ECLI:CZ:US:2023:4.US.3005.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3005/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem, sídlem náměstí Svobody 87/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 6 Tdo 586/2022-906, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2022 č. j. 5 To 58/2022-862, rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. ledna 2022 č. j. 3 T 57/2021-820, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2021 č. j. 5 To 244/2021-766 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. srpna 2021 č. j. 3 T 57/2021-726, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásady ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 24. 8. 2021 č. j. 3 T 57/2021-726 zrušil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 10. 2021 č. j. 5 To 244/2021-766, rozsudkem ze dne 25. 1. 2022 č. j. 3 T 57/2021-820 uznal stěžovatele vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) téhož zákoníku, a za tyto trestné činy ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle okresního soudu se stěžovatel dopustil trestných činů ohrožování výchovy dítěte a týrání osoby žijící ve společném obydlí - ve stručnosti uvedeno - tak, že v období nejméně od března 2015 do 14. 8. 2020 v místě bydliště přes nesouhlas své družky Evy D. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená") neumožňoval třem společným nezletilým dětem navštěvovat mateřskou školu (s výjimkou povinného předškolního roku u jednoho z nich) a znemožňoval jim kontakt s vrstevníky a širší rodinou, zabraňoval poškozené o ně pečovat, zamykal nezletilé přes den samotné v horním patře označeného hotelu, poškozenou v přítomnosti jednoho z dětí fyzicky napadl, dále kontroloval její pohyb, poškozená v místě bydliště nemohla vycházet z domu bez jeho přítomnosti nebo "doprovodu" jeho manželky, zamezoval jí v komunikaci s jinými osobami i v samostatném obstarávání vlastních záležitostí, později ji po celý den nedovoloval opustit prostory hotelové kuchyně, kde byla neustále pod jeho dohledem, svůj pokoj v horním patře hotelu mohla obývat pouze ve večerních a nočních hodinách, přičemž horní patro budovy bylo zamčené a klíče měl pouze stěžovatel, po celou dobu ji psychicky ponižoval, když jí například říkal, že mu patří, že je jeho majetek, a poškozená se z obav ze stěžovatele chovala podle jeho vůle, jakkoli jeho chování vůči své osobě vnímala jako těžké příkoří. Podle skutkové věty rozsudku okresního soudu stěžovatel zvlášť závažný zločin znásilnění spáchal tím, že v období od června 2020 do 14. 8. 2020 v prostorách hotelu poškozenou nejméně v pěti případech donutil násilím k pohlavnímu styku.
3. Krajský soud usnesením ze dne 9. 3. 2022 č. j. 5 To 58/2022-862 odvolání stěžovatele podané proti tomuto rozsudku okresního soudu podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že se přečinu ohrožování výchovy dítěte nedopustil. Volný čas trávil s rodinou, děti byly zabezpečené, měly hračky, zábavní elektroniku a mohly si hrát venku. Prvním rozsudkem okresního soudu nebyl tímto přečinem uznán vinným. Nedošlo ani ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí. I z výpovědi manželky vyplynulo, že šlo o běžné soužití. Naopak výpověď poškozené je nevěrohodná. Podle jeho názoru na něj velice žárlí a eskalovala situaci. Sama připustila, že mohla kdykoliv odejít. Poukazuje rovněž na výpověď její sestry. Ke zvlášť závažnému zločinu znásilnění prohlašuje, že poškozenou nikdy neznásilnil, nikdy nevnímal jakýkoli náznak, že by byl pohlavní styk proti její vůli.
6. Rozhodnutí soudů se podle stěžovatele opírají o výpověď poškozené a o sdělení, které adresovala svým známým. Od ostatních svědků však nic v obdobném smyslu nevyznělo. Tvrdí, že poškozená o připravovaných nahrávkách věděla a zinscenovala je, působila také na obě svědkyně Novotné (jedná se o pseudonym). Skutková zjištění soudů jsou tak ve zjevném rozporu s provedenými důkazy a jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu, a to znaleckém posudku PhDr. Ivany Holešovské. Znalkyně posuzovala partnerskou dynamiku pouze na základě informací od poškozené. Podle jeho názoru je zaujatá, nikoli nestranná, neboť projevila osobní názor na věc tím, že označila stěžovatelem nastolené "poměry" za "hrůzu". Znalkyně přehlížela, že v inkriminovaném období nebyl zapsán v rodných listech dětí jako otec, tedy neměl právo rozhodovat, zda budou navštěvovat mateřskou školu, přičemž jeho nejmladší dcera ještě nebyla v tzv. školkovém věku. Stěžovatel polemizuje též se závěrem znalkyně, podle které znemožňoval dětem kontakty s vrstevníky, a namítá, že byl zjištěn opak. Poškozená nemá dobré vztahy se svými příbuznými, což vysvětluje omezenou komunikaci s nimi. Sama znalkyně přitom připustila, že výchovné prostřední bylo nedostačující i z důvodů u poškozené. Dále z provedeného dokazování vyplývají skutečnosti svědčící pro jeho nevinu, mimo jiné že poškozenou na osobní svobodě neomezoval.
7. Podle stěžovatele okresní soud při stanovení výše trestu zohlednil v jeho neprospěch, že byl v roce 2012 odsouzen pro trestné činy ohrožování výchovy mládeže a vydírání, avšak odsouzení bylo již zahlazeno. Obdobně nelze k jeho tíži klást podmíněné propuštění a odtud vyplývající nevykonaný zbytek trestu, jakož i skutečnosti, že se trestné činnosti podle soudů dopouštěl po dobu přesahující pět let a jednáním podobným tomu, pro které byl již dříve odsouzen a trestán. Okresní soud opakovaně přihlédl k přitěžující okolnosti, která je zároveň znakem skutkové podstaty. Tím porušil zákaz dvojího přičítání a soudy vyšších stupňů tento postup akceptovaly jako správný. Smysl postrádá odůvodnění výše trestu slovy "při množství přitěžujících okolností, jak jsou výše uvedeny, a absenci polehčujících okolností", o to víc, když soud o několik řádků výše uvedl, že "neshledal polehčující okolnost s výjimkou toho, že předchozí odsouzení jsou zahlazena".
8. Závěrem stěžovatel poukazuje na svůj nepříznivý zdravotní stav, který je následkem cévní mozkové příhody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. K rozhodování o ústavnosti rozsudku okresního soudu ze dne 24. 8. 2021 č. j. 3 T 57/2021-726, který zrušil krajský soud, není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé).
10. Stěžovatel dále požaduje zrušení usnesení krajského soudu ze dne 20. 10. 2021 č. j. 5 To 244/2021-766, kterým byl zrušen předchozí rozsudek okresního soudu. Protože tímto rozhodnutím řízení nekončí, nejde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Místo toho se jím otevírá prostor k ochraně práv účastníků řízení v pokračujícím řízení. Jsou-li ústavní stížností rozporovány "pouze" právní závěry obsažené v kasačním rozhodnutí, jež zavazují soudy nižšího stupně v dalším řízení, pak lze účinnou ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod dosáhnout zrušením navazujících rozhodnutí obecných soudů s tím, že při střetu bude mít právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu přednost před právním názorem vysloveným v předchozím, byť formálně nezrušeném, kasačním rozhodnutí [nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321)]. Je-li tomu tak, není přezkum kasačního rozhodnutí nezbytný. Jinak je tomu ale za situace, kdy námitky směřují k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí (např. vůči posouzení včasnosti či přípustnosti tohoto prostředku), tedy vůči takovým procesním pochybením, jejichž odstranění nelze docílit jinak než zrušením uvedeného rozhodnutí [srov. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), body 28. až 30.]. V takovém případě lze připustit výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí. Vždy je ale třeba zkoumat, zda takovéto pochybení mohlo mít vliv na výsledek řízení, přičemž ústavní stížnost lze proti kasačnímu rozhodnutí podat až poté, co bylo řízení jako celek skončeno [srov. též nálezy ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 561/12 (N 144/66 SbNU 191), ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373) nebo ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N 64/69 SbNU 197)]. Stěžovatel však tyto námitky neuplatnil a ze skutečnosti, že se domáhá též (opakovaného) zrušení rozsudku okresního soudu ze dne 24. 8. 2021, je zřejmé, že neusiluje o jeho "obživnutí" (byť by mu byl v dílčích aspektech příznivější než rozsudek okresního soudu ze dne 25. 1. 2022). Ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná.
11. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku okresního soudu ze dne 25. 1. 2022 č. j. 3 T 57/2021-820, usnesení krajského soudu ze dne 9. 3. 2022 č. j. 5 To 58/2022-862 a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v této části přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
16. První skupinu vad, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel namítá, že tato vada v trestním řízení nastala v souvislosti se znaleckým posudkem PhDr. Ivany Holešovské, avšak s jeho námitkami se ústavněprávně souladným způsobem vypořádal okresní soud v bodě 119. odůvodnění napadeného rozsudku. Navíc pouze jedna z nich by mohla být (byla-li by důvodná) podkladem pro závěr o procesní nepoužitelnosti předmětného znaleckého posudku. Kdyby se znalkyně vyslovila ke skutečnostem, která měla zjistit v mezích zadaného znaleckého úkolu, ještě před jeho provedením, pak by byl otevřen prostor k pochybnostem o její nepodjatosti. Tím, že svá zjištění shrnula až po dokončení znaleckého úkolu i s použitím "záporně citově zabarveného výrazu", však posudek nediskvalifikuje. Další stěžovatelovy výhrady vůči posudku představují polemiku s jeho správností (srov. níže).
17. Druhou skupinu vad při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
18. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde,
postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou nebo logickou oporu v provedeném dokazování.
19. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že obecné soudy vycházely jednostranně z výpovědí poškozené, kterou označuje za nedůvěryhodnou, a nedocenily výpovědi svědků vyznívající ve prospěch jeho obhajoby.
20. Okresní soud se věrohodností výpovědi poškozené zabýval v bodech 93. až 95. odůvodnění rozsudku a jeho závěry nepředstavují exces z procesních standardů, jimiž je ovládáno trestní řízení. Poukazuje-li stěžovatel na údajné rozpory ve výpovědích poškozené, lze zdůraznit, že ne každý rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo a ke zprošťujícímu rozsudku. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku, rozdíly v odborných názorech znalců apod., je častým úkazem, s nímž se policejní praxe a justiční praxe setkávají. Orgány činné v trestním řízení musejí provedené důkazy pečlivě hodnotit a dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). V posuzované věci šlo pouze o drobné rozdíly mezi jinak konzistentními výpověďmi poškozené a obecné soudy je ústavněprávně udržitelným způsobem vysvětlily coby následek časového odstupu od popisovaných událostí. Okresní soud se zabýval též stěžovatelovými poukazy na výpovědi svědkyň Jitky A., sestry poškozené, nebo Petry F. (jedná se o pseudonymy), a to v bodech 94. a 99. odůvodnění rozsudku, a shledal za určující, že svědkyně A. s poškozenou nebyla v intenzivním kontaktu, v minulosti s ní neměla úplně dobré zkušenosti a nyní z její výpovědi vyplynulo, že ji sestřina žádost o pomoc obtěžuje.
21. Obecné soudy vycházely nejen z výpovědí poškozené a těch svědků, kteří měli informace výhradně zprostředkovány od ní. Okresní soud konstatoval v bodě 101. odůvodnění rozsudku, že z výpovědí servírek vyplývá, že si samy všimly, jak se stěžovatel k poškozené chová, například že ji nepouští ven, že musí být celý den v kuchyni, že nesmí přijít do kontaktu a mluvit s nikým zvenku, včetně prarodičů dětí F., nemůže opustit hotel a z kuchyně musela odcházet tak, aby ji nikdo neviděl, a že jeden z nezletilých nesměl být v přítomnosti poškozené. Uvedenému byly servírky v různé míře přímými svědky, a nešlo tak pouze o zprostředkované informace (svědectví z doslechu). Svědek Tomáš F. (jedná se o pseudonym) také vypověděl, že když se s poškozenou potkal v kuchyni, musela odejít do obýváku. Nejen servírky, ale také rodiče Petry F. (manželky stěžovatele) či Alena D. (jedná se o pseudonym) potvrdili, že děti byly přes den zamčené nahoře v pokoji a i v době, kdy s nimi někdo dospělý v pokoji byl, bylo zamčeno zvenčí a museli si zavolat, aby jim přišel odemknout. Okresní soud tedy předestřel skutkovou argumentaci, ze které vyplývá, že výpověď poškozené je podporována řadou provedených důkazů, především svědeckých výpovědí, znaleckými posudky (posudkem z oboru školství a kultura, odvětví psychologie dětí, posudkem z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie), záznamy z mobilního telefonu a dalšími důkazními prostředky. Naopak obhajobou označené důkazy svědeckými výpověďmi svědkyně Jitky A. a Petry F. jsou spolu s verzí stěžovatele osamoceny. Stěžovatelem uplatněné námitky se týkají úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, přičemž ústavněprávního rozměru nedosahují.
22. Stěžovatel polemizuje též se závěry obecných soudů o výši trestu a jeho přiměřenosti. K tomu Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v situaci, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěry obecných soudů se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn přistoupit ke kasačnímu zásahu. Uložený trest byl obecnými soudy řádně odůvodněn a i v tomto ohledu lze na jejich závěry odkázat.
23. Ústavní soud dále podotýká, že v posuzované věci okresní soud ukládal stěžovateli úhrnný trest za tři úmyslné trestné činy, z toho jeden zločin a jeden zvlášť závažný zločin, v trestní sazbě podle §185 odst. 2 trestního zákoníku, která činí dva roky až deset let, přičemž stěžovateli uložil trest v délce sedmi let, tedy v horní polovině zákonné trestní sazby. Okresní soud mimo jiné přihlédl k "nulové sebereflexi" stěžovatele, který své chování k poškozené a nezletilým dětem označil za "běžné soužití". Vycházel-li okresní soud z "delší doby páchání činu" při závěrech o naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů ohrožování výchovy dítěte a týrání osoby žijící ve společném obydlí (musí jít alespoň "o dobu řádově v měsících"; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 8 Tdo 105/2008) a při ukládání trestní sankce opětovně přihlížel k tomu, že se stěžovatel dopouštěl jednání po dobu více než pěti let, zásadu zákazu dvojího přičítání tímto postupem neporušil. Zásada vyjádřená v §39 odst. 5 trestního zákoníku totiž nebrání tomu, aby při ukládání trestu v mezích zákonné trestní sazby bylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě naplněn určitý zákonný znak trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Recidivu jako přitěžující okolnost podle §42 písm. q) trestního zákoníku okresní soud neuplatnil právě proto, že předchozí odsouzení byla zahlazena (srov. bod 123. odůvodnění rozsudku). Samotné zahlazení odsouzení z vnitřní logiky věci nemůže představovat ani polehčující okolnost a přes tuto dílčí formulační nepřesnost okresního soudu jsou jeho určující úvahy srozumitelné. Okresní soud coby k přitěžující okolnosti nepřihlédl ani k jeho podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jak bylo předznačeno, námitkám stěžovatele se zřetelem k výše uvedeným mezím ústavněprávního přezkumu nelze přisvědčit.
24. Jde-li o stěžovatelovu námitku týkající se jeho nepříznivého zdravotního stavu, Ústavní soud odkazuje na nález ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 3063/20 k poskytování lékařské péče ve výkonu trestu odnětí svobody ve světle práva na soudní ochranu. Stěžovatelovy výhrady nejsou podřaditelné jeho požadavku na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, čímž Ústavní soud nepředjímá, zda by případně mohly zakládat důvod k přerušení trestu odnětí svobody nebo k upuštění od výkonu zbytku toho trestu.
25. Ani stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí jeho dovolacích námitek (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu dovolacího soudu, jenž však žádné pochybení neshledal. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na "spravedlivé" soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
26. Ústavní soud připomíná, že zejména zkoumá, zda bylo řízení jako celek řádně vedeno. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení zjištěného skutkového stavu a věcně udržitelné jsou též úvahy o výši trestu odnětí svobody.
27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (proti rozsudku okresního soudu ze dne 24. 8. 2021 č. j. 3 T 57/2021-726) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, zčásti (proti rozsudku krajského soudu ze dne 20. 10. 2021 č. j. 5 To 244/2021-766) jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a v části proti ostatním v záhlaví označeným rozhodnutím (tedy rozsudku okresního soudu ze dne 25. 1. 2022 č. j. 3 T 57/2021-820, usnesení krajského soudu ze dne 9. 3. 2022 č. j. 5 To 58/2022-862 a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu