ECLI:CZ:US:2023:4.US.2346.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2346/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Chovancové, zastoupené Mgr. Filipem Nečasem, advokátem, sídlem Malinovského náměstí 603/4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2023 č. j. 21 Co 86/2023-60, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obce Podomí, sídlem Podomí 89, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 38 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3 a čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 22. 3. 2023 č. j. 6 C 78/2023-19 vyhověl žalobě stěžovatelky z rušené držby, vedlejší účastnici zakázal zasahovat do práva stěžovatelky na užívání označeného sjezdu ze silnice, a to zejména tak, že se měla vedlejší účastnice zdržet jakýchkoliv zásahů a umisťování překážek, které by stěžovatelce bránily v užívání uvedeného sjezdu, uložil vedlejší účastnici povinnost odstranit ze sjezdu kámen, kterým vedlejší účastnice stěžovatelce v užívání sjezdu bránila (I. a II. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). Na základě právní úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že stěžovatelka podala žalobu včas, je vlastnicí pozemků, k nimž pokojně a dlouhodobě užívala přístup s využitím uvedeného sjezdu ze silnice, a vzal za prokázané, že rozhodnutím vedlejší účastnice došlo k umístění kamene na sjezd a tím k zásahu do pokojného stavu držby.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu a žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění krajský soud odkázal zejména na §177 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a připomenul, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zakotvil dvojí možnou ochranu držby, a to ochranu petitorní a ochranu posesorní. Se zavedením posesorní ochrany byl zároveň do právního řádu České republiky zaveden nový typ řízení, a to právě řízení o žalobě z rušené držby.
Je-li cílem posesorní ochrany ochrana posledního stavu držby a jeho navrácení, jde tak ve svém důsledku o žalobu na ochranu faktického stavu, nikoliv stavu právního, který soud v daném řízení nezkoumá. Aktivně legitimován k podání takové žaloby je ten, kdo svojí držbu současně i fakticky vykonává. Daný typ řízení o žalobě z rušené držby umožňuje učinit rychle opatření, které má vést k rychlému návratu do předchozího pokojného stavu, podmínky ochrany rušené držby jsou proto nastaveny úžeji, než je tomu u žalob petitorních. U posesorní ochrany je proto podle krajského soudu třeba, aby držba, která má být chráněna, byla i fakticky vykonávána. Soud proto v řízení o žalobě z rušené držby musí zjistit poslední držbu a její svémocné rušení. S ohledem na okolnosti dané věci, zejména s ohledem na to, že stěžovatelka žije dlouhodobě ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (dále jen "Velká Británie"), krajský soud dovodil, že stěžovatelka sama faktickou držbu práva průchodu přes pozemek ve vlastnictví vedlejší účastnice nevykonává, což bylo důvodem, pro který krajský soud žalobu zamítl. V dané souvislosti krajský soud ještě zdůraznil, že výkon držby nemusí spočívat pouze ve fyzickém nakládání s věcí nebo s právem (a vlastník tak například nemusí ani na svůj pozemek léta vstoupit, přesto zůstává jeho držitelem), avšak za takového stavu je prostředkem ochrany jeho držby právě žaloba petitorní, a nikoliv žaloba posesorní.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry krajského soudu zejména s ohledem na to, že držbu lze podle jejího názoru vykonávat také zprostředkovaně (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. 27 Cdo 230/2022). Uvedené má podle stěžovatelky význam i v tom smyslu, že držbu mohou vykonávat i právnické osoby, které ovšem na pozemek fakticky vstoupit nemohou. I podle usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 413/22 (pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) žalobce musí prokázat pouze to, že je držitelem práva, které žalovaný ruší. Z toho stěžovatelka dovozuje, že soudce se v řízení o žalobě z rušené držby nemůže zabývat faktickým výkonem držby. Opačný postup totiž vede ve stěžovatelčině věci k omezení její svobody pohybu a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací, a to navíc na základě diskriminačního kritéria založeného jen na tom, že stěžovatelka pracuje v zahraničí.
5. Dále stěžovatelka upozorňuje, že ji krajský soud se svým právním hodnocením v průběhu odvolacího řízení neseznámil, nepoučil ji v souladu s §118a o. s. ř., čímž porušil závěry nálezu ze dne 11. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 2463/21 a jeho rozhodnutí tak lze hodnotit jako překvapivé. Navíc své rozhodnutí krajský soud podle stěžovatelky založil toliko na rozdílu petitorní a posesorní soudní ochrany, avšak výklad krajského soudu nemá oporu v žádném zákonném ustanovení ani relevantní judikatuře a lze ho tedy označit za svévolný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji působnost tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musejí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi důkazy provedenými obecnými soudy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nálezy ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a sp. zn. III. ÚS 84/94]. Pochybení takového charakteru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Ke stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že není opodstatněná její námitka o pochybení krajského soudu, rozlišoval-li v odůvodnění napadeného rozsudku mezi podmínkami žaloby petitorní (směřující k ochraně vlastnického práva) a žaloby posesorní (směřující k ochraně rušené držby). Zdůrazněné rozdíly jsou i podle Ústavního soudu pro posuzovanou věc významné a krajský soud ve svých úvahách nepochybil, natož pak do té míry, aby jím zvolený výklad podústavního práva znamenal takové ústavněprávní pochybení, které by mohlo vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
11. Opodstatněná není ani stěžovatelčina námitka, že krajským soudem vymezený rozdíl mezi petitorní ochranou a posesorní ochranou je založen toliko na jeho domněnkách, které údajně nemají oporu v žádném zákonném ustanovení nebo judikatuře. Postačí odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 413/22 (stěžovatelkou nesprávně označené jako "nález"), jehož závěrům úvahy krajského soudu odpovídají [nehledě na to, že v uvedeném usnesení Ústavní soud rekapituluje závěry vztahující se k problematice rušené držby vyložené v nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 (N 93/94 SbNU 179)]. Nepřípadný je odkaz stěžovatelky na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 230/2022 (nesprávně označené jako "rozsudek"), které se netýká ochrany rušené držby, ale držby, resp. vydržení práv spojených s členstvím v bytovém družstvu. Krajský soud podle Ústavního soudu zřetelně v napadeném usnesení objasnil, že stěžovatelka jí tvrzené právo, jehož výkon měl být vedlejší účastnicí rušen, nevykonávala, protože je z objektivních důvodů ani vykonávat nemohla. Tyto skutečnosti nebyly v řízení sporné a nelze jejich souvislost s nyní posuzovanou věcí interpretovat tak, že jejich zohledněním ve skutečnosti dochází k jakékoliv diskriminaci stěžovatelky. Přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nezvažuje, zda k podání žaloby nebyli legitimování její příbuzní, kteří předmětné právo reálně vykonávali.
12. Krajský soud nepochybil ani údajnou absencí o poučení stěžovatelky podle §118a o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nevysvětluje, která situace předpokládaná v uvedeném ustanovení by na ní měla dopadat, a nepřiléhavý je její odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2463/21, neboť podle zjištění uvedených v tomto nálezu obecný soud pochybil, když při posuzování žaloby z rušené držby hodnotil i okolnosti, které s takovou držbou z jejich povahy nesouvisejí. Nadto Ústavní soud v odůvodnění nálezu konstatoval, že vzdor tomuto pochybení měl soud tehdejší stěžovatelku seznámit se skutečnostmi a důkazy, které tehdejší žalovaný v odvolacím řízení uplatnil, a když tak neučinil, porušil povinnost podle §118a o. s. ř. O takovou situaci v nyní posuzované věci zjevně nejde, neboť jak z rekapitulace provedené v napadeném usnesení vyplývá, byla to vedlejší účastnice, která v odvolání namítala, že stěžovatelka sporný sjezd neužívá, neboť dlouhodobě žije ve Velké Británii. K odvolání se stěžovatelka (podle rekapitulace provedené krajským soudem) vyjadřovala a uvedenou skutečnost (tj. svůj pobyt v zahraničí) nerozporovala, toliko uváděla, že se domů pravidelně vrací a tedy i ona sjezd užívá. Tato okolnost tak zjevně nebyla mezi účastníky řízení před krajským soudem do té míry sporná a je otázkou, které pro věc rozhodné skutečnosti zůstaly v daném řízení neobjasněny. Přitom je logické, že když obecný soud posuzuje, zda konkrétní držba je rušena nebo nikoliv, musí mít postaveno najisto minimálně to, v čem vlastně eventuálně rušená držba spočívá. Při tom pak soud celkem předvídatelně musí hodnotit, zda žalobce, který rušení držby namítá, ji může - alespoň vzhledem k obvyklým poměrům - vykonávat.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu