stěžovatel vystupující pod falešnou identitou byl jediným jednatelem a společníkem obchodní společnosti B, opakovaně za ni vystupoval navenek (na úřadech, v bankách atd.), jakož i na to, že svědek Š. vyloučil, že by mu bylo P. Z., resp. stěžovatelem, někdy předáno účetnictví uvedené společnosti (srov. strany 20 a 21 usnesení Nejvyššího soudu). Závěr o tom, že absence zdanitelných plnění v daňových přiznáních nemohla být důsledkem omylu či nedbalosti, se tak nejeví jako svévolný, nebo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jak tvrdí stěžovatel.
23. Jako opodstatněné Ústavní soud konečně nevyhodnotil ani stěžovatelovo tvrzení, že v jeho trestní věci došlo k porušení principu nullum crimen sine lege. Jestliže stěžovatel namítá, že jednání popsané v bodech I. a II. 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu nelze směšovat, opět je třeba poukázat na prokázanou skutečnost, že v obou případech jednal pod falešnou identitou P. Z. Dále v obou případech jednal (mimo jiné) za obchodní společnost B, a to s úmyslem krátit daňovou povinnost. Důvody, proč obecné soudy uvedená jednání posoudily jako součásti téhož trestného činu, jsou tak zcela zřejmé.
24. Obecné soudy se rovněž důsledně vypořádaly se stěžovatelovou námitkou vztahující se ke skutečnosti, že obchodní společnost B nikdy nebyla platně založena. Nejvyšší soud na straně 40 svého usnesení poukázal na §68a obchodního zákoníku (účinného v době spáchání předmětného skutku), podle jehož odst. 4 platilo, že právní vztahy, do nichž neplatná společnost vstoupila, nejsou neplatností založení společnosti dotčeny. Jestliže stěžovatel tvrdí, že se toto pravidlo vztahuje pouze na obchodně právní vztahy vyplývající ze soukromého práva, nemá tento jeho názor žádný rozumný podklad a jeho přijetí by vedlo k absurdním důsledkům.
25. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu