ECLI:CZ:US:2023:4.US.297.23.1
sp. zn. IV. ÚS 297/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelky Ing. Věry Hnidákové, zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Turkem, sídlem Korunní 2206/127, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2023 č. j. 103 VSPH 839/2021-94 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2021 č. j. KSPH 74 ICm 4040/2020-55, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 297/23, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2023 č. j. 105 VSPH 91/2023-36 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2023 č. j. KSPH 74 ICm 3176/2022-26, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 429/23, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TP Insolvence, v. o. s., sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 297/23 a sp. zn. IV. ÚS 429/23 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 297/23.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavních stížností, jejich příloh a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se incidenčními žalobami podle §160 ve spojení s §159 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, domáhala po vedlejší účastnici coby insolvenční správkyni ustanovené v insolvenčním řízení, v němž stěžovatelka vystupuje jako dlužník, zaplacení částky ve výši 860 793 719,97 Kč (dále jen "první žaloba") se zákonným úrokem z prodlení a další žalobou částky ve výši 266 151 639,19 Kč (dále jen "druhá žaloba"). První žalobou uplatněná částka měla představovat škodu způsobenou stěžovatelce tím, že vedlejší účastnice nesepsala stěžovatelkou tvrzené pohledávky do její majetkové podstaty a neučinila kroky k jejich vymáhání podle §230 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, druhá žalobou uplatněná částka pak měla představovat škodu způsobenou v důsledku neodmítnutí insolvenčních přihlášek č. P8 a P9, resp. následných žalob, pro jejich údajnou opožděnost v insolvenčním řízení vedeném proti stěžovatelce. Jelikož stěžovatelka neuhradila soudní poplatek při podání žaloby, vyzval ji Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 6. 2021 č. j. KSPH 74 ICm 4040/2020-30 (první žaloba) a usnesením ze dne 22. 11. 2022 č. j. KSPH 74 ICm 3176/2022-15 (druhá žaloba) k zaplacení soudního poplatku u každé z žalob ve výši 2 000 000 Kč, a to podle položky č. 12 písm. b) Sazebníku soudních poplatků ve spojení s §6a odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), a to do patnácti dnů ode dne doručení usnesení. Ve lhůtě pro zaplacení soudního poplatku stěžovatelka požádala o osvobození od placení soudního poplatku s odkazem na §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. K výzvě krajského soudu stěžovatelka zaslala prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků, v němž uvedla, že uvedla, že žije ve společné domácnosti se svým manželem, jediným jejím příjmem je starobní důchod ve výši 14 494 Kč (resp. 15 463 Kč), přičemž na její majetek byl dne 15. 11. 2018 prohlášen konkurz.
3. Krajský soud v řízení o první žalobě usnesením ze dne 17. 9. 2021 č. j. KSPH 74 ICm 4040/2020-55 (stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nesprávně uvádí č. j. KSPH 74 ICm 4040/2020-53) a v řízení o druhé žalobě usnesením ze dne 3. 1. 2023 č. j. KSPH 74 ICm 3176/2022-26 rozhodl tak, že stěžovatelce osvobození od soudního poplatku nepřiznává. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že osvobození od soudních poplatků podle §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích na stěžovatelku nedopadá, neboť není osobou s dispozičními oprávněními, jak vyžaduje dané ustanovení zákona, když na její majetek byl prohlášen konkurz.
4. Následně se krajský soud zabýval otázkou, zda lze stěžovatelku osvobodit od soudních poplatků podle §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Zdůraznil, že stěžovatelka ve svém "prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků uvedla toliko své příjmy a příjmy svého manžela, ve zbylém rozsahu odkázala na insolvenční řízení sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016 a insolvenční řízení sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2012. Předložení takto vyplněného prohlášení je zjevně nedostatečné, soud není na jeho základě schopen utvořit ucelený přehled o poměrech žadatelky." I kdyby však krajský soud dospěl k závěru, že poměry stěžovatelky odůvodňují její osvobození od placení soudních poplatků, přesto by nebylo možné jejímu návrhu vyhovět, neboť jde z její strany o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (body 16 a 17 odůvodnění usnesení ve věci první žaloby, bod 12 odůvodnění usnesení ve věci druhé žaloby). Poukázal přitom na to, že stěžovatelkou tvrzené "pohledávky" pro účely insolvenčního řízení "vznikají až rozhodnutím insolvenčního soudu, kterým soud na návrh insolvenčního správce uloží věřiteli povinnost, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil určitou částku". Nadto se o pravosti některých pohledávek vedou incidenční řízení. Ke druhé žalobě krajský soud podotkl, že včasnost žalob třetích osob (věřitelů) je zkoumána insolvenčním soudem z moci úřední, a to v řízení vedeném pod sp. zn. 74 ICm 1148/2019, přičemž vedlejší účastnice není povinna stěžovatelkou tvrzenou opožděnost namítat.
5. Proti usnesením krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, na jejichž základě Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadenými usneseními potvrdil rozhodnutí krajského soudu jako věcně správná. Ztotožnil se přitom se závěrem krajského soudu, když zdůraznil, že není pochybností o tom, že v době podání incidenční žaloby stěžovatelka nebyla osobou s dispozičním oprávněním. Vrchní soud uvedl, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků stanovené v §138 odst. 1 o. s. ř. nejsou dány již proto, že žaloba stěžovatelky představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, přičemž tomuto závěru stěžovatelka v odvolání proti usnesení krajského soudu nijak neoponovala.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka shrnuje průběh řízení před soudy a namítá, že postupem soudů došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy podle ní především nesprávně posoudily otázku, zda je osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě, a je tak osvobozena od soudních poplatků podle §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Argumentaci stěžovatelky stran této otázky přitom soudy "ponechaly... stranou při svém rozhodování a zatížily tak řízení vadou, která mohla mít vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci". Nadto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že incidenční žaloba je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, aniž však za tímto účelem provedly dokazování "navrženými důkazy, které tvořily nedílnou součást žalobního návrhu". Závěrem stěžovatelka odkazuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2022 č. j. 53 Co 400/2002-84, kterým bylo vyhověno žádosti jejího manžela o osvobození od soudního poplatku. Nedošlo-li k osvobození od placení soudního poplatku i v jejím případě, postupovaly soudy v rozporu
s §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.").
III.
Spojení věcí
7. Podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §112 odst. 1 o. s. ř. může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí, nebo se týkají týchž účastníků. Ústavní stížnosti v nyní posuzované věci jsou navzájem obsahově téměř totožné a týkají se téže stěžovatelky, zastoupené týmž advokátem. Stejně tak všechna napadená rozhodnutí spočívají v insolvenční věci (osvobození od soudních poplatků) na obdobných právních závěrech. Řízení o nyní posuzovaných ústavních stížnostech, které podle rozvrhu práce byly přiděleny témuž soudci zpravodaji, proto Ústavní soud v zájmu procesní ekonomie spojil k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnosti jsou přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti usnesením vrchního soudu nebylo dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.].
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), který se s ohledem na své ústavní postavení řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů [viz již nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, nevede sám o sobě k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ostatně není záruka úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20 nebo ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 208/22; všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz).
10. Stěžovatelka v ústavních stížnostech projevuje nesouhlas s právními závěry soudů s tím, že v řízení došlo k vadě, "která mohla mít vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci". To však důvodnost ústavních stížností založit nemůže. Ústavní stížnosti neobsahují žádnou ústavněprávní argumentaci (za tu nelze považovat prostý odkaz na čl. 36 odst. 1 Listiny) a jsou pouze opakováním námitek, se kterými se již soudy náležitým způsobem vypořádaly. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení o (dalším) opravném prostředkem v rámci obecného soudnictví, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí soudů. To platí tím spíše, je-li ústavní stížností napadeno jen rozhodnutí ve věci nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
11. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi mnohokrát najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání takového rozhodnutí, spadá výlučně do rozhodovací sféry soudů (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09, ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 4096/12 nebo ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2203/21). K přezkumu těchto rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze při extrémním vykročení z pravidel stanovených zákonem, například při zjištění svévole, při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo pro odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nálezy ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 13/98 (N 98/12 SbNU 45), ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. K podobnému pochybení však v posuzované věci nedošlo.
12. Jelikož byl na majetek stěžovatelky prohlášen s právní mocí ke dni 3. 4. 2019 konkurz (viz bod 11 odůvodnění usnesení krajského soudu k první žalobě), nemohla ke dni podání žaloby ani později disponovat s majetkovou podstatou, když podle §229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními v době od prohlášení konkursu insolvenční správce (a nikoliv dlužník jako například v době od povolení reorganizace nebo oddlužení). Z toho důvodu také nemohla být naplněna hypotéza §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích (srov. slova "dlužník s dispozičními oprávněními"). Závěry soudů jsou v tomto formulovány jasně a Ústavní soud neshledal, že by soudy vyložily insolvenční zákon nebo zákon o soudních poplatcích ústavně neslučitelným způsobem. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by soudy její argumentaci v tomto "ponechaly stranou".
13. Řádným způsobem je odůvodněn rovněž závěr o tom, že incidenční žaloba stěžovatelky je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva (viz bod 4 výše), přičemž tento závěr stěžovatelka kvalifikovaným způsobem nezpochybňuje. Argumentuje-li stěžovatelka dále tím, že krajský soud za účelem zkoumání "zřejmé bezúspěšnosti žaloby" neprovedl dokazování, je třeba zdůraznit, že "o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva jde zejména tehdy, jestliže již z obsahu podání (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že jeho návrhu nemůže být vyhověno" [srov. BÍLÝ, M. §138 In SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vyd. (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 15). Krajský soud tedy neprováděl dokazování, neboť již ze samotného obsahu žaloby bylo patrné (zjevné), že šlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování (bránění) práva.
14. K odkazu stěžovatelky na soudní rozhodnutí, kterým bylo vyhověno žádosti jejího manžela o osvobození od soudního poplatku (viz bod 6 výše), a námitce spočívající v údajném porušení §13 o. z., je třeba podotknout v prvé řadě to, že tuto námitku měla stěžovatelka kvalifikovaně uplatnit před obecnými soudy. Zadruhé nelze přehlédnout, že k osvobození od soudního poplatku v odkazované věci došlo vůči jiné osobě, v jiném řízení a při absenci závěru o svévolném nebo zřejmě bezúspěšném uplatňování nebo bránění práva. Nelze tudíž bez dalšího tvrdit, že jde o případ "v podstatných znacích shodný", jak předpokládá §13 o. z. Nadto lze poukázat na usnesení ze dne 1. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1221/21, kde Ústavní soud dovodil, že neústavnost napadených rozhodnutí nelze dovozovat dokonce ani z toho, že v jiných věcech bylo témuž stěžovateli osvobození od placení soudních poplatků přiznáno, neboť vždy záleží na konkrétních okolnostech věci, kterou soud posuzuje.
15. Napadená usnesení jsou náležitě odůvodněna a argumentace v nich obsažená je jasná, rozumná a logická [srov. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Soudy správně zdůraznily, že přiznat osvobození od soudních poplatků lze podle právní úpravy obsažené v §138 odst. 1 o. s. ř. pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a současně přesvědčivě zdůvodnily, na základě jakých skutečností tyto důvody neshledaly.
16. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu