ECLI:CZ:US:2023:4.US.3042.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3042/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Jana Pešky a Vlasty Peškové, zastoupených Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. srpna 2022 č. j. 30 Co 118/2022-209, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Sylvy Smrkovské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům a rodinnému domu v kat. úz. D. (dále jen "předmětné nemovité věci"), přičemž vedlejší účastnice a stěžovatelé, kteří mají svůj podíl ve společném jmění, jsou jejich rovnodílnými spoluvlastníky. V průběhu řízení převedla vedlejší účastnice svůj podíl podle kupní smlouvy ze dne 7. 2. 2022 na JUDr. Milana Štětinu a navrhla záměnu účastníků podle §92 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kterou okresní soud za souhlasu vstupující osoby a stěžovatelů I. výrokem usnesení ze dne 12. 4. 2022 č. j. 12 C 209/2020-187 připustil. Ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a stěžovateli rozhodl o nákladech řízení tak, že se žádnému z těchto účastníků náhrada nákladů nepřiznává (II. výrok), což odůvodnil odkazem na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19 (N 211/97 SbNU 260); pozn.: judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], ze které vyplývá, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mají všichni účastníci shodné procesní postavení, neboť se před soudem jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků a jako spravedlivé východisko se jeví, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, což v posuzované věci nebyly.
3. Proti II. výroku usnesení okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, které nebylo podle Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") důvodné, proto krajský soud napadeným usnesením nákladový výrok okresního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 6 014 Kč (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že podle charakteru řízení si nese každý z účastníků své náklady sám a navíc zohlednil skutečnost, že k rozhodnutí soudu o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví prozatím nedošlo. Ke II. výroku uvedl, že vedlejší účastnice byla úspěšnou stranou a právo na náhradu nákladů řízení jí přiznal podle §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé rekapitulují skutkové okolnosti a průběh řízení před obecnými soudy a namítají, že zejména II. výrokem napadeného usnesení krajského soudu bylo porušeno jejich právo na ochranu majetku a soudní ochranu a že v něm chybí jakýkoliv přirozenoprávní pohled. Krajskému soudu vytýkají, že nezkoumal širší okolnosti případu ani poměry účastníků a nehodnotil zavinění vedlejší účastnice při záměně účastníků. Mají za to, že vydal rozhodnutí překvapivé a rozhodl o nákladech, o kterých nemělo být vůbec rozhodováno, navíc za situace, kdy vedlejší účastnici žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Dále namítají, že krajský soud vyšel při výpočtu nákladů odvolacího řízení z nesprávné tarifní hodnoty, tj. z částky 258 671 Kč, kterou stěžovatelé požadovali za náhradu nákladů řízení po vedlejší účastnici, šlo ovšem pouze o částku uvedenou jako eventuální k částce zjištěné soudem, proto ji nelze považovat za tarifní hodnotu podle §8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, jímž stěžovatelé měli být zkráceni o částku 6 014 Kč, z čehož plyne, že se domáhají ústavněprávního přezkumu v tzv. bagatelní věci [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud v této souvislosti ustáleně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Při rozhodování o bagatelních částkách je totiž povětšinou evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů. Stěžovatelé byli povinni v ústavní stížnosti vyložit, proč vyvolává částka uvedená v nákladovém výroku, a to přes svou bagatelnost, v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To však stěžovatelé neučinili a ani Ústavní soud takové okolnosti nezjistil.
8. Ani další námitky formulované v ústavní stížnosti nejsou podle Ústavního soudu opodstatněné. Za situace, kdy stěžovatelé v podstatě pouze nesouhlasí a polemizují s právními závěry, že vedlejší účastnice měla v odvolacím řízení plný úspěch a že krajský soud nesprávně určil tarifní hodnotu z částky, kterou sami ve svém podání vyčíslili, nelze postupu krajského soudu nic vytknout, navíc soud svoje závěry řádně odůvodnil a právní názory jasně a srozumitelně vysvětlil. Argumentace v ústavní stížnosti se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení provedené obecnými soudy.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu