ECLI:CZ:US:2023:4.US.2161.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2161/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. T. (T.), t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Michaelem Škurkou, LL.M., MSc., advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2023 č. j. 8 To 32/2023-147, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 6. 2009 sp. zn. 4 T 4/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. 7 To 93/2009 byl stěžovatel pravomocně uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) a h) trestního zákona, trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Usnesením městského soudu ze dne 10. 1. 2023 č. j. Nt 258/2022-59 byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, jež bylo skončeno uvedenými rozhodnutími. Návrh podle městského soudu neobsahoval žádné nové skutečnosti nebo důkazy dříve neznámé, jednalo se spíše o vyčerpávající opakování stále stejných okolností, se kterými se však již soudy opakovaně vypořádaly.
3. Proti uvedenému usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh řízení o povolení obnovy řízení a obsah rozhodnutí obecných soudů. Poukazuje též na vady, kterými podle něj trpělo původní řízení, zejména pak na hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného T., u níž má za to, že obsahovala velké množství logických rozporů a nekorespondovala provedeným důkazům, přičemž v trestní věci obžalovaného E. R. k ní nebylo přihlédnuto. S odkazem na nález ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 2397/17 (N 23/88 SbNU 301) tvrdí, že uvedený postup soudu nelze označit jako předvídatelný.
5. Stěžovatel dále namítá, že soud (neuvádí který) odmítl vyslechnout nově navržené svědky, kteří v původním řízení nemohli být vyslechnuti a jsou pro rozhodnutí o jeho vině a pro uložení trestu zcela zásadní. Zejména v tomto směru poukazuje na svědky E. R. a A. M., kteří v původním řízení nebyli vyslechnuti, neboť nebylo známo, kde se zdržují, přičemž stěžovatel tentokrát uvedl adresu, kde tyto osoby aktuálně pobývají. Brojí proti tomu, že mu městský soud neumožnil nahlédnutí do spisu v jiné trestní věci, jež s případem stěžovatele souvisí, a tvrdí, že takto došlo k odepření jeho práva seznámit se s důkazy. Je přesvědčen, že kdyby došlo ke spojení obou trestních věcí, jistě by došlo ke změně pravomocného rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi vlastními a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Platí-li uvedený princip v řízení, v němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. V řízení o povolení obnovy tedy přísluší obecným soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 254/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně např. usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409) nebo ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3022/11].
9. V posuzované věci se tak Ústavní soud soustředil na skutečnost, zda rozhodnutí obecných soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem. Nic takového však nezjistil.
10. Ústavní soud nejprve konstatuje, že ze stěžovatelovy ústavní stížnosti není dobře patrné, z čeho konkrétně dovozuje splnění zákonných podmínek pro povolení obnovy řízení. Jeho námitky totiž zčásti směřují proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy v původním řízení, zčásti pak proti nespojení trestních věcí. Tyto námitky však s podmínkami pro obnovu řízení nesouvisejí.
11. Ke stejnému závěru ostatně v napadeném usnesení dospěl i vrchní soud, který část stěžovatelových tvrzení označil jako nepodstatné pro posouzení věci a část námitek pak vyhodnotil jako irelevantní (včetně námitek týkajících se procesního postupu orgánů činných v trestním řízení), když navíc již byly vypořádány v původním řízení a při posuzování prvního návrhu stěžovatele na obnovu řízení (srov. strany 4 a 5 usnesení vrchního soudu). K námitce, že nedošlo ke spojení souvisejících trestních věcí ke společnému projednání, vrchní soud správně uvedl, že jde o procesní otázku, a nikoli o důvod pro povolení obnovy řízení (srov. strany 7 a 8 usnesení vrchního soudu). Vrchní soud podrobně uvedené závěry odůvodnil a stěžovatel na tyto důvody ve své ústavní stížnosti nijak nereaguje.
12. Vrchní soud se vypořádal i se stěžovatelovými tvrzeními týkajícími se výpovědi obžalovaného T. (viz stranu 6 napadeného usnesení). Ani zde stěžovatel na argumentaci vrchního soudu nereaguje a omezuje se na tvrzení o nevěrohodnosti této výpovědi, resp. poukaz na to, že v jiném řízení byla výpověď této osoby hodnocena odlišně než v řízení, které bylo vedeno proti němu. Jelikož stěžovatel tuto svou argumentaci nijak nekonkretizuje, Ústavní soud k tomu toliko v obecné rovině podotýká, že jednak soud není povinen hodnotit určitý důkaz stejně jako soud konající řízení v jiné věci, a jednak z této argumentace není patrné, v čem stěžovatel v této souvislosti spatřuje splnění podmínek pro povolení obnovy řízení. Závěry vyplývající z nálezu sp. zn. III. ÚS 2397/17 na danou věc nikterak nedopadají.
13. S důkazními návrhy stěžovatele se důsledně a racionálně vypořádal městský soud na straně 6 usnesení ze dne 10. 1. 2023, na něž vrchní soud v napadeném usnesení odkázal. K navrhovaným výslechům svědků (tedy i výslechům svědků E. R. a A. M.) městský soud uvedl, že stěžovatel nespecifikoval, ke kterým konkrétním skutečnostem by se svědci měli vyjádřit. Tento nedostatek stěžovatel nenapravuje ani v ústavní stížnosti, a Ústavní soud proto nenachází důvod k tomu, aby rozporoval závěr obecných soudů o nadbytečnosti provedení uvedených důkazů.
14. Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy přesvědčivě odůvodnily svůj závěr o tom, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. K zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod nedošlo ani v důsledku nevyhovění jeho důkazním návrhům. Ústavní soud tak neshledal důvod pro kasační zásah.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu