ECLI:CZ:US:2023:4.US.216.23.1
sp. zn. IV. ÚS 216/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D. t. č. Vazební věznice a ÚPVZD Praha Pankrác, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2022 č. j. 4 Tdo 912/2022-1513, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022 sp. zn. 12 To 29/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2021 č. j. 1 T 3/2020-1226, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 23. 8. 2017 v notářské kanceláři JUDr. Miroslava Nováka, který byl Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pověřen k projednání dědictví po M. P., zemřelém dne 10. 6. 2017 (dále jen "zůstavitel"), v úmyslu popřít dědické právo oprávněné dědičky a obohatit se, jednak předložila rukou psanou listinu nazvanou "Závěť", datovanou dnem 28. 4. 2017, jejímž obsahem je prohlášení zůstavitele, že za dědice veškerého svého majetku, který v době úmrtí bude vlastnit, povolává stěžovatelku (svoji dlouholetou přítelkyni), přičemž tuto listinu sama sepsala a v přesně nezjištěné době ji předložila k podpisu zůstaviteli a zajistila na ní podpisy svědků A. D. a M. F., jednak předložila listinu nazvanou "Dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce uzavřené dne 2. 5. 2012", datovanou dnem 29. 4. 2017, jejímž obsahem je nové znění čl. III Smlouvy o půjčce, konkrétně prohlášení, že stěžovatelka se zavazuje vrátit zůstaviteli půjčku ve výši 1 350 000 Kč nejpozději do 2. 6. 2053, a dále že v případě úmrtí zůstavitele nemá stěžovatelka jakoukoli povinnost podle této smlouvy o půjčce vůči třetím osobám ani vůči dědicům věřitele, a že v případě úmrtí zůstavitele nemá stěžovatelka vůči zůstaviteli žádné pohledávky, závazky ani dluh, byt v P., zůstává nadále ve vlastnictví stěžovatelky a půjčka se ruší, přičemž tuto listinu rovněž v přesně nezjištěné době sama připravila, předložila ji k podpisu zůstaviteli a zajistila na ní podpis svědka M. F. Uvedené listiny v přesně nezjištěné době předložila zůstaviteli k podpisu, přestože znala jeho vážný zdravotní stav, ve kterém nebyl schopen pochopit obsah, význam ani podstatu předložených listin, neboť byl s objemným mozkovým tumorem hospitalizován původně na Neurologické klinice ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze a následně i v dalších nemocnicích, a pro toto onemocnění nebyl v době podpisu obou listin schopen posoudit následky svého jednání, tedy úmyslně zneužila jeho zdravotní indispozice, přestože věděla, že obsah těchto listin neodráží vůli zůstavitele a předložením uvedených listin chtěla dosáhnout toho, aby se stala jedinou dědičkou majetku po zůstaviteli sestávajícího z nemovitých věci v hodnotě 11 665 520 Kč, movitého majetku v hodnotě nejméně 694 300 Kč, finančních prostředků na účtech v bankách, v portfoliích a podílech ve společnostech ve výši nejméně 10 000 000 Kč, tedy majetku, jehož celková hodnota byla vyčíslena na částku nejméně 22 359 820 Kč, a dále svým jednáním chtěla dosáhnout také toho, aby její dluh ve výši 1 350 000 Kč ze Smlouvy o půjčce uzavřené dne 2. 5. 2012 nebyl zahrnut do dědictví. Tímto způsobem se chtěla obohatit o majetek v celkové hodnotě nejméně 23 709 820 Kč a pokusila se tak způsobit K. P., oprávněné dědičce majetku po zůstaviteli (dále jen "poškozená"), škodu v celkové výši nejméně 23 709 820 Kč.
3. Městský soud stěžovatelku za tento zločin odsoudil podle §209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Poškozenou městský soud výrokem podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
5. Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a rozhodly na základě nesprávného právního posouzení věci. Má za to, že jejich zjištění zjevně odporují obsahu provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech či o nich nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konkrétně stěžovatelka obecným soudů vytýká, že hodnotily obhajobou předložené znalecké posudky MUDr. Tomáše Turka a MUDr. Michala Pořického účelově a tendenčně a nedůvodně se přiklonily ke znaleckému posudku MUDr. Gabriely Léblové, která dospěla k opačným zjištěním. Stěžovatelka dovozuje, že při rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem či znaleckým ústavem, ovšem jen tehdy, neodstraní-li soud rozpory slyšením obou znalců, což se nepodařilo. Již z pouhého kvantitativního hlediska soudy všechny posudky vyhodnotily nesprávně, protože když dva důkazy stojí proti důkazu jedinému, dochází k naprosté libovůli, upřednostní-li ten z důkazů, který jako obsahově protichůdný stojí osamoceně. Závěry posudku znalkyně MUDr. Gabriely Léblové jsou podle stěžovatelky zpochybněny obsahem zdravotnické dokumentace, jakož i tím, že zůstavitel ve shodné době činil právní jednání ve formě dispozice s majetkem (např. darování automobilu BMW), přičemž nebyla shledána jejich neplatnost, podepsal pokyn k proplacení faktury a vyslovil souhlas s hospitalizací a prováděním lékařských zákroků. Absenci vyhotovení revizního znaleckého posudku stěžovatelka označuje za procesní situaci opomenutého důkazu.
7. Dále stěžovatelka namítá nezákonnost provedeného výslechu J. C., který nebyl řádně zbaven mlčenlivosti ve vztahu k zůstaviteli, což může učinit pouze jeho právní nástupce, tedy dědic. Dědické řízení však nebylo doposud pravomocně skončeno a není tedy postaveno najisto, zda je poškozená skutečně jedinou dědičkou po zůstaviteli a zda tedy mohla J. C. účinně zprostit mlčenlivosti. Podle stěžovatelčina právního názoru je advokát povinen podle pravidel profesionální etiky v pochybnostech o tom, zda je určitá osoba oprávněna jej mlčenlivosti zprostit, povinnost mlčenlivosti spíše zachovat. Svědek J. C. se však navzdory profesionální erudici městským soudem "nechal zmást" a plně akceptoval jeho závěr, že je povinnosti mlčenlivosti zproštěn. Svědectví J. C., kterým soudy odůvodnily výrok o vině, byl však podle stěžovatelky získán a proveden nezákonně, v důsledku čehož je nepřípustný.
8. Posléze stěžovatelka vytýká nezohlednění důvodných pochybností o tom, jestli věděla, že obsah podepsaných listin neodráží skutečnou vůli zůstavitele. Podle ní nebylo postaveno najisto, zda o rozporu mezi vůlí zůstavitele a obsahem závěti věděla, neboť soudy dovodily, že nelze zjistit den, kdy byla závěť podepsána. Z toho plyne, že nelze ani prokázat zdravotní stav, v jakém se zůstavitel při podpisu nacházel a zda byl schopen právně jednat. Žádný znalecký posudek ani výpověď žádného svědka neposkytly přesný závěr o zdravotním stavu zůstavitele v jednotlivých fázích nemoci. Obecné soudy se nevypořádaly ani s obsahem znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který potvrdil, že pravé jsou podpisy i data uvedené na listinách. Stěžovatelka polemizuje se závěrem, že listiny nebyly podepsány v inkriminované dny 28. a 29. 4. 2017 a odkazuje na příslušné odstavce rozsudku městského soudu s tím, že jde o závěry toliko pravděpodobnostní. Stěžovatelka současně připomíná existenci přímých důkazů (její výpověď, výpovědi dvou svědků a znalecký posudek z oboru písmoznalectví), které svědčí závěru, že listiny podepsal zůstavitel v den na nich uvedených.
9. V souvislosti se skutkovými námitkami stěžovatelka též uvádí, že soudy extrémně vybočily z pravidel hodnocení důkazů, neboť svévolně upřednostnily nepřímé důkazy (které ani netvoří logický uzavřený řetěz) před přímými. Výrok o vině tak nemůže obstát.
10. Stěžovatelka další výhrady směřuje proti závěrům soudů, že znala zdravotní stav zůstavitele, v důsledku čehož jednala v úmyslu přímém. V této souvislosti poukazuje na jejich zjištění, že po dobu hospitalizace zůstavitele nikdy nenahlédla do jeho zdravotní dokumentace, ačkoliv k ní měla přístup. Na základě těchto navzájem neslučitelných konstatování obecné soudy dovodily, že jednala v úmyslu přímém, přičemž záměrně zůstaviteli předložila předmětné listiny v době, kdy nebyl schopen pochopit jejich obsah a význam. Pravá vůle zůstavitele však nebyla zjištěna, ani nebyla předmětem dokazování.
11. Posléze stěžovatelka hodnotí naplnění objektivní stránky trestného činu, přičemž rekapituluje obecné předpoklady omylu a setrvává na své obhajobě, že předložením podepsané závěti soudnímu komisaři nic nepředstírala, jak by činila například při předložení závěti s nepravým podpisem. Podle stěžovatelky skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. V předmětné věci nemohl vzniknout následek v podobě popření dědického práva, neboť poškozená nebyla uvedena v omyl a případný omyl by směřoval vůči zůstaviteli. Závěrem stěžovatelka namítá absenci posouzení předběžné otázky, zda je poškozená skutečně oprávněnou dědičkou po zemřelém. V této souvislosti jde o hmotněprávní posouzení naplnění znaků přisouzené skutkové podstaty co do objektivní stránky - následku, jakož i procesněprávní posouzení právního postavení K. P. jako poškozené. O nesprávné hmotněprávní posouzení jde i tehdy, neposoudí-li soudy předběžnou otázku vůbec, ačkoliv tak učinit měly. Popis skutkových okolností ve výroku rozsudku (proti nimž se vymezuje) neodpovídá použité právní kvalifikaci.
12. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nerespektoval stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), podle něhož je povinen při rozhodování o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý (sc. řádný) proces.
13. Stěžovatelka považuje trest odnětí svobody, který jí byl uložen, za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a to zejména za situace, kdy se ani soudní znalci neshodli, v jakém psychickém stavu se zůstavitel v době předmětného právního jednání nacházel. Obecný princip spravedlnosti a humánnosti trestů byl v tomto případě porušen.
14. V prvním doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka cituje lékařské zprávy z dubna 2017, podle nichž byl zůstavitel v tomto období lucidní a způsobilý svobodně vykonávat svoji vůli. Dále uvádí, že v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 20 C 220/2017 se poškozená domáhá určení, že je dědičkou ze zákonné dědické posloupnosti v šesté třídě dědiců, přičemž městský soud usnesením ze dne 1. 3. 2023 č. j. 91 Co 9/2023-248 zrušil rozsudek obvodního soudu ze dne 17. 10. 2022 č. j. 20 C 220/2017-220 a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že je nutné se zabývat otázkou, zda stěžovatelka či její dcera N. D. jsou dědičkami ze zákonné dědické posloupnosti ve třetí třídě dědiců. Stěžovatelka tvrdí, že se svou dcerou a zůstavitelem sdíleli společnou domácnost nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí, kdy o dceru stěžovatelky jakožto o nezletilou dobrovolně ze své vůle dlouhodobě a soustavně pečoval a vyživoval ji v rozsahu odpovídajícím povinnosti zákonného zástupce. Uznání dcery stěžovatelky zákonnou dědičkou po zůstaviteli vyloučí dědické právo poškozené, a tedy i zproštění mlčenlivosti J. C., na jehož svědectví soudy založily svá rozhodnutí.
15. Stěžovatelka ve druhém doplnění ústavní stížnosti zdůrazňuje, že soudy dovodily, že předmětná závěť a související listiny byly podepsány pravděpodobně v květnu 2017, přičemž z lékařských zpráv z tohoto období vyplývá, že zůstavitel byl orientován a subjektivně se cítil dobře. Žádná lékařská zpráva nenasvědčuje tomu, že volní čí rozpoznávací vlastnosti zůstavitele mohly být narušeny nebo jinak negativně ovlivněny. Závěry soudů jsou vnitřně nekonzistentní rovněž proto, že trestní stíhání svědků M. F. a A. D. bylo v přípravném řízení zastaveno, neboť nebyly shledány okolnosti nasvědčující tomu, že je jejich jednání trestné. Úkolem svědků přitom je osvědčit, že zůstavitel v závěti projevuje svoji vůli, tj. že jde o závěť a že ji činí svobodně a vážně. Stěžovatelka opětovně argumentuje, že soudy vycházely pouze ze znaleckého posudku MUDr. Gabriely Léblové, který nemá oporu v lékařských zprávách, a výpovědi J. C., který byl zproštěn mlčenlivosti neoprávněnou osobou (poškozenou). Obecné soudy nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
18. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
20. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
21. Stěžovatelka brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
22. První skupinu vad, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří vady, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelka namítá, že právě tato vada v trestním řízení vyvstala u výpovědi J. C., který podle ní nebyl řádně zproštěn mlčenlivosti.
23. Jak již konstatoval Nejvyšší soud, advokáta může zprostit povinnosti mlčenlivosti pouze jeho klient a v případě smrti jeho právní nástupce. Městský soud musel tudíž vyřešit předběžnou otázku podle §9 trestního řádu, kdo je právním nástupcem zůstavitele, a kdo je tedy oprávněn jmenovaného svědka - advokáta - zprostit povinnosti mlčenlivosti. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 6. 1. 2021 je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že jedinou dědičkou ze zákona po zůstaviteli je poškozená. Zproštění povinnosti mlčenlivosti advokáta ze dne 10. 12. 2020 bylo tedy pro účely trestního řízení učiněno oprávněnou osobou, a soud proto přistoupil k výslechu svědka J. C. Námitka stěžovatelky je tedy neopodstatněná, když jejím prostřednictvím pouze zpochybnila oprávnění městského soudu k řešení předběžné otázky. Stěžovatelka neuvádí žádné okolnosti, které takovému posouzení bránily, a ani netvrdí, že šlo o otázku spadající do negativního výčtu otázek podle §9 odst. 2 trestního řádu. Ke zproštění povinnosti mlčenlivosti došlo písemným prohlášením poškozené předloženým soudu před zahájením výslechu svědka. Městský soud nepostupoval v rozporu s §9 trestního řádu, když otázku, jejíž vyřešení je předpokladem pro rozhodnutí o předmětu řízení, byl oprávněn vyřešit samostatně.
24. Druhou skupinu vad při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, popř. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, a současně též jeho neústavnost.
25. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou nebo logickou oporu v provedeném dokazování.
26. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit argumentaci stěžovatelky, která setrvává na své obhajobě, podle níž existují důvodné pochybnosti o tom, že podepsané listiny (závěť a dodatek o odkladu termínu splatnosti půjčky) skutečnou vůli zůstavitele neodráží, přičemž o této diskrepanci podle obecných soudů věděla.
27. Obecné soudy vycházely zejména z výpovědí svědků Y. Ž., D. Z., J. C., V. R., V. K., M. Š. a L. V., dále z lékařských zpráv, listinných materiálů z notářského řízení, znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k duševnímu stavu zůstavitele, znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví zkoumání ručního písma, znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, a znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání písemností.
28. Městský soud v odst. 106 odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na nepravdivost tvrzení stěžovatelky, že se nikdy se zůstavitelem nerozešli (podle zjištění soudů byl mezi stěžovatelkou a zůstavitelem partnerský vztah od roku 2005, zůstavitel udržoval od roku 2012 poměr se svědkyní Y. Ž. a od roku 2016 do svého úmrtí se svědkyní D. Z.), že s ním nechtěla uzavřít manželství z obavy před svým bývalým manželem (který se však o ni nezajímal a jakékoli "nebezpečí" od něj nemohlo hrozit) a že zůstavitel ji chtěl živit (podle zjištění soudu ji v období před svou hospitalizací toliko poskytoval peněžní odměny za úklid bytu, přičemž stěžovatelka velmi často měnila zaměstnání a mnoho nabídek zaměstnání odmítla, a zůstavitel finančně podporoval školní a zájmové činnosti dcery stěžovatelky).
29. Věcně udržitelné jsou i závěry obecných soudů o okolnostech vyhotovení závěti a dodatku, jakož i jejich následného popisu svědky. Městský soud považuje za nepravděpodobné, aby v situaci, kdy za zůstavitelem docházela do nemocnice denně řada dlouholetých přátel, oslovil jako svědky závěti dva blízké přátele stěžovatelky, se kterými v minulosti důvěrný vztah neměl, a dále zjistil, že stěžovatelka a svědci popsali průběh pořízení závěti co do všech podrobností shodně, a to se čtyřletým časovým odstupem od údajného skutkového děje. Podle městského soudu je právě totožnost detailů znakem toho, že výpovědi si předem synchronizovali a možná i nacvičili. Městský soud též zpochybnil existenci dostatečného časového prostoru k vyhotovení závěti včetně podpisů svědků v podvečerních hodinách dne 28. 4. 2017. Vrchní soud v napadeném usnesení poznamenal, že v době, kdy mělo dojít na dvoře nemocnice k podpisu závěti, pršelo, byť jen mírně, o čemž se stěžovatelka ani svědci nezmínili, což rovněž nepodporuje verzi obhajoby. Městský soud posléze shledal rozpor ve výpovědi stěžovatelky, která připustila, že zůstavitel chtěl podle svého vyjádření na setkání s ní a dalšími osobami (včetně poškozené a svědkyň Y. Ž. a D. Z.) vyčkat na svého právníka J. C., vzápětí však uvedla, že zůstavitel hodlal závěť napsat ihned.
30. Dále městský soud shledal, že J. C. se dne 10. či 11. 5. 2017 setkal se zůstavitelem (jehož zdravotní stav byl v tomto období "kolísavý") v nemocnici, přičemž zůstavitel si u něj dotazem ověřil, zda je jeho zákonnou dědičkou poškozená, a jmenovaný advokát obdržel pokyny týkající se "odložení převodu družstevního bytu" o dva roky, neboť mu stěžovatelka z dluhu nic nesplatila. Podle městského soudu je tedy vyloučeno, aby již dne 28. 4. 2017 zůstavitel vědomě podepsal závěť, kterou ustanovil svojí univerzální dědičkou stěžovatelku. Logiku postrádá i údajné sepsání dodatku o odkladu splatnosti půjčky do roku 2053 (kdy by zůstavitel dovršil věku sto let) den po vyhotovení závěti, tj. za situace, kdy se univerzálním dědicem zůstavitele měla stát stěžovatelka. Byla-li by ujednáním ze dne 29. 4. 2017 odložena splatnost půjčky do roku 2053, neměl by zůstavitel důvod dne 10. nebo 11. 5. 2017 instruovat svého právního zástupce k souvisejícímu odkladu převodu bytu o toliko dva roky. Každý list dodatku datovaného dnem 29. 4. 2017 přitom obsahoval text psaný jiným fontem a byl vytisknut na odlišné tiskárně. Městský soud v napadeném rozsudku poukázal na to, že zůstavitel prohlásil nejen před poškozenou, ale též před svědkyněmi Y. Ž. a D. Z., že jeho majetek po jeho smrti připadne poškozené. Rovněž z toho obecné soudy dovodily, že závěť i dodatek stěžovatelka antedatovala.
31. Podle městského soudu si stěžovatelka protiřečila i v otázce, zda měla přístup ke zdravotní dokumentaci zůstavitele (ve zdravotnickém zařízení se prezentovala jako jeho manželka), přičemž městský soud dovodil, že z těchto písemností vyplývá, že ve dnech 28. a 29. 4. 2017 se zůstavitel cítil výrazně lépe, proto stěžovatelka do závěti a dodatku uvedla právě tyto dny. Následný vývoj zdravotního stavu objasňuje i stěžovatelkou zdůrazňovanou dispozici s osobním automobilem v květnu 2017, kdy navíc šlo o právní jednání, které zůstavitel J. C. již dříve avizoval.
32. Dále stěžovatelka vytýká, že soudy měly k dispozici znalecké posudky s navzájem protichůdnými závěry a za této důkazní situace si nevyžádaly revizní posudek, nýbrž se přiklonily k závěrům obsaženým v posudku MUDr. Gabriely Léblové.
33. Jak se z judikatury Ústavního soudu podává, je-li skutkový stav zjištěn tak, že soud mohl učinit z něj odpovídající právní závěr, pak v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů, nikoli však přezkumu odborných závěrů posudku [např. nález ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 2665/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
34. Nařízení přezkoumání závěrů znaleckého posudku jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo podobnou institucí je namístě pouze tehdy, nelze-li rozpory mezi nimi odstranit výslechem obou znalců, respektive případným vyžádáním doplnění posudků a hodnocením takto opatřených podkladů. Zda se rozpory mezi znaleckými posudky podařilo odstranit, je hodnocením důkazů, jež ústavněprávnímu přezkumu podléhá toliko ve výše vymezeném rozsahu. Obecné soudy se přiklonily k závěrům obsaženým v posudku MUDr. Gabriely Léblové zejména proto, že posudek MUDr. Tomáše Turka se zabýval (oproti posudku, jehož závěry byly stěžovatelce nepříznivé) obdobím odpovídajícím dataci sporných písemností, nikoli obdobím, kdy podle výsledků dokazování zůstavitel závěť a dodatek podepsal. Tato argumentace soudů nevybočuje z výše uvedených ústavněprávních požadavků.
35. Stěžovatelčina úvaha o tom, že mezera v dokazování, kdy nebyl přesně určen den podpisu závěti a dodatku, musí vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo a ke zprošťujícímu rozsudku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, rozdíly v odborných názorech znalců apod., je častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musejí provedené důkazy pečlivě hodnotit a dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Datum podpisů závěti a dodatku nebylo v trestním řízení přesně zjištěno, nicméně - jak již bylo uvedeno - z výpovědi J. C. vyplynulo, že dne 10. či 11. 5. 2017 zůstavitel nechtěl ustanovit dědičkou stěžovatelku (nýbrž počítal s poškozenou coby zákonnou dědičkou), tedy k podpisům došlo až později, přičemž zdravotní stav zůstavitele od dne 15. 5. 2017 do 5. 6. 2017 byl již podle zdravotnické dokumentace nepříznivý a stěžovatelce muselo být zřejmé, že není způsobilý toto závažné právní jednání činit. Stojí za zmínku, že svědkyně Y. Ž. soudu předestřela "svědectví z doslechu", že v tomto období stěžovatelka předložila zůstaviteli k podpisu listinu, údajně se souhlasem se zapůjčením klíčů od sauny v místě bydliště (odst. 131. odůvodnění rozsudku městského soudu).
36. O trestní odpovědnosti svědků A. D. a M. F. obecné soudy v souladu s obžalovací zásadou (§2 odst. 8, §220 odst. 1 trestního řádu) nemohly rozhodovat, protože nebyli obžalováni, takže ani Ústavní soud nemohl tuto otázku učinit předmětem svých úvah v řízení o ústavní stížnosti. V obecné rovině lze připomenout, že konstrukce trestní odpovědnosti fyzických osob je založena na jejich individuální trestní odpovědnosti, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, přičemž stěžovatelkou zdůrazňovaná odlišnost závěrů o trestní odpovědnosti jednotlivých osob podílejících se na vyhotovení závěti a dodatku nepředstavuje bez dalšího excesivní posouzení.
37. Stěžovatelka se dále vymezuje proti závěrům obecných soudů o přiměřenosti stanoveného trestu. K těmto výhradám Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, kdyby soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). Závěry obecných soudů týkající se výše trestu odnětí svobody se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud za takových okolností není oprávněn sám přistoupit ke kasačnímu zásahu. Stěžovatelce byl uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, přičemž v podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odst. 138 až 140 rozsudku městského soudu a odst. 36 usnesení vrchního soudu. O vybočení ze zásady přiměřenosti trestní represe nejde. Trest uložený stěžovatelce nelze považovat za nepřiměřeně přísný nebo dokonce excesivní, a tedy vybočující z ústavněprávních požadavků.
38. Stěžovatelka napadla rovněž usnesení Nejvyššího soudu, nicméně další důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
39. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku městského soudu a usnesení vrchního soudu sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba.
40. Na závěr dlužno poznamenat, že výsledek řízení o ústavní stížnosti nepredisponuje rozhodnutí obecných soudů v řízení vedeném obvodním soudem pod sp. zn. 20 C 220/2017 o žalobě poškozené o určení, že je dědičkou ze zákonné dědické posloupnosti v šesté třídě dědiců. Městský soud v usnesení ze dne 1. 3. 2023 č. j. 91 Co 9/2023-248 zrušil rozsudek obvodního soudu ze dne 17. 10. 2022 č. j. 20 C 220/2017-220 s odůvodněním, že je nutné se v dalším řízení zabývat zejména otázkou, zda stěžovatelka či její dcera není dědičkou ze zákonné dědické posloupnosti ve třetí třídě dědiců (§1637 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), nicméně samotná existence možnosti, že stěžovatelka nebo její dcera je povolána k dědění, nevede bez dalšího k závěru o neústavnosti napadených rozhodnutí. Stěžovatelka přitom nenavrhla, aby Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti přerušil do pravomocného skončení řízení o žalobě podané účastníkem řízení o pozůstalosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu