ECLI:CZ:US:2023:4.US.3079.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3079/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše R. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, sídlem Matky Boží 1182/9, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2022 č. j. 3 Tdo 417/2022-751, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. ledna 2022 č. j. 5 To 70/2021-672 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. října 2021 č. j. 29 T 11/2019-629, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práv podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což ho odsoudil podle §185 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a čtyř měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařadil do věznice s ostrahou, dále mu podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě škody částku ve výši 2 016 Kč, na náhradě nemajetkové újmy spočívající ve ztížení společenského uplatnění částku ve výši 714 556 Kč a na náhradě další nemajetkové újmy částku ve výši 250 000 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 trestního řádu poškozenou odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného zvlášť závažného zločinu se stěžovatel podle závěrů krajského soudu dopustil vůči poškozené, nezletilé vnučce své družky, nejméně od roku 2008 do srpna 2009, v rodinném domě v obci X, ve skutkové větě blíže popsaným jednáním, přičemž využíval stavu bezbrannosti poškozené, která vyplývala z jejího věku i mentální nevyzrálosti, ačkoliv s ohledem na své osobní a rodinné poměry si byl vědom toho, že poškozená je osoba nezletilá, a v důsledku jednání stěžovatele se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha a změna osobnosti po katastrofické zkušenosti, které představují neměnné a doživotní postižení její osobnosti.
3. Vrchní soud v Olomouci odvolání stěžovatele podané proti tomuto rozsudku krajského soudu podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné napadeným usnesením zamítl.
4. Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů, ke kterým dospěly krajský soud a vrchní soud, s důkazy provedenými v řízení, a vytýká, že obecné soudy neprovedly některé jím navržené důkazy, zejména výslech svědka Jana A. (jedná se o pseudonym), který označuje za stěžejní. Poškozená s tvrzením o sexuálním obtěžování z jeho strany přišla až po šesti letech od rozvodu stěžovatele s její babičkou. Je proto přesvědčen, že jde o akt msty bývalé družky z důvodu odmítnutí poskytnutí prostředků na nákup automobilu a opravu domu. Soudy se však tímto při rozhodování nezabývaly a nesprávně právně posoudily věc.
6. Posléze stěžovatel vyslovuje nesouhlas s pojetím přípustnosti dovolání, které uplatnil Nejvyšší soud, přičemž je považuje za odporující požadavku na zrušení všech rozhodnutí vykazujících ústavněprávní nedostatky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; nedostatek takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních předpisů je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci jen výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel nejprve výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
12. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích součástí procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
13. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; neučiní-li tak obecný soud vůbec nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
14. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
15. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovu argumentaci, že obecné soudy nevyslechly Jana A. a že výpovědi poškozené jsou nevěrohodné a představují prostředek osobní msty její babičky.
16. Obecné soudy se s otázkou věrohodnosti výpovědí poškozené ústavně konformním způsobem vypořádaly. Učinily tak jednak na podkladě vnímání poškozené jejím blízkým okolím, které jí ihned uvěřilo a jednalo podle tohoto sdělení, a jednak závěry znalců MUDr. Martinů a PhDr. Koldy, kteří konstatovali, že je osobou obecně i specificky věrohodnou. Znalec doc. MUDr. Ilja Žukov, CSc., následně vyloučil, že by poškozená simulovala příznaky posttraumatické stresové poruchy, a zároveň konstatoval, že v její anamnéze není žádná jiná okolnost, která by mohla být příčinou jejích potíží. Rovněž bylo zjištěno, že v době spáchání činů netrpěla poškozená žádnou poruchou, která by mohla deformovat její schopnost správně vnímat a zapamatovat si prožité události nebo je následně reprodukovat. Soudy zdůraznily, že poškozená byla v trestním řízení opakovaně vyslýchána a znalecky zkoumána, přičemž se v základu nikdy významně neodchýlila od popisu projednávaného skutku. Dílčí nepřesnosti soudy, stejně jako znalci, považovaly za skutečnost spíše podporující závěr o věrohodnosti poškozené, když znakem vymyšlené a naučené historky by byla právě vysoká míra detailu a konstantní přesný popis událostí. K příčetnosti stěžovatele v době spáchání trestného činu, duševního stavu a věrohodnosti poškozené, jakož i vzniklého poruchového následku v podobě posttraumatické stresové poruchy s trvalou změnou osobnosti poškozené lze v podrobnostech odkázat na bod 72. odůvodnění rozsudku krajského soudu a bod 17. odůvodnění usnesení vrchního soudu.
17. Vrchní soud zamítl návrh na doplnění dokazování o výpověď svědka Jana A. s věcně udržitelným vysvětlením, že dotyčný v inkriminovaném období stěžovatele zaměstnával, nicméně jakékoli informace o chování v pracovní době by nebyly způsobilé rozptýlit podezření vztahující se k odlišnému situačnímu kontextu, pročež je předmětný výslech nadbytečný.
18. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe; k této zásadě lze uvést, že z popsaných okolností je zřejmé, že jednání stěžovatele nijak nevybočuje z běžných případů trestného činu, pro který byl odsouzen, a nejde o případ, který by byl výjimečný svou nízkou společenskou škodlivostí a svou povahou natolik atypický, že jej zákonodárce nemohl předpokládat.
19. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se - byť stěžovatel v ústavní stížnosti prosazuje protichůdný závěr - také otázkou, zda postupem nižších soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
20. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu