ECLI:CZ:US:2023:4.US.2616.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2616/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et Bc. Romana Šiguta, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Pletichou, advokátem, sídlem Průmyslová 1631/4, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 3 Ads 158/2021-50 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2021 č. j. 5 Ad 3/2018-93, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a náměstka ministra vnitra pro státní službu, sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále z čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny, dále z čl. 79 odst. 2 Ústavy, čl. 21 odst. 4 a čl. 28 Listiny, příp. z čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 24. 11. 2017 č. j. MV-111492-4/OSK-2017 zamítající jeho odvolání a potvrzující rozhodnutí státního tajemníka Ministerstva dopravy (dále jen "služební orgán I. stupně") ze dne 10. 8. 2017 č. j. 4/2017-600-TAJ/25, kterým bylo postupem podle §61 odst. 1 písm. d) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen "služební zákon"), rozhodnuto o převedení stěžovatele na služební místo "ředitel Ústředního inspektorátu s výkonem služby v Drážní inspekci" (I. výrok) a stěžovatel byl zařazen do 13. platové třídy a byl mu určen plat v konkrétně uvedené výši (II. výrok). Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení a vrácení soudního poplatku (II. a III. výrok). Podle zjištění městského soudu zastával stěžovatel od roku 2006 funkci představeného služebního úřadu - generálního inspektora Drážní inspekce (dále jen "generální inspektor") a dne 6. 11. 2014 (tj. dnem nabytí účinnosti některých ustanovení služebního zákona) se jeho služební poměr podle §188 odst. 1 služebního zákona stal služebním poměrem na dobu neurčitou. Ačkoliv nabytím účinností přechodných ustanovení služebního zákona vznikl vedoucím a představeným služební poměr na dobu neurčitou, jejich zařazení na služebních místech bylo ze zákona omezeno do obsazení daného služebního místa na základě výběrového řízení, vyhlášeného na základě přechodných ustanovení služebního zákona. V posuzovaném případě bylo proto na služební místo generálního inspektora vyhlášeno výběrové řízení (do něhož se přihlásil také stěžovatel), na jehož základě byl generálním inspektorem jmenován Mgr. Jan Kučera. Funkci generálního inspektora proto stěžovatel (jako uchazeč, jenž nevyhrál výběrové řízení) pozbyl ke dni 30. 6. 2016 (na služební místo generálního inspektora byl ke dni 1. 7. 2016 jmenován Mgr. Jan Kučera). Jelikož bylo služební místo stěžovatele nově obsazeno na základě výběrového řízení, byl stěžovatel rozhodnutím služebního orgánu I. stupně - byť až druhým v pořadí - převeden na služební místo ředitele Ústředního inspektorátu s výkonem služby v Drážní inspekci. Ke stěžovatelovým námitkám městský soud konstatoval, že v žalobě stěžovatel uvedl jen obecné námitky, a proto soudu nezbylo, než se jimi zabývat v odpovídající míře obecnosti, neboť soud není oprávněn za žalobce domýšlet žalobní argumentaci, nebo ji jakkoli dotvářet, přičemž zjistil, že vedlejší účastník se odvolacími námitkami řádně zabýval. K námitkám uvedeným stěžovatelem až v jeho replice ze dne 4. 2. 2021 soud z důvodu koncentrace řízení nemohl přihlížet, a proto k nim také neprováděl stěžovatelem navrhované dokazování (tyto námitky se přitom týkaly zejména průběhu a přípravy výběrového řízení, v němž stěžovatel nebyl úspěšný).
3. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Také podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelem podaná žaloba obsahovala veskrze obecnou argumentaci, a to dokonce do té míry, že byla na hranici projednatelnosti. Současně aproboval postup městského soudu, který nevydal výzvu k odstranění vad žaloby podle §37 odst. 5 soudního řádu správního z důvodu, že v textu žaloby přece jen rozeznal jednu projednatelnou žalobní námitku - nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Konkrétní námitky doplněné stěžovatelem až dne 4. 2. 2021 týkající se zejména výběrového řízení na služební místo vedoucího služebního úřadu - generálního inspektora Drážní inspekce nelze ani podle Nejvyššího správního soudu považovat za rozvinutí již dříve uplatněných žalobních bodů. Proto se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem městského soudu v tom, že teprve v únoru 2021 doplněnou argumentací se soud v řízení o žalobě již nemohl zabývat, a proto nepochybil, neprováděl-li ke stěžovatelovým námitkám dokazování. Toto zjištění mělo za následek, že ani Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat tou částí stěžovatelovy argumentace, kterou stěžovatel řádně a včas v řízení před městským soudem neuplatnil, ač mu v tom nic nebránilo.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že byl nezákonně zbaven své funkce, z čehož dovozuje, že proti němu byla uplatněna veřejná moc způsobem překračujícím meze dané ústavním pořádkem k jejímu výkonu; v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06 (N 159/42 SbNU 305) a ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 8/16 (N 229/87 SbNU 735; 26/2018 Sb.). Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na stanovisku, že k jeho převedení došlo na základě nezákonného výběrového řízení, které bylo zpochybněno již jmenováním státního tajemníka Čočka. Stěžovatel v návaznosti na výběrové řízení namítal vady změn systemizace služebních míst a není podle něj jasné, která ustanovení zákona o státní službě mají být na výběrové řízení pro služební místo generálního inspektora Drážní inspekce použita.
5. Služební orgán I. stupně podle stěžovatele účelově manipuloval se správním spisem souvisejícím s výběrovým řízením, když do něho dodatečně, teprve na základě námitek stěžovatele, doplňoval potřebné dokumenty a důkazy. Tento vadný postup nenapravily ani správní soudy, když posoudily stěžovatelovu rozvíjející argumentaci jako nové žalobní námitky. Správní soudy nesprávně použily rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78 a ze dne 9. 11. 2017 č. j. 10 Ads 316/2016-50 a nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 (N 6/80 SbNU 65). Stěžovatel k průběhu výběrového řízení namítal, že před vydáním rozhodnutí ve výběrovém řízení mu nebyla dána možnost, aby se vyjádřil k podkladům, ze kterých se během výběrového řízení vycházelo. Takovým postupem bylo porušeno nejen jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), ale také právo na nerušený výkon veřejné funkce. Správní soudy se také nevypořádaly s jeho odkazem na nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musejí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení,
jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nálezy ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a sp. zn. III. ÚS 84/94].
10. Ústavní soud shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Argumentace stěžovatele - byť ústavní stížnost je značně obsáhlá - se poněkud míjí s těžištěm napadených rozsudků, které jsou založeny v prvé řadě na tom, že stěžovatel námitky vztahující se - ve stručnosti uvedeno - k tomu, že mu nebylo umožněno nerušeně zastávat jím vykonávanou funkci podle zákona o státní službě, neuplatnil v řízení o podané žalobě vedeném městským soudem včas (tzn. v zákonem vymezené lhůtě pro uplatnění žalobních námitek s tím, že jde o tzv. koncentraci řízení). Stěžovatel sice v ústavní stížnosti na několika místech tuto okolnost zmiňuje, ale dostatečně se proti tomuto závěru přesvědčivou a věcnou argumentací nevymezuje (na tomto zjištění Ústavního soudu nic nemění ani stručný odkaz stěžovatele na rozsudky sp. zn. 42 As 3/2008 a sp. zn. 10 Ads 316/2016). Zmiňuje-li městský soud v napadeném rozsudku posléze uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu (srov. bod 10. odůvodnění rozsudku), činí tak s tím, aby zdůraznil opožděnost stěžovatelem uplatňovaných námitek. V této souvislosti neobstojí ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 2732/15, neboť v něm se Ústavní soud vymezil proti postupu, kdy s odkazem na koncentraci řízení nebyly zohledněny předchozí závěry uvedené v rozhodnutích kasačního soudu vydaných v tehdy posuzované věci (k takové situaci však ve stěžovatelově věci nedošlo). Ústavní soud, konfrontován s textem ústavní stížnosti a obsahem jejích příloh, neshledal neústavním závěr správních soudů o tom, že stěžovatelem včas uplatněná námitka byla jen námitka nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jinak byly příliš obecné, další konkrétní námitky (k průběhu výběrového řízerí) stěžovatel uplatnil nově až po zákonem stanovené lhůtě.
12. Toto zjištění vytváří omezující prostor pro posouzení opodstatněnosti stěžovatelovy stížnostní argumentace. Je-li jedním z předpokladů věcného posouzení ústavní stížnosti podmínka vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, kterou je nutno chápat tak, že pro její splnění nepostačuje toliko formální vyčerpání stěžovateli právním řádem poskytnutých opravných prostředků (v posuzované věci konkrétně správní žaloby a na ni navazující kasační stížnosti), pak z toho vyplývá, že podstatné je právě to, zdali konkrétní stěžovatel v jím uplatněných opravných prostředcích své námitky řádně specifikoval a umožnil tak orgánům veřejné moci, aby se jimi zabývaly. Tato podmínka však ve stěžovatelově věci nebyla splněna, neboť jak bylo vysvětleno výše, stěžovatel byť formálně vyčerpal opravné prostředky sloužící k ochraně jeho práv, argumentaci v nich z větší části uplatnil opožděně a jeho prvotní argumentace byla natolik obecná, že městskému soudu neumožňovala, aby se věcí podrobněji zabýval.
13. V návaznosti na to - s ohledem na právní úpravu řízení před Nejvyšším správním soudem - ani tomuto soudu nebyl vytvořen prostor, aby se mohl stěžovatelem zpochybňovaným výběrovým řízením podrobněji zabývat, neboť přípustné námitky v řízení o kasační stížnosti - jak Nejvyšší správní soud přehledně vysvětlil - jsou jen takové, které stěžovatel před tím řádně uplatnil před soudem, jehož rozhodnutí kasační stížnosti napadá. Zjednodušeně řečeno to znamená, že ani Nejvyšší správní soud se nemohl většinou námitek stěžovatele, které stěžovatel posléze přenesl i do ústavní stížnosti, zabývat.
14. Bylo by v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, aby se za takové situace námitkami stěžovatele zabýval až Ústavní soud. Za této situace tak mohlo být předmětem řízení před Ústavním soudem toliko posouzení závěru správních soudů, že stěžovatel své námitky skutečně uplatnil opožděně, neboť to je ve svém důsledku základem odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, tak i na něj navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Jak uvedeno výše, Ústavní soud závěr o opožděném uplatnění námitek stěžovatele shledal ústavně souladným. Stěžovatel k vyvrácení tohoto předpokladu nevyužil ani text ústavní stížnosti, avšak se v něm opět velmi obsáhle zabývá jím tvrzenými vadami výběrového řízení, v němž nebyl úspěšný.
15. Na základě těchto zjištění Ústavní soud dodává, že předmětem přezkumu nemohla být ani stěžovatelova námitka, že vůči němu byla uplatňována veřejná moc tak, že mu byl znemožněn řádný výkon veřejné funkce (srov. stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 53/06 a na sp. zn. Pl. ÚS 8/16). Zároveň Ústavní soud nemohl ani hodnotit údajná pochybení státního tajemníka, byť jeho vliv byl podle stěžovatele významný pro závěr, že výběrové řízení, jehož se stěžovatel zúčastnil, neproběhlo v souladu se zákonem. Obstát konečně za dané situace nemohla ani stěžovatelova námitka, že mu bylo odepřeno seznámit se s podklady, z nichž se ve výběrovém řízení vycházelo, ani námitka, že správní soudy ke stěžovatelovým tvrzením neprováděly patřičné dokazování (srov. stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 61/94) nebo že docházelo k manipulacím se spisem apod.
16. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu