ECLI:CZ:US:2023:4.US.2193.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2193/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Janem Humplíkem, advokátem, sídlem Klíšská 1432/18, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. července 2023 č. j. 5 To 246/2023-1337, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") bylo podle §83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto o tom, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří roků, který mu byl jako podmíněný za současného stanovení zkušební doby v trvání pěti roků uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 5. 2018 č. j. 3 T 94/2015-1127. Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku. Důvod, pro který okresní soud rozhodl o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, spočíval především v tom (stručně vyjádřeno), že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustil šesti přestupků na úseku dopravy.
3. Proti uvedenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení krajského soudu není řádně odůvodněno, neboť se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkami uplatňovanými v jeho stížnosti proti usnesení okresního soudu. Krajský soud podle stěžovatele především nepřihlédl ke kladným skutečnostem nastalým u stěžovatele v průběhu zkušební doby a ani se nepokusil vysvětlit, zda činnosti, na něž stěžovatel upozorňoval ve své stížnosti, nemohou v souhrnu kompenzovat spáchání přestupků na úseku dopravy. Poukazuje konkrétně na to, že ve zkušební době přispěl k rozvoji občanské společnosti v obci V., když pomáhal sociálně slabším občanům, a že pečuje o svou manželku, která trpí psychickými problémy.
5. Stěžovatel dále uvádí, že ve zkušební době nespáchal žádný trestný čin a že od spáchání trestného činu, za nějž byl (původně) podmíněně odsouzen, uplynulo již 14 let, takže nařízení výkonu trestu odnětí svobody nemůže vést k dosažení výchovného účelu trestu. Zastává názor, že s ohledem na výše uvedené okolnosti je možno na jeho život v celku nazírat jako na řádný ve smyslu §83 odst. 1 trestního zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud dále poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119) nebo usnesení ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1124/09], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu nebo o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
9. Ústavní soud připouští, že odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu vykazuje dílčí nedostatek, neboť krajský soud se v něm nezmínil o aktivitách stěžovatele v obci V. Nepřehlédl však okolnost týkající se zdravotního stavu manželky stěžovatele a vypořádal se s ní na straně 5 svého usnesení. Zmíněný dílčí nedostatek však v kontextu celé věci nelze považovat za tak závažný, aby mohl vést k závěru o porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.
10. Krajský soud (v návaznosti na odůvodnění usnesení okresního soudu) podrobně odůvodnil svůj závěr o tom, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život. Z tohoto odůvodnění lze implicitně dovodit, že zmíněné aktivity stěžovatele v obci V. nebyly způsobilé tento závěr zvrátit. Ten byl totiž dovozen ze série šesti přestupkových jednání stěžovatele na úseku dopravy a rovněž z postoje stěžovatele k odpovědnosti za takové protiprávní jednání.
12. Krajský soud na straně 4 jeho usnesení správně uvedl, že podmínka vedení řádného života vyplývající z §83 odst. 1 trestního zákoníku nemůže být splněna ani v případě, kdy se podmíněně odsouzený pachatel ve zkušební době dopouští přestupků. Poukázal dále na skutečnost, že se stěžovatel v průběhu zkušební doby dopustil hned šesti přestupků na úseku dopravy, přičemž odmítl snahu stěžovatele relativizovat jejich závažnost. Připomněl, že pokuty uložené za tyto přestupky stěžovatel zcela uhradil až dne 26. 5. 2023, tedy teprve poté, co mu bylo doručeno usnesení okresního soudu, což vyložil jako další indicii o stěžovatelově problematickém postoji k plnění jeho povinností vůči společnosti a státu. Jestliže krajský soud (stejně jako před ním soud okresní) na základě uvedených úvah dospěl k závěru, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, Ústavní soud nenalezl důvod, aby takový závěr rozporoval.
13. Je třeba připustit, že spáchání šesti přestupků na úseku dopravy v průběhu pětileté zkušební doby představuje v podstatě tu nejnižší intenzitu, s jakou lze porušit podmínku vedení řádného života. Nešlo však o méně významné přestupky (ve třech případech šlo o nedodržení maximální povolené rychlosti v obci, v jednom případě o řízení vozidla bez platné technické kontroly, v jednom případě o používání mobilního telefonu při řízení a v jednom případě o nerespektování dopravní značky "Stůj, dej přednost v jízdě"), přičemž stěžovatel se jich navíc začal dopouštět již po přibližně pěti měsících po odsouzení a jeho postoj k přijetí odpovědnosti za ně také nebyl příkladný, jak již bylo zmíněno.
14. Ústavní soud na tomto místě považuje za vhodné připomenout, že institut podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody představuje pro pachatele trestného činu příslovečnou druhou šanci, která je mu soudem poskytována, aby se vyhnul pobytu ve vězení. Je proto zcela legitimní po podmíněně odsouzeném požadovat, aby se (alespoň) v průběhu zkušební doby vystříhal i méně závažných protiprávních jednání, tedy např. právě přestupků v dopravě. V nyní posuzované věci lze tento přístup uplatnit o to důsledněji, že stěžovateli bylo za dva jeho trestné činy uloženo podmíněné odsouzení (bez stanoveného dohledu) v té nejpřísnější variantě, kterou trestní zákoník připouští, tedy v délce tří roků odnětí svobody podmíněně odložených na zkušební dobu pěti let. Stěžovatel si tohoto požadavku musel být vědom, avšak zjevně k němu nepřistupoval s potřebnou odpovědností, když se dopustil šesti přestupků, a to nikoli marginální povahy. Současně nešlo o jednání pouze z nedbalosti, nýbrž (ve většině případů) o protiprávní jednání úmyslná. Stěžovatel věděl, že je na něj kladen požadavek vedení řádného života pod hrozbou výkonu trestu odnětí svobody, přesto opakovaně překračoval nejvyšší povolenou rychlost, telefonoval za jízdy či nezastavil na "stopce". To jsou jednání, která jsou spojena s ohrožením zdraví a života jiných lidí i stěžovatele.
15. Ústavní soud pro úplnost podotýká, že obecně lze případy, kdy je pachatel podmíněně odsouzen za úmyslný trestný čin (např. z oblasti majetkové či hospodářské kriminality), a následně se ve zkušební době dopouští dopravních přestupků, vhodné vyřešit prostřednictvím výjimečného ponechání podmíněného odsouzení v platnosti za současného prodloužení zkušební doby, což jako výjimečnou možnost připouští §83 odst. 1 trestního zákoníku (srov. např. ŠČERBA, F. In. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 955). V nyní posuzované věci však obecné soudy tuto možnost neměly k dispozici, neboť již v původním odsuzujícím rozsudku byla stanovena maximální zkušební doba v délce pěti let, takže její prodloužení a výjimečné ponechání podmíněného odsouzení v platnosti nepřicházelo v úvahu [srov. §83 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku].
16. Ústavní soud tedy uzavírá, že krajský soud i přes některé dílčí nedostatky dostatečně a rozumně odůvodnil svůj závěr, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, tudíž rozhodnutí okresního soudu o nařízení výkonu trestu odnětí svobody bylo učiněno v souladu s §83 odst. 1 trestního zákoníku. Ústavní soud vzhledem k okolnostem věci tento závěr nepovažuje za excesivní, a proto neshledal důvod pro kasační zásah.
17. Jelikož Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu