ECLI:CZ:US:2023:4.US.2565.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2565/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2022 č. j. 21 Cdo 2971/2021-319 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021 č. j. 62 Co 56/2021-285, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a R. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") po stěžovatelce zaplacení 2 700 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy. Tato újma měla být vedlejšímu účastníkovi způsobena při výkonu služby vojáka z povolání v letech 2008 až 2013 tlakem nadřízených, šikanou, ponižováním, podceňováním a zesměšňováním. Obvodní soud poté, co seznal svou pravomoc ve věci [srov. také nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 1/19 (N 139/100 SbNU 523) a usnesení ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 4/22, dostupné na https://nalus.usoud.cz] zjistil, že se stala většina vedlejším účastníkem v žalobě popsaných skutků (slovní útoky, práce na vrtulníku v mrazu, nepřiměřené pracovní nároky, vyloučení z pracovních oslav, urážky, zesměšňování atd.), především od velitele kapitána K. Stěžovatel podal oficiální stížnost, přičemž příslušný orgán stěžovatelky shledal porušení rovného zacházení při přidělování práce; stěžovateli měl být doplacen neoprávněně odebraný osobní příplatek a dále měla být přijata opatření k nápravě. Podle obvodního soudu právě konstatování porušení práv vedlejšího účastníka jednáním K. je třeba považovat za přiměřené morální zadostiučinění, přičemž nebylo prokázáno, že by nadřízení vedlejšího účastníka činili takové příkoří, které by představovalo natolik významný zásah do osobnostních práv, že by odůvodňoval odškodnění v penězích. Obvodní soud žalobu rozsudkem ze dne 8. 9. 2020 č. j. 19 C 48/2016-236 zamítl.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli zaplatit 400 000 Kč, ve zbytku ho potvrdil a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Městský soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním obvodního soudu, nikoli však s jeho právním posouzením. Městský soud v prvé řadě neshledal závěr o zadostiučinění přiměřeným. Především za takové zadostiučinění možno považovat např. omluvu, které se ale vedlejšímu účastníkovi nedostalo. Dále z dokazování nevyplynulo, že by byla přijata opatření, která by do budoucna šikaně zabránila. Městský soud zhodnotil zjištěné skutečnosti a jejich intenzitu (opakovaná a dlouhodobá šikana, hrubé verbální útoky atd.), stejně jako následky v duševní a tělesné integritě vedlejšího účastníka (zdravotní následky, útrapy). Zdůraznil, že šikanózní jednání, a to zejména mezi vojáky z povolání, je třeba považovat za zvlášť zavrženíhodné a mravně nepřijatelné, které je v hrubém rozporu se zákonem, pročež rozhodl o přiměřené náhradě, jak uvedeno výše. Městský soud vzal především na zřetel, že u vedlejšího účastníka šlo o rozsáhlou šikanu po dobu více než pěti let.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud shledal, že předestřené otázky městský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dále dospěl k závěru, že otázka, "zda specifické postavení vedlejšího účastníka jako profesionálního vojáka má být zohledněno při posouzení nároků vyplývajících z práv na ochranu osobnosti" vychází ze skutkových okolností, které nikdy nebyly v řízení uplatněny, avšak v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména namítá, že Nejvyšší soud při posledně uvedeném závěru přehlédl, že tuto svou argumentaci předestírala v průběhu řízení, k čemuž citovala příslušnou pasáž z odůvodnění rozsudku obvodního soudu. Ten podle stěžovatelky ke specifickému postavení vedlejšího účastníka přihlédl, v důsledku čehož mu finanční zadostiučinění nepřiznal. Vznesla-li tedy stěžovatelka v dovolání otázku, zda postavení profesionálního vojáka má být zohledněno při posouzení nároků vyplývajících z práv na ochranu osobnosti, a to k jeho tíži nebo v jeho prospěch, kterou Nejvyšší soud označil jako námitku novou, odepřel jí pro přepjatý formalismus přístup k soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Za stěžovatelku jedná pověřený zaměstnanec v souladu s §30 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
8. Nutno tudíž vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat tehdy, je-li napadené rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva je stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17 (N 14/92 SbNU 159)].
9. Městský soud v bodu 8 odůvodnění napadeného rozsudku shrnul, že "[s]oučasně však prvostupňový soud přihlédl ke specifickému postavení žalobce jako profesionálního vojáka, kdy optikou toho, že žalobce vykonával své povolání, které obecně patří k psychicky náročnějším, na základě svého svobodného rozhodnutí. Z tohoto hlediska pak prvostupňový soud posuzoval skutkové okolnosti popisované žalobcem." Lze proto dát stěžovatelce za pravdu v tom, že touto okolností se soudy na rozdíl od mínění Nejvyššího soudu zabývaly. Stejně tak by bylo možné polemizovat s názorem Nejvyššího soudu, že jde o novou skutečnost, kterou nelze v dovolání uplatnit. Postavení vedlejšího účastníka (žalobce) jako profesionálního vojáka je zjevně okolností, která je primárně podstatná pro právní posouzení věci, méně již pro zjišťování skutkového stavu, ke kterému odkazuje Nejvyšší soud. To však samo o sobě nemusí znamenat, že Nejvyšší soud porušil stěžovatelčino ústavně zaručené právo, neboť i tuto "vadu" je nutno posoudit v kontextu celé věci a se zřetelem ke způsobilosti zásahu do základního práva.
10. Stěžovatelka stejně jako městský soud připomínají, že postavením vedlejšího účastníka se výslovně zabýval obvodní soud. Městský soud pak v napadeném rozsudku opakovaně použil zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Nadto je z nesporných skutkových okolností věci od počátku zřejmé, že vedlejší účastník byl jako voják z povolání ve zvláštním postavení a že popisované skutky se odehrály v interakci s jeho nadřízenými a při výkonu služby. Se zřetelem ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, je patrné, že soudy při posouzení možného zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka měly z jeho postavení od počátku vycházet. Nárok na náhradu nemajetkové újmy byl posuzován pouze v kontextu profesionální vojenské služby, nikoli obecně bez zřetele na její zvláštnosti. Především je pak rozhodné, že právní posouzení věci městským soudem vychází z jednoznačných skutkových zjištění, které stěžovatelka nezpochybňuje. Jelikož městský soud své právní závěry logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, je zřejmé, že ani jiné posouzení postavení vedlejšího účastníka (mimo hypotetické excesivní případy) by na věci ničeho nezměnilo.
11. Z napadeného rozsudku městského soudu, jakož i z praxe obdobných případů dostatečně plyne, jaký právní význam má postavení žalobce v řízeních o nárocích z porušení práv na ochranu osobnosti. Posouzení věci přitom není zjevně nepřiměřené. Z napadených rozhodnutí se nepodává, že by obvodní soud žalobu zamítl z důvodu postavení vedlejšího účastníka, nýbrž proto, že měl za to, že postačuje nikoli finanční odškodnění, o němž však městský soud zjistil, že ani částečně nebylo poskytnuto. Při stanovení formy a výše náhrady pak městský soud profesi vedlejšího účastníka zjevně zohlednil, a to způsobem přiměřeným. Proto Ústavní soud shledal, že v kontextu nyní posuzované věci, na podkladě ústavně souladného rozhodnutí městského soudu, nepředstavuje posouzení stěžovatelčiny námitky Nejvyšším soudem kvalifikovanou vadu ve smyslu výše uvedeném (viz bod 8), pro kterou by bylo nutno jeho usnesení rušit.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu