ECLI:CZ:US:2023:4.US.279.23.1
sp. zn. IV. ÚS 279/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Rataje, zastoupeného JUDr. Václavou Baudišovou, advokátkou, sídlem Tusarova 1269/15, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. listopadu 2022 č. j. 3 As 197/2020-49, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2016 č. j. Nao 200/2016-53 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2020 č. j. 8 A 104/2016-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva (pozn. z označení jednotlivých partií ústavní stížnosti a jejich obsahu lze dovodit, že stěžovatel tvrdí porušení práva "na spravedlivý a nezávislý soud", upozorňuje na opomenuté důkazy a na přepjatý formalismus, namítá porušení principu ochrany legitimního očekávání, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a extrémní interpretační exces a libovůli v rozhodování).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel podal žádost o vydání osvědčení o účasti v odboji a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 262/2011 Sb."). Ministerstvo obrany (dále jen "ministerstvo") jeho žádost rozhodnutím ze dne 27. 2. 2015 č. j. 262002353/12/2015-7542 zamítlo, proto se stěžovatel proti tomuto rozhodnutí odvolal. Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 15. 4. 2016 č. j. 4749/2016-EKO odvolání zamítla a potvrdila rozhodnutí ministerstva.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejší účastnice žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") a následně městskému soudu zaslal námitku podjatosti dvou ze tří soudců senátu, kterému byla věc přidělena, vzhledem k tomu, že oba soudci jsou uvedeni na seznamu soudců - bývalých členů Komunistické strany Československa (dále jen "KSČ"). Nejvyšší správní soud napadeným usnesením rozhodl, že oba soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci s odůvodněním, že členství soudce v KSČ před listopadem 1989 samo o sobě nezakládá důvod pochybovat o jeho podjatosti, a to ani ve věcech, které se týkají vyrovnání s předchozím komunistickým režimem a s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu (stěžovatelovu ústavní stížnost proti tomuto usnesení Nejvyššího správního soudu Ústavní soud usnesením ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 3410/16 odmítl pro nepřípustnost). Následně městský soud napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že z §3 odst. 4 zákona č. 262/2011 Sb. vyplývá, že pro hodnocení určitého jednání jako formy odboje a odporu proti komunismu je třeba, aby byly kumulativně naplněny tři podmínky. Zaprvé, že žadatel zastával politické a společenské postoje, které bránily nástupu a udržení komunistické totalitní moci, zadruhé že žadatel tyto postoje zastával aktivně, z vlastní vůle a veřejně a zatřetí, že žadatel byl za takové postoje uvězněn, internován nebo jinak omezen na osobní svobodě (atd.). Městský soud ani u jednoho jednání stěžovatele (pronášení anekdot proti komunistickému režimu při výkonu vojenské služby, opakované pronášení výroků zaměřených proti komunistickému režimu, aktivity spojené se samizdatovým časopisem Kordula) neshledal kumulativní naplnění všech tří podmínek.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Zamítnutí kasační stížnosti odůvodnil zjištěním, že dílčí jednání stěžovatele nesplňují, a to ani při jejich posouzení ve svém celkovém souhrnu, všechny zákonem stanovené podmínky pro to, aby je bylo možno podřadit pod pojem "odpor proti komunismu" ve smyslu zákona č. 262/2011 Sb.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že je dána objektivní pochybnost o nepodjatosti soudce městského soudu, který nemůže z důvodu svého tehdejšího členství v KSČ jeho věc hodnotit nestranně, když vstupem do KSČ přitakal tehdejšímu systému a odboj proti tomuto systému měl nyní posuzovat.
6. V části ústavní stížnosti nadepsané "Opomenuté důkazy, přepjatý formalismus, porušení principu ochrany legitimního očekávání" stěžovatel konstatuje, že Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nepřípustnou kasační námitku, že osvědčení obdrželi tři osoby, které byly ve srovnatelném postavení jako stěžovatel.
7. Skutková zjištění a právní závěry soudu jsou podle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy dále nesprávně vyložily zákon č. 262/2011 Sb. a ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné právní závěry. Soudy obou stupňů důkazy žaloby vyhodnotily výhradně v jeho neprospěch, stejně jako v jeho neprospěch vyložily neurčité právní pojmy zákona č. 262/2011 Sb. Stěžovatel také upozorňuje, že je jednoznačně dán kauzální nexus mezi jeho motivem, jeho skutečně provedeným jednáním a jeho následným odsouzením a je absurdní, že všechny dosud rozhodující orgány stěžovateli tuto samozřejmou skutečnost upřely.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
10. Ústavní pořádek (čl. 81 a 82 Ústavy) stanoví, že soudnictví vykonávají nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly řádného procesu (hlava pátá Listiny základních práv a svobod). Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti zvnějšku účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje absenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení [srov. nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (N 89/37 SbNU 207); 220/2005 Sb.]. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat.
11. Podle Ústavního soudu je třeba posoudit vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, v daném případě současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Jde-li o povahu posuzovaného vztahu, z dokazování provedeného Nejvyšším správním soudem vyplynulo, že za rozhodující je třeba považovat členství soudců v KSČ. Je třeba přihlédnout i k tomu, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat. Jde-li o druhé hledisko, nelze v posuzované věci takový bezprostřední vztah nalézt.
12. Ohledně podjatosti ve smyslu §14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a obdobných ustanovení procesních řádů lze shodně se stěžovatelem konstatovat, že subjektivní hledisko účastníků řízení (viz usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1944/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), případně soudců samotných [viz nález ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429)], je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít rovněž na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Je sice pravdou, že k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci může dojít nikoliv pouze na základě prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít o jeho nepodjatosti pochybnost (nález sp. zn. I. ÚS 167/94); takováto pochybnost se však opět musí opírat o konkrétní objektivní zjištění o poměru soudce k věci, nikoli o obecné spekulace či domněnky účastníků (srov. usnesení ze dne 22. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 2142/07 nebo ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1944/08). Objektivním důvodem zpochybnění nestrannosti soudce nemůže být pouhý odkaz na jeho údajnou politickou angažovanost v minulosti. Za konkrétní okolnost zpochybňující nestrannost soudce v řízení o žalobě nelze mít ani účastníkem vyslovené tvrzení o tom, že jde o specifickou agendu, kde předmětem řízení je protikomunistická činnost stěžovatele. Stěžovatelem prosazovaný výklad §14 odst. 1 o. s. ř. by znemožnil projednávání občanskoprávních i trestních věcí týkajících se politických, ekonomických a vůbec společenských poměrů před listopadem 1989 (typicky věci restituční, věci týkající se osobnostních práv, věci týkající se politické perzekuce tehdejším státem). Určitou podjatost by totiž v takových případech bylo možno vytknout prakticky všem soudcům, kteří před rokem 1989 zaujímali k poměrům za minulého režimu vyhraněná stanoviska, včetně negativních.
13. Těžištěm argumentace ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, vyjádřené jak v odůvodnění návrhu, tak i v dalších přípisech, že údajné někdejší členství soudců příslušného senátu soudu v předlistopadové KSČ představuje překážku jejich účasti na rozhodování ve věci, týkající se jeho tvrzených aktivit před rokem 1989. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že stěžovatelem uváděná námitka nemůže sama o sobě konstituovat důvod podjatosti podle §14 odst. 1 o. s. ř., tudíž stěžovatelem namítané okolnosti nemohou objektivně založit podjatost soudců městského soudu a na napadené rozhodnutí nelze hledět jako na zásah do jeho základního práva na soudní ochranu.
14. K meritu věci stěžovatel vznáší v zásadě totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení a se kterými se soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud konstatuje, že v tomto směru nelze obecným soudům vytknout žádné pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Obecné soudy se náležitě zabývaly všemi žalobními námitkami stěžovatele a v dostatečném rozsahu je vypořádaly. Z odůvodnění rozsudků je zřejmé, jakými úvahami byly soudy při posouzení věci vedeny a k jakému závěru dospěly. Městský soud se totiž zaměřil především na posouzení toho, zda jednání stěžovatele mělo ve smyslu §2 písm. b) zákona č. 262/2011 Sb. potenciál určitým způsobem oslabit komunistický režim, čímž se také následně podrobně zabýval. Ústavní soud uzavírá, že skutková zjištění obecných soudů mají oporu v provedeném dokazování. Také právní závěr, k němuž dospěly, je výsledkem výkladu a použití podústavního práva provedených v mezích ústavnosti. Obecné soudy svá rozhodnutí rovněž řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu