ECLI:CZ:US:2023:4.US.2475.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2475/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ONSONETA s.r.o., sídlem Za Zámečkem 745/17, Praha 5, zastoupené JUDr. Petrem Doležalem, advokátem sídlem Mazovská 476/2, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2023, č. j. 1 As 267/2022-45, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2022, č. j. 32 A 79/2019-40, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ministerstva zdravotnictví, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka tvrdí, že jí bylo znemožněno domáhat se svého práva u soudu a správního orgánu zákonem stanoveným způsobem a rovněž bylo zasaženo do jejího práva na právní pomoc před orgány veřejné správy. Z obsahu ústavní stížnosti (nikoliv z jejího petitu) je nicméně patrné, že stěžovatelka napadá i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího správního soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího správního soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání [srov. k tomu obdobně též např. nález sp. zn. II. ÚS 3528/13 ze dne 24. 6. 2014 (N 131/73 SbNU 959) nebo usnesení sp. zn.
II. ÚS 3669/13 ze dne 15. 7. 2014; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajská hygienická stanice Zlínského kraje (dále jen "hygienická stanice") rozhodnutím ze dne 30. 4. 2019, č. j. KHSZL 10978/2019 sp. zn. S-KHSZL/03553/2018/6.9/SO/ZL/ZLA-32, shledala stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku spočívajícího v tom, že jako provozovatelka provozovny stravovacích služeb poskytovala stravovací službu, ovšem nevyzvala osoby, které nedodržovaly zákaz kouření na místě, v němž je kouření zakázáno, aby v tomto jednání nepokračovaly, nebo aby prostor opustily. Za spáchání přestupku byla stěžovatelce uložena úhrnná pokuta ve výši 5 000 Kč a současně jí byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2019, č. j. 30382/2019-NH-30.1-8. 7. 19., následně Ministerstvo zdravotnictví odvolání podané Petrem Kocourkem zamítlo jako nepřípustné; dovodilo totiž, že zástupce stěžovatelky Petr Kocourek nebyl oprávněn stěžovatelku zastupovat v odvolacím řízení, neboť stěžovatelka udělila Petru Kocourkovi plnou moc toliko pro zastupování v řízení před hygienickou stanicí jako správním orgánem I. stupně.
3. Navazující správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva zdravotnictví krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud totiž ze správního spisu ověřil, že v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně udělila stěžovatelka zmocněnci P. Kocourkovi plnou moc ze dne 14. 8. 2018 tohoto znění: "Společnost ONSONETA s.r.o., IČ: 02987414, se sídlem Za zámečkem 745, 158 00 Praha, jednající Vladimírem Vavrečkou, jednatelem, tímto zmocňuje Petra Kocourka, LL.M., nar. X, trvale bytem X, ke svému zastupování v řízení vedeném Krajskou hygienickou stanicí Zlínského kraje se sídlem ve Zlíně pod sp. zn. S-KHSZL/03553/2018/6.9/SO/ZL/ZLA-07." Z toho podle krajského soudu nelze usuzovat na jiný úmysl smluvních stran, než že byla plná moc P. Kocourkovi udělena pouze pro zastupování v řízení vedeném u hygienické stanice, přičemž z ničeho nevyplývá úmysl stěžovatelky udělit procesní plnou moc pro celé řízení, na základě které by mohl P. Kocourek stěžovatelku zastupovat i v odvolacím řízení. Neodstranila-li následně stěžovatelka ani P. Kocourek k výzvě žalovaného vadu podání spočívající v neprokázání zastoupení v řízení, nebylo možné považovat odvolání proti rozhodnutí hygienické stanice za podané osobou k tomu oprávněnou. Žalovaný proto správně dovodil, že P. Kocourek nebyl osobou oprávněnou podat odvolání proti rozhodnutí o přestupku.
4. Následnou kasační stížnost stěžovatelky odmítl napadeným usnesením Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost [§104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")], jelikož neshledal, že by se daný případ týkal právních otázek, které doposud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny, jsou v dosavadní judikatuře řešeny rozdílně, je třeba učinit od dosavadní praxe judikatorní odklon nebo v konkrétním rozhodnutí krajského soudu je zjistitelné takové zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Text plné moci je totiž jasný, a proto v dané věci nelze aplikovat ani §34 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť o rozsahu zastoupení v daném případě nebyly pochybnosti. Ministerstvo zdravotnictví navíc jak stěžovatelku, tak jejího zmocněnce ve smyslu §37 odst. 3 správního řádu na nedostatek plné moci upozornilo a vyzvalo je k jeho odstranění; ani stěžovatelka ani její zmocněnec však na tuto výzvu nereagovali.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že příslušnou část plné moci správní orgány a správní soudy vyložily nesprávně, neboť z jejího textu se nepodává, že by byla omezena jen na některé úkony; naopak je prý v dané věci nutno uplatnit zásadu jednotnosti řízení před správním orgánem I. stupně i odvolacím orgánem. K tomu, aby plná moc platila pro odvolací řízení, není totiž nutno do plné moci výslovně uvádět, že je udělována též pro řízení o odvolání. Plná moc neobsahovala ani vymezení či omezení určitých úkonů, k nimž by byla udělena. Navíc podle §34 odst. 3 správního řádu platí, že v pochybnostech je oprávněn zástupce vystupovat za zastoupeného v celém řízení. Na těchto skutečnostech nemůže ničeho změnit ani okolnost, že stěžovatelka ani její zmocněnec na výzvu k doplnění plné moci nereagovali.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle uvedeného čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
7. Postup ve správním řízení a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06 (N 132/46 SbNU 237)]. Z těchto důvodů se při posuzování této ústavní stížnosti Ústavní soud zaměřil na otázku, zda výklad práva podaný správními orgány i soudy je ústavně souladný.
8. V obecné rovině platí, že jde-li o výklad a použití předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako neústavní, postihují-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo jsou-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. jenž odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. V nyní posuzované věci je třeba především uvést, že stěžovatelka nevznesla žádné relevantní ústavněprávní námitky, které by svědčily o porušení jí tvrzených ústavně zaručených práv. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že oba soudy svá rozhodnutí dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodnily. V jejich rozhodnutí nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv, soudy postupovaly v souladu se zákonem i pro ně závaznou judikaturou, přičemž své závěry, včetně nepřijatelnosti kasační stížnosti, podrobně odůvodnily.
10. Dalším aspektem nyní posuzované věci, který nelze zcela opomenout (byť se jedná o sankční řízení) je okolnost, že napadená rozhodnutí se týkají zásahu do majetkové sféry stěžovatelky v bagatelní výši (tzn. správní pokuty ve výši 5 000 Kč a povinnosti nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti (tzv. kvalifikované vady), které ji naopak významnou z hlediska hodnocení ústavnosti činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je proto především na samotné stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v její právní sféře ústavněprávně významnou újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Obdobné závěry platí právě i u ukládání pokut za přestupky v bagatelní výši (srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 854/20, ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1088/20 či ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1021/20). Stěžovatelka však nepředložila žádné argumenty, proč by měla představovat napadená rozhodnutí podstatný zásah do jejích majetkových práv, popřípadě v čem spatřuje přesah vlastních zájmů.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud ke stížnostní argumentaci uvádí, že tato se poněkud míjí s podstatou odůvodnění napadených rozhodnutí, když zároveň neobsahuje žádná relevantní ústavněprávní tvrzení. Správní soudy totiž v napadených rozhodnutích ani nenaznačovaly, že by snad stěžovatelkou předloženou plnou moc interpretovaly tak, že je omezena jen na určité úkony. Na druhou stranu ovšem vzhledem k její formulaci ji vyložily tak, že se týká jen té části řízení, s čímž správní řád v §33 odst. 1 písm. a) výslovně počítá (vedle možnosti zmocnit jen k úkonu nebo skupině úkonů), probíhající před správním orgánem prvního stupně. Navíc, jak správně upozornily, pro stěžovatelkou tvrzené a zamýšlené účinky rozsahu plné moci stačilo v ní uvést, že zmocněnec je na jejím základě oprávněn podat i případné opravné prostředky. V napadených rozhodnutích je rovněž vysvětleno, že vzhledem k formulační jednoznačnosti stěžovatelkou (respektive jejím zmocněncem) předložené plné moci v daném případě nebylo lze aplikovat beneficium §34 odst. 3 správního řádu, neboť nebyly dány pochybnosti umožňující vycházet z toho, že plná moc byla formulována tak, aby zástupce vystupoval jménem zastoupeného v celém řízení. Konečně, velmi podstatnou v této věci je okolnost, že stěžovatelka i její zmocněnec byli vyzváni k odstranění vady podání (předložení plné moci), takže jim nic nebránilo v tom, aby sami vlastní aktivitou docílili věcného posouzení případu.
12. Tvrzení stěžovatelky (část III. ústavní stížnosti), že tato výzva "představovala nedůvodné zatěžování účastníka správním orgánem a nedůvodně popírala jasně udělené zmocnění prokázané bezvadnou plnou mocí", vnímá Ústavní soud pouze jako jí vyslovený názor, přičemž však ze shora popsaného kontextu věci je zřejmé, že skutečným důvodem, pro který Ministerstvo zdravotnictví odmítlo její odvolání jako nepřípustné, nebyla jeho neústavní svévole, nýbrž liknavost stěžovatelky (a jejího tehdejšího zmocněnce). I v tomto případě proto není od věci připomenout zásadu, že právo náleží bdělým (vigilantibus iura scripta sunt).
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího správního soudu a ani krajského soudu, ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění těchto rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
14. Protože Ústavní soud neshledal žádný neústavní zásah do základních práv stěžovatelky, který by teprve odůvodňoval jeho případný kasační zásah, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu