ECLI:CZ:US:2023:4.US.2744.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2744/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelky IP wBTCb solutions, s. r. o., sídlem Národní 973/41, Praha 1, zastoupené JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře ze dne 3. 10. 2023 č. j. 2 ZN 840/2022-33, a usnesení Policie České republiky, KŘP Středočeského kraje, ÚO Kolín, Obvodní oddělení Kolín ze dne 15. 6. 2023, č. j. KRPS-258771-45/TČ-2022-010411, za účasti Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře a Policie České republiky, KŘP Středočeského kraje, ÚO Kolín, Obvodní oddělení Kolín, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Policie ČR, KŘP Středočeského kraje, ÚO Kolín, Obvodní oddělení Kolín (dále také "policejní orgán") ze dne 15. 6. 2023 č. j. KRPS-258771-45/TČ-2023-010411, usnesením podle §81a trestního řádu rozhodla o vydání zajištěných nehmotných věcí poškozenému, a to peněžních prostředků ve výši 10 000 Kč z bankovního účtu, jehož majitelem je stěžovatelka, na bankovní účet poškozeného. Policejní orgán takto rozhodl s tím, že zajištěné věci již není třeba k dalšímu řízení, nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání a není pochyb o právu poškozeného na tuto věc.
3. Následnou stížnost stěžovatelky podanou podle §141 a násl. tr. řádu okresní státní zastupitelství napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou. Okresní státní zastupitelství konstatovalo, že původně zajištěná částka 10 000 Kč, zaslaná na účet stěžovatelky, je skutečně výnosem z trestné činnosti a na účet stěžovatelky byla zaslána neznámým pachatelem, který poškozeného o tuto částku připravil. Není proto pochyb o právu poškozeného na uvedenou částku.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že uvedené finanční prostředky, vydané poškozenému, jsou jejím vlastnictvím, neboť za ně byl nakoupen příslušný objem kryptoměny. Pokud by orgány činné v trestním řízení takto přistupovaly ke všem finančním prostředkům zaslaným stěžovatelce, ve svém důsledku by to znamenalo minimálně vážné ohrožení její podnikatelské činnosti. Orgány činné v trestním řízení tak neměly rozhodnout o vydání věci, dokud nebylo postaveno najisto, kdo je jejím vlastníkem [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 2813/18 ze dne 29. 4. 2019 [(N 72/93 SbNU 357; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. V daném případě však procesní prostředky k ochraně práv vyčerpány nebyly a stěžovatelka tak nerespektuje shora zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud totiž i v nyní posuzované věci vychází z toho, že stěžovatelka je povinna vyčerpat všechny procesní prostředky, které ji v daném případě k ochraně její ho práva zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15]. Takový procesní prostředek však uplatněn nebyl, resp. stěžovatelka jej ústavní stížností nenapadá.
9. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, ústavní stížnost směřuje proti usnesení policejního orgánu o vydání nehmotné věci (peněžních prostředků) poškozenému, které byly zajištěny, resp. proti usnesení okresního státního zastupitelství, kterým byla stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení policejního orgánu zamítnuta. Tím však dle (dnes již) ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v rámci trestního řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek stran postupu dozorujícího státního zastupitelství je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo právě o stížnosti podle §141 a násl. trestního řádu (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19, ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 1673/19, ze dne 4. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 3171/19 nebo ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4126/19 a vzhledem k podstatě nyní posuzované věci také usnesení sp. zn. IV. ÚS 731/20 ze dne 26. 5. 2020). Této procesní možnosti přitom stěžovatelka - jak již zmíněno - zjevně nevyužila, resp. žádné rozhodnutí, kterým by bylo rozhodnuto v rámci zmíněného dohledu, nenapadá. Nad rámec toho je třeba upozornit, že do činnosti orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud v rámci probíhajícího řízení zásadně nezasahuje, neboť většinu v něm učiněných pochybení je možné napravit v rámci trestního řízení.
10. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1673/19 ze dne 23. 9. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2398/19 ze dne 30. 7. 2019 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2997/20 ze dne 3. 11. 2020).
11. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (tzn. přesahu vlastních zájmů stěžovatele, které teprve by mohlo vést k prominutí nesplnění podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva) a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj