ECLI:CZ:US:2023:4.US.3137.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3137/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Tomáše Ciznera a Gabriely Kopečné, zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 28 Cdo 2096/2023-107, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2023 č. j. 58 Co 56/2023-78 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. prosince 2022 č. j. 74 C 52/2022-49, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, a to právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 "Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhali podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), po vedlejší účastnici zaplacení každému z nich částku 536 770 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o jejich restitučním nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku zákon o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobě částečně vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 25 899 Kč s úrokem z prodlení (I. a III. výrok), v části, jíž se stěžovatelé domáhali na vedlejší účastnici zaplacení částky 510 871 Kč s úrokem z prodlení každému z nich, žalobu zamítl (II. a IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. a VI. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé i vedlejší účastnice odvolání, která Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodnými, proto napadeným rozsudkem potvrdil výroky ve věci samé a změnil jen nákladové výroky ve výši náhrady (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění, shodně s obvodním soudem konstatoval, že řízení o restitučních nárocích stěžovatelů vedené před Státním pozemkovým úřadem - Krajským pozemkovým úřadem pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu (dále jen "pozemkový úřad") bylo nepřiměřeně dlouhé (trvalo přes 27 let), byť vzhledem k okolnostem, které oba soudy popsaly, je zároveň považovaly za složité. Při stanovení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení soudy vyšly nejen z příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ale také z judikaturních závěrů Nejvyššího soudu, podle nichž platí, že domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném, byť požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak je dána překážka věci zahájené pouze v části, v níž se žalobní žádání překrývá s nárokem uplatněným v řízení prvním. Tento závěr Nejvyššího soudu se uplatní i ve věci stěžovatelů, neboť účelem poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty o výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden. Stěžovatelům přitom bylo v jiném soudním řízení přiznáno za nepřiměřenou délku restitučního řízení odškodnění ve výši 536 770 Kč s příslušenstvím. Proto obecné soudy v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, stěžovatelům přiznaly už jen rozdíl mezi výší odškodnění, které jim již bylo přiznáno, a odškodněním jimi nově požadovaným. O náhradě nákladů řízení oba soudy rozhodly v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle něhož v případech, kdy je předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, se má vycházet z náhradní tarifní hodnoty 50 000 Kč určené právním předpisem jako tarifní hodnota pro věci týkajících se mimo jiné osobnostních práv; v daném typu řízení o odškodnění za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí jde ve svém důsledku o kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozených osob v širším slova smyslu.
4. Následné dovolání stěžovatelů proti rozsudku městského soudu (výslovně proti I. výroku) Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil Nejvyšší soud jeho nepřípustností, neboť stěžovateli nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a městský soud se od judikatury Nejvyššího oudu při jejich řešení neodchýlil, proto není žádného důvodu tyto otázky nyní posoudit odchylně od ustálené rozhodovací praxe. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud soudy nižších stupňů považovaly správní řízení zahájené výzvou stěžovatelů u pozemkového úřadu za jedno řízení, nikoliv za několik řízení vedených souběžně o každé stěžovateli nárokované věci, postupovaly správně. Skutečnost, že stěžovatelé žádali výzvou o vydání vícero nemovitých věcí, není podle Nejvyššího soudu v tomto případě právně významná. Vydáním rozhodnutí o některé z požadovaných nemovitých věcí se totiž pouze zúžil doposud nevypořádaný restituční nárok stěžovatelů. Zvolil-li pozemkový úřad při postupném uspokojování restitučního nároku stěžovatelů cestu vydání vícero rozhodnutí, činil tak toliko z důvodů procesní vhodnosti odvíjející se od potřeby prověřit, zda naturální restituci vydávaného pozemku nebrání nějaká zákonná překážka. Nejistotu o výsledku restitučního řízení, umocněnou jeho nepřiměřenou délkou, je tak nutno posuzovat k restitučnímu řízení jako celku. Tím není zpochybněno, že také v restitučním řízení je třeba respektovat právo na projednání věci v přiměřené době, resp. právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, a právo na soudní ochranu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Podle stěžovatelů neexistuje důvod, proč by měla být jednotlivá rozhodnutí pozemkového úřadu vyňata z práva na náhradu za průtahy v řízení, resp. neexistuje důvod, proč by odškodnění za průtahy v řízení jim nemělo být přiznáno vůči každému jednotlivému rozhodnutí pozemkového úřadu. Opačný postup stěžovatelé považují za ztělesnění nerovnosti účastníka právních vztahů - jedince vůči státu. Stěžovatelé svůj nárok za nepřiměřeně dlouhé řízení uplatňovali vůči rozhodnutím pozemkového úřadu ohledně různých nemovitých věcí, proto na jejich věc stěžovatelů nelze aplikovat závěry usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4020/2014. Opačný postup odporuje stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, respektive tomu, že každým rozhodnutím pozemkového úřadu bylo rozhodováno o občanských právech stěžovatelů, a proto každé takové dílčí rozhodnutí musí podléhat čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jejich interpretace je podpořena i tím, že vůči každému jednotlivému rozhodnutí pozemkového úřadu mohou samostatně podávat opravné prostředky. Ostatně kdyby se domáhali odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. z důvodů zrušení každého jednotlivého rozhodnutí, muselo by jim být přiznáno odškodnění vůči každému takovému rozhodnutí.
6. Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, že při určení náhrady nákladů řízení obecné soudy vycházely z náhradní tarifní hodnoty určené právním předpisem pro spory týkající se osobnostních práv. V jejich věci totiž o žádná osobnostní práva ve skutečnosti nejde, naopak jde o právo na spravedlivý proces, resp. o právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)] také požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Další základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatelů, považuje napadená rozhodnutí, včetně usnesení Nejvyššího soudu, za ústavně souladná, přesvědčivá a velmi podrobně odůvodněná. Nejvyšší soud podle Ústavního soudu přehledně vysvětlil, že vzhledem k okolnostem případu stěžovatelů je podstatná nepřiměřená délka restitučního řízení jako takového s tím, že je nutno vždy určit jeho počátek a konec. Není významné, kolik rozhodnutí bylo pozemkovým úřadem v řízení vydáno, neboť pozemkový úřad mohl také postupovat tím způsobem, že by vydal jen jedno rozhodnutí, kterým by obsáhl vypořádání všech stěžovateli uplatňovaných restitučních nároků. Pokud takto pozemkový úřad nepostupoval a vydával jednotlivá rozhodnutí, činil tak proto, aby se mohl srozumitelněji vypořádat s eventuálními zákonnými překážkami, které by vydání požadovaných pozemků mohly bránit. Z tohoto důvodu není přiléhavé srovnání stěžovatelů, že odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. za eventuálně zrušené rozhodnutí by jim také bylo přiznáno za každé jednotlivé zrušené rozhodnutí. Takto zjevně argumentovat nelze, neboť ve věci stěžovatelů jde o nepřiměřenou délku celého řízení, a ani stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí, že obecné soudy při posuzování uplatněných nároků na odškodnění vycházely z nesprávně určeného začátku a konce posuzovaného řízení.
11. Obecné soudy také vysvětlily, proč při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházely z náhradní tarifní hodnoty určené právním předpisem pro spory týkající se osobnostních práv a nevycházely z tarifní hodnoty odvozené od odškodnění nemajetkové újmy ve formě náhrady v penězích. Skutečnost, že tímto postupem byla stěžovatelům přiznána náhrada nákladů řízení nižší, nemůže sama o sobě znamenat porušení jejich práv. Neobstojí ani tvrzení stěžovatelů, že takovýto postup by nemohl být použit v případě, že by poškozeným subjektem domáhajícím se odškodnění za nepřiměřeně dlouhé řízení byla právnická osoba.
12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu