ECLI:CZ:US:2023:4.US.2800.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2800/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Pelanta, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2022 č. j. 30 Cdo 2447/2021-236, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2021 č. j. 36 Co 136/2020-202 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2020 č. j. 22 C 199/2017-172, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Shrnutí dosavadního řízení
2. Stěžovatel se u obvodního soudu vůči vedlejší účastnici domáhal přiznání tří nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"). Předně žádal nahradit nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč způsobenou porušením povinnosti vydat v přiměřené době rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 393/2009; s přihlédnutím k dobrovolnému plnění vedlejší účastnice stěžovatel později vzal žalobu zpět ohledně částky 63 000 Kč a naopak ji rozšířil o 21 375 Kč z důvodu prodlužující se délky soudního řízení. Dále se domáhal náhrady škody ve výši 22 506 Kč spočívající v nákladech vynaložených na zrušení nezákonného rozsudku pro uznání ze dne 2. 12. 2011 č. j. 4 C 393/2009-47 [a zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 3263/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz)]; v tomto rozsahu však vzal žalobu později zpět, neboť mu byl nárok přiznán v nalézacím řízení. Konečně stěžovatel požadoval náhradu škody ve výši 135 762 Kč představované náklady na právní zastoupení vynaloženými na procesní obranu před nesprávným úředním postupem, konkrétně nezákonně vedenou exekucí na podkladě výše uvedeného rozsudku pro uznání. Po změnách žaloby se tak stěžovatel domáhal částky v celkové výši 214 137 Kč s příslušenstvím.
3. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovateli byla způsobena nemajetková újma vlivem nejistoty ohledně výsledku nepřiměřeně dlouhého soudního řízení, za což stanovil přiměřené zadostiučinění v základní výši 150 000 Kč. Následně přihlédl ke konkrétním okolnostem případu, mimo jiné za pomoci kritérií stanovených §31a odst. 3 OdpŠk. Výši kompenzace snížil o 30 % vzhledem ke složitosti řízení a naopak ji zvýšil o 10 % s ohledem na opožděné odškodnění stěžovatele; přiměřené zadostiučinění tak stanovil v celkové výši 120 000 Kč s příslušenstvím. Jelikož vedlejší účastnice podle zjištění obvodního soudu uhradila stěžovateli dobrovolně 86 625 Kč, zbývalo doplatit ještě 33 375 Kč.
4. Nárok na náhradu škody spočívající v nákladech exekučního řízení dle obvodního soudu stěžovateli nepříslušel. Exekuce byla zahájena na základě v té době vykonatelného rozsudku a rozhodnutí o nařízení exekuce nebylo nezákonným rozhodnutím. Nezákonnost nelze spatřovat ani v okolnosti, že exekuce byla následně zastavena, neboť vykonatelný titul v mezidobí odpadl, tj. podle §268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). O nákladech rozhodl soudní exekutor tak, že je žádnému z účastníků exekučního řízení nepřiznal, a to nesprávně s odůvodněním, že stěžovatel náklady nepožadoval; toto usnesení nebylo zrušeno jako nezákonné a stěžovatel proti němu ani nepodal odvolání. Obvodní soud uzavřel, že podmínky odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk nebyly splněny; v té souvislosti odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, podle něhož v případě, kdy procesní předpis umožňoval náhradu nákladů řízení, avšak ta nebyla účastníkovi přiznána, není možné, aby se jí účastník domáhal cestou občanskoprávní žaloby.
5. Obvodní soud proto napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 33 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do zbývající částky 180 762 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
6. Stěžovatel se proti výroku II a III rozsudku obvodního soudu odvolal, městský soud se však ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením obvodního soudu a plně na ně odkázal. Svým napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. V rozsahu, v němž se dovolání týkalo nároku na náhradu nemajetkové újmy, je posoudil jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť výše zamítnuté části nároku činila pouze 45 000 Kč. Pokud jde o nárok na náhradu škody spočívající v nákladech exekučního řízení, závěry nižších soudů podle Nejvyššího soudu plně korespondují s jeho ustálenou rozhodovací praxí; jako nerelevantní posoudil argument, že v exekučním řízení se náklady nenahrazují podle úspěchu ve věci, nýbrž podle zavinění na zastavení exekuce. V nařízení předmětné exekuce nelze dle jeho názoru spatřovat nesprávný úřední postup, neboť řízení proběhlo v souladu s právními předpisy, jež předpokládají variantu, kdy je exekuční titul později zrušen, a upravují postup v řízení, včetně náhrady jeho nákladů. Nejvyšší soud poukázal na rozhodovací praxi, jež umožňuje podle OdpŠk nahradit náklady exekučního řízení při nesprávném vyznačení doložky právní moci; v takových případech však - na rozdíl od posuzované věci - exekuční titul vůbec neexistoval. Odmítl i stěžovatelův argument analogií s nahrazováním nákladů v trestním řízení, neboť se jedná o specifickou judikaturní výjimku, kterou nelze rozšiřovat na jiná řízení než přestupkové. Odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu, jež hovoří o nákladech řízení jako o škodě [např. nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279)], nejsou případné, neboť se týkají situací, kdy zákon za splnění určitých podmínek zahrnuje náklady řízení pod náhradu škody (§31 OdpŠk); v posuzované věci však tyto podmínky splněny nebyly. Závěr z usnesení ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 1762/11 pak Ústavní soud vyslovil v rámci obiter dicta. Nejvyšší soud uzavřel, že oba soudy nižšího stupně zjevně vycházely z toho, že náklady, jejichž náhrady se stěžovatel domáhá, nelze považovat za náklady účelně vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí (exekučního titulu) nebo na nápravu nesprávného úředního postupu podle §31 odst. 1 OdpŠk; takový závěr nebyl zpochybněn a argumenty týkající se výkladu §31 odst. 2 OdpŠk nebyly pro posouzení dovolání významné.
III.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel předně uvádí námitky proti postupu Nejvyššího soudu, jenž napadeným usnesením odmítl dovolání v části týkající se nároku na přiměřené zadostiučinění ve výši 45 000 Kč jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pro tzv. bagatelní výši nároku. V této souvislosti argumentuje, že takový postup by byl možný pouze za předpokladu, že by bylo o nároku rozhodnuto samostatným výrokem; obvodní soud však rozhodl o obou nárocích jediným výrokem (výrok II) a městský soud toto rozhodnutí potvrdil jako věcně správné. Stěžovatel následně argumentuje proti způsobu, jímž obvodní soud a městský soud vyložily pojem "složitost řízení", v důsledku čehož nedůvodně snížily základní částku přiměřeného zadostiučinění o 30 %. Vyjadřuje své přesvědčení, že předmětná věc byla po skutkové i právní stránce jednoduchá a nebyl důvod v ní nařizovat větší počet jednání a opakovaně rozhodovat ve více soudních instancích.
9. Druhý okruh stěžovatelových námitek směřuje proti zamítnutí nároku na náhradu škody představované náklady vynaloženými na právní zastoupení v exekučním řízení. Obecné soudy se dle názoru stěžovatele chybně zaměřily na posouzení zákonnosti usnesení exekutora o nákladech exekučního řízení a pominuly existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že stát vydal exekuční titul, jenž byl následně zrušen Ústavním soudem. Závěr, že předmětné exekuční řízení proběhlo v souladu s právními předpisy a nepředstavuje nesprávný úřední postup, považuje za formalistický a zjevně nespravedlivý; na podporu opačného názoru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. II. ÚS 2085/08 (N 203/54 SbNU 519), nález ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 167/58 SbNU 449) a usnesení sp. zn. I. ÚS 1762/11. Argumentuje, že obecné soudy řádně nezohlednily specifikum exekučního řízení, v němž se náhrada nákladů neodvíjí od úspěchu ve věci, nýbrž od zavinění zastavení exekuce; navzdory procesnímu úspěchu tak stěžovatel neměl faktickou možnost domoci se náhrady svých nákladů. Považuje proto za nerozhodné, že nepodal odvolání proti usnesení exekutora. Zdůrazňuje, že byl nezákonně donucen vynaložit výdaje na svou procesní obranu v exekučním řízení, jež proti němu nikdy nemělo být vedeno; tyto náklady představují škodu, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
11. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu (a obvodního soudu) v části, ve které Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tj. co do nároku na náhradu nemajetkové újmy), mělo by jít o opožděný návrh. Dovolání totiž v tomto případě nebylo objektivně přípustné, a proto nepředstavovalo mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž bylo třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově odvolání. K tomuto doručení došlo dne 14. 6. 2021, ústavní stížnost však byla podána až dne 10. 10. 2022.
12. Ústavní soud nicméně nepřehlédl, že městský soud stěžovatele nepoučil o objektivní nepřípustnosti dovolání proti předmětné části rozsudku. Byl-li stěžovatel nesprávně poučen o možnosti podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku a této možnosti využil, pak s ohledem na princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci považuje Ústavní soud obvykle za skutečnost rozhodnou pro počítání lhůty k podání ústavní stížnosti až doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (viz např. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 19). Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako včasnou a přípustnou i ve vztahu k této části rozsudku městského soudu a obvodního soudu.
V.
Vlastní posouzení
13. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto postupoval i v nynější věci.
14. Stěžovatel předně nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, jenž jeho dovolání shledal zčásti nepřípustným podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Ústavní soud ovšem v tomto ohledu nezjistil ve vydání napadeného rozhodnutí uvedeného soudu žádné pochybení. Stěžovatel sice argumentuje, že o nároku na náhradu nemajetkové újmy nebylo rozhodnuto samostatným výrokem, nýbrž byl zamítnut jediným výrokem spolu s nárokem na náhradu škody (výrok II rozsudku obvodního soudu), tato okolnost však není relevantní. Předmětem řízení byly dva různé nároky a přípustnost dovolání bylo nutno posuzovat ve vztahu ke každému z nich, i kdyby o nich bylo rozhodnuto jediným výrokem [viz např. nález ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 681/09 (N 221/55 SbNU 75), bod 14].
15. Co se týče výkladu pojmu "složitost řízení", Ústavní soud nemá obvodnímu soudu (a potažmo i městskému soudu) co vytknout. Obvodní soud pečlivě zjišťoval průběh řízení ve věci sp. zn. 4 C 393/2009 (viz zejména bod 21 rozsudku) a svou úvahu týkající se složitosti řízení dostatečně odůvodnil (viz zejména bod 51 rozsudku); městský soud se s jeho závěry ztotožnil a na jeho úvahy navázal (viz bod 34 rozsudku). Rozsudky obou soudů z pohledu Ústavního soudu v tomto směru obstojí.
16. Stejně tak obecné soudy z ústavněprávního hlediska dostatečně přesvědčivě odůvodnily závěr, že stěžovatelem vynaložené náklady v exekučním řízení nepředstavují škodu, za niž by stát odpovídal podle OdpŠk, a jejich náhradu proto stěžovateli nelze přiznat. Obecné soudy v té souvislosti nepostupovaly mechanicky, jak stěžovatel naznačuje, nýbrž řádně posoudily veškeré časové souvislosti a okolnosti jeho případu (viz zejména body 27 až 31 rozsudku obvodního soudu).
17. Ani závěry vyslovené v odkazovaných rozhodnutích Ústavního soudu nemohou odůvodnit jeho kasační zásah. Ve věci sp. zn. II. ÚS 2085/08 se tamní stěžovatel domáhal vůči státu náhrady toho, co musel soudnímu exekutorovi zaplatit na nákladech exekuce, jež byla zastavena z důvodu, že exekuční titul byl později zrušen. Stěžovatel je naproti tomu v situaci, kdy mu nebyla uložena povinnost hradit náklady exekuce (ani povinnost nahradit oprávněnému náklady exekučního řízení), nýbrž se domáhá nahrazení nákladů, jež v exekučním řízení sám vynaložil a jejichž náhrada mu nebyla soudním exekutorem přiznána (a to podle názoru stěžovatele po právu, pročež se rozhodl, že se proti rozhodnutí nebude bránit prostřednictvím odvolání). To stejné platí i pro zbývající odkazovaná rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 594/10 a sp. zn. I. ÚS 1762/11, jež nadto nebyla přijata na podkladě řízení o žalobách podle OdpŠk, nýbrž exekučních řízení, v nichž se stěžovatelé bránili proti rozhodnutí o uložení povinnosti k náhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi; konstatování Ústavního soudu ohledně odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup proto mají povahu obiter dicta, jak upozornil Nejvyšší soud.
18. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
19. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu