ECLI:CZ:US:2023:4.US.2222.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2222/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní korporace Stavební bytové družstvo Krušnohor, sídlem Čsl. armády 1766/84, Most, zastoupeného Mgr. Janem Pořízkem, advokátem, sídlem Kováků 554/24, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2022 č. j. 3 Cmo 14/2022-132 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2022 č. j. 24 Cm 40/2021-101, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Františka Ryby, Arnošta Ševčíka, Ing. Vlastimila Vozky, Ing. Petra Klímy, Ing. Jiřího Korandy, Ing. Ivo Paďourka, Ing. Romana Hokra, Romana Laura, Jiřího Mertlíka, Jany Petrilové, Františka Bergera a Petra Buchy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 4 odst. 1 a 4 Ústavy, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou, podanou jeho členem Lubomírem Gombošem, domáhal u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") vůči vedlejším účastníkům - členům představenstva a kontrolní komise stěžovatele v letech 2011 až 2018 - náhrady újmy ve výši 6 852 060 Kč s příslušenstvím, vzniklé mu prodejem v žalobě uvedených bytů za nepřiměřeně nízkou cenu. Stěžovatel již v žalobě navrhl projednat věc bez zaplacení soudního poplatku a uložit povinnost zaplatit soudní poplatek až s rozhodnutím o věci samé. Krajský soud stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 342 603 Kč. Stěžovatel nato zopakoval návrh na uložení poplatkové povinnosti až v souvislosti s rozhodnutím o věci samé. Dále požádal o osvobození od soudních poplatků. Žalobu podávající člen družstva předpokládal, že poplatek zaplacen nebyl, neboť jako člen představenstva mu navrhl projednat návrh k udělení pokynu k zaplacení poplatku, ale návrh nebyl zařazen na pořad, jelikož zaplacení soudního poplatku odporuje zájmům tří z pěti členů představenstva. Z důvodu vlastních vnitřních poměrů, tedy protože není nikdo oprávněn a současně ochoten z jeho majetku zaplatit soudní poplatek, tak stěžovatel žádal o úplné osvobození od soudních poplatků za řízení.
3. Krajský soud stěžovatelův návrh na osvobození od soudních poplatků v záhlaví uvedeným usnesením zamítl, když konstatoval, že stěžovatelem uvedené skutečnosti nepředstavují poměry odůvodňující osvobození. Nebylo-li totiž družstvo schopno (ochotno) soudní poplatek za řízení zaplatit, byl k zaplacení soudního poplatku, nemá-li být řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, via facti nucen (povinen) člen družstva podávající žalobu, nebyl-li sám od soudních poplatků (na základě žádosti) osvobozen. Následně může u družstva uplatnit nárok na vrácení vynaložených prostředků (k čemuž krajský soud poukázal zejména na body 27 až 29 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 27 Cdo 1767/2020). Návrh na osvobození pro své osobní poměry žalobu podávající člen družstva nepodal. Z vyložených důvodů tak není na místě ani uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku až v souvislosti s rozhodnutím o věci samé.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu. Vrchní soud uvedl, že za dané situace platí, že zaplatí-li soudní poplatek sám člen, žalující jménem družstva, jde o bezdůvodné obohacení družstva, které je povinno je žalujícímu členu vydat (v poměrech společnosti s ručením omezeným odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003 č. j. 29 Odo 871/2002-156, jehož závěry jsou podle odůvodnění usnesení ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 29 Cdo 5069/2015 použitelné i v poměrech družstva v podobných řízeních). Proto není opačná argumentace stěžovatele správná. V případném řízení o vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení nelze posuzovat, zda byla žaloba důvodná, neboť takové posouzení přísluší soudu při rozhodování o podané žalobě. Pokud by podáním žaloby člen družstva pouze zneužíval tohoto práva, družstvo by se mohlo domáhat náhrady škody vzniklé takovým porušením.
5. Vrchní soud připomněl, že v krajským soudem poukázaném usnesení sp. zn. 27 Cdo 1767/2020 Nejvyšší soud mimo jiné uvedl: "Společnické žaloby jsou nástrojem práva obchodních korporací, který je náchylný ke zneužití. To je dáno skutečností, že se výsledek řízení přenáší do majetkových poměrů společníka pouze nepřímo (poměrným zvýšením či snížením hodnoty jeho podílu) a riziko, které společníkovi hrozí v případě ztráty sporu, je zpravidla relativně malé [...]. Proto hraje u společnických žalob obzvláště významnou roli zejména regulační funkce soudního poplatku." Proto podle Nejvyššího soudu není důvod, aby společnické žaloby byly paušálně považovány za případy, v nichž poplatková povinnost vzniká až na základě rozhodnutí o věci samé. V usnesení sp. zn. 29 Cdo 5069/2015 Nejvyšší soud dále vyložil, že odůvodňují-li to poměry společnosti a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, může žalující společník požádat za společnost o osvobození od soudního poplatku, čímž je omezeno riziko, že společnost nebude mít dostatek finančních prostředků na vrácení jím vynaložených prostředků na zaplacení soudního poplatku. Vrchní soud však zdůraznil, že Nejvyšší soud také uvedl, "že povaha řízení, v němž je žalující družstvo zastoupeno svým členem, sama o sobě právo na osvobození od soudního poplatku nezakládá. Neodůvodňují-li to poměry družstva či jde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, soud družstvu osvobození od soudního poplatku nepřizná. Skutečnost, že finančními prostředky družstva disponuje jeho představenstvo, které na projednání věci nemusí mít zájem, není v tomto ohledu významná." Podle vrchního soudu uvedený závěr znamená, že námitka stěžovatele, že za "poměry družstva", které je za účelem rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků (podané žalujícím členem) třeba podle občanského soudního řádu posuzovat a zohlednit, nelze považovat ty, o nichž to tvrdí stěžovatel, nýbrž že jde zejména o poměry majetkové. Vrchní soud z příslušných dokumentů založených do Sbírky listin zjistil, že (ačkoli stěžovatel opak ani nenamítal) majetkové poměry stěžovatele umožňují soudní poplatek zaplatit. Stejně tak tyto dokumenty poskytují za stěžovatele žalobu podávajícímu členovi družstva dostatečnou záruku vrácení finančních prostředků, vynaloží-li je sám.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že zákon nestanoví, že odůvodnit osvobození od soudních poplatků mohou (při splnění dalších podmínek) jen poměry majetkové. Není tak důvod, aby těmito poměry nemohly být vnitřní poměry právnické osoby, jsou-li stejně zásadní překážkou. Podle stěžovatele je zaplacení soudního poplatku právnickou osobou nemožné, domáhá-li se náhrady škody po jediných osobách, které mohou o zaplacení soudního poplatku z jejího majetku rozhodnout. Má jít o stejnou situaci, jako když osoba majetek sice má, ale nemůže s ním nakládat [k čemuž stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. I. ÚS 1060/18 (N 175/91 SbNU 197)]. Stěžovatel se pozastavuje nad tím, že ačkoli má regulační funkce soudního poplatku zabránit podávání bezdůvodných návrhů a soudy konstatovaly, že žaloba není svévolná ani zřejmě bezúspěšným uplatněním práva, přesto ho od soudního poplatku neosvobodily. Fiskální funkce soudního poplatku bude zachována, uloží-li soud povinnost k jeho zaplacení v rozhodnutí o věci samé. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že člen družstva podávající žalobu není účastníkem řízení, pročež nemá povinnost platit soudní poplatek; je toliko jeho zástupcem. Podle zákona může předseda senátu přiznat osvobození od soudních poplatků účastníkovi řízení, nikoli jeho zástupci. Přenos poplatkové povinnosti je u tzv. členských žalob při hrozbě zastavení řízení pouze faktický. V posuzované věci byl nadto zástupcem stěžovatele advokát (nikoli člen sám).
7. Dále stěžovatel namítl, že jeho potenciální nárok na vydání bezdůvodného obohacení není "automatický", především proto, že podle §2997 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), nemá právo na vydání bezdůvodného obohacení ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z důvodu, který později nenastal nebo odpadl. Stěžovatel zdůraznil, že poplatníkem je družstvo (jemu je adresována výzva k zaplacení), nikoli jeho člen. Je-li tedy člen družstva podávající žalobu daným způsobem "nucen" zaplatit soudní poplatek, porušuje podle stěžovatele postup obecných soudů čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze poplatky ukládat jen na základě zákona. Český zákon však neobsahuje tuto povinnost, na rozdíl např. od §251 odst. 3 slovenského obchodního zákoníku, podle něhož člen hradí náklady řízení o členské žalobě za družstvo a náleží mu náhrada nákladů řízení družstvu přiznaná. Stěžovatel situaci přirovnává k odvolání v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), který tuto povinnost výslovně neukládá. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019 sp. zn. I. ÚS 675/19 (veřejně dostupné na https://nalus.usoud.cz), podle kterého tak musí jít v takovém případě o návrh nezpoplatněný. Porušuje-li právo na přístup k soudu stanovení povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., mělo by být neústavní také uložení této povinnosti členovi družstva, jehož povinnost zákon v tomto ohledu nestanoví a který je toliko zástupcem družstva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto musí bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
10. Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že mu byla krajským soudem uložena bez právního důvodu povinnost zaplatit soudní poplatek, ačkoli sám není účastníkem řízení. Podle stěžovatele je pochopitelné, že členové představenstva nerozhodnou o zaplacení soudního poplatku za žalobu, která je podána i v jejich neprospěch. Proto nevidí důvod, proč by měl soudní poplatek platit sám člen družstva, který podal žalobu. Posuzovaná věc je zjevně problematická a stěžovatelovým námitkám nelze upřít určité ratio. Stěžovatel však neodděluje důsledně dvě roviny, z nichž jedna se týká stěžovatele jako družstva, druhá se týká člena družstva, který podal žalobu.
11. Obecné soudy neuložily povinnost zaplatit soudní poplatek členovi stěžovatele, který podal žalobu. Z napadených rozhodnutí plyne, že proti sobě stojí právo domáhat se nároku členskou žalobou a možnost zneužití tohoto práva členem družstva, které je limitováno především soudním poplatkem. Proto soudy s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřely, že obecně nejvhodnějším řešením je zaplacení soudního poplatku členem družstva, který podal žalobu a který se na družstvu následně může domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Z tohoto pohledu jsou zachována obě proti sobě stojící práva, což je závěr, který přísně vzato stěžovatel nezpochybňuje. Stěžovatel totiž žádá osvobození od soudních poplatků, které by se ale nutně muselo týkat družstva samotného. Při takovém postupu by však hrozilo zneužívání institutu členské žaloby, neboť by nebyl regulován soudním poplatkem. Nicméně zaplatil-li by soudní poplatek sám člen družstva, který podal žalobu, bude věřitelem této pohledávky tento člen a pouze jemu bude muset družstvo bezdůvodné obohacení vydat.
12. Stěžovatel tvrdí, že nemůže soudní poplatek zaplatit z důvodu svých vnitřních poměrů. Ve skutečnosti ale jde o to, že člen družstva, který za něj podal žalobu a nyní ústavní stížnost, nemá jak přimět členy představenstva k zaplacení soudního poplatku. Stále však platí, že žalobcem a stěžovatelem je družstvo, nikoli člen družstva, který podal členskou žalobu. Držely-li se soudy této logiky, je zřejmé, že nemohly družstvo samotné osvobodit od soudních poplatků, neboť pro to nesplňovalo žádný zákonný důvod. Členovi družstva, jenž podal žalobu, soudy neuložily zaplacení soudního poplatku; ten jménem družstva vždy bude muset zaplatit některá z osob, které za družstvo jednají. Naproti tomu ale člen družstva fakticky žádá, aby od zaplacení soudního poplatku soud osvobodil jeho, kterému měl tuto povinnost fakticky uložit. Žalobcem je však družstvo, jehož poměry mu dostatečně umožňují poplatek zaplatit. S odkazem na výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu tak krajským soudem a vrchním soudem navržené řešení dodržuje oddělení obou rovin (člena a družstva), je právně souladné a fakticky proveditelné.
13. Jde-li o samotnou otázku, kdo soudní poplatek zaplatí, tak tuto povinnost žalujícímu členovi družstva soud neuložil, současně však tento člen zaplacením soudního poplatku naplní jeho uvedenou regulační funkci, kterou je podle soudů obecně nutno zachovat, aby nebylo ani do budoucna posilováno riziko zneužívání členských žalob. Stěžovatel přitom netvrdil, že není v jeho silách (družstva) nebo v silách žalujícího člena soudní poplatek zaplatit. Přesto vrchní soud přezkoumal majetkové poměry stěžovatele a dospěl k závěru, že mu zaplacení soudního poplatku bezpečně umožňují. Pro výše uvedené jsou tak z povahy věci zjevně neopodstatněné všechny námitky vycházející z implicitního předpokladu, že povinnost zaplatit soudní poplatek byla uložena za družstvo žalujícímu členovi (včetně námitky přirovnáním posuzované věci k odvolání v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.). Nelze dospět k závěru, že by soudy porušily právo stěžovatele na přístup k soudu. Jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, je z nich patrné, z jakých skutečností vycházely, jak je právně posoudily a jakými úvahami se při tom řídily. Výklad zákona je v tomto případě jednoznačný a byl proveden v souladu s ústavním pořádkem.
14. K ostatním námitkám stěžovatele Ústavní soud dodává následující. Zjevně neopodstatněnou je také námitka, že regulační funkce soudního poplatku by při osvobození byla zachována, jelikož stěžovatel neuplatňuje právo svévolně ani zřejmě bezúspěšně. Z napadených rozhodnutí je podle Ústavního soudu zřejmé, že šlo o zachování regulační funkce obecně, tedy i v obdobných případech. Je zřejmé, že absence svévolnosti a zřejmé bezúspěšnosti žaloby neodůvodňuje jednorázové vybočení z dané praxe, ani neznamená, že je nárok stěžovatele důvodný.
15. Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1060/18, týkající se nemožnosti žalobce disponovat s majetkem, není přiléhavý, neboť byl vydán ve skutkově i právně odlišné věci. V posledku Ústavní soud dodává, že poukaz stěžovatele na §2997 odst. 1 o. z. není případný, neboť by toto ustanovení na stěžovatele podle svého smyslu a účelu zřejmě nedopadalo.
16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu