ECLI:CZ:US:2023:4.US.316.23.1
sp. zn. IV. ÚS 316/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Telly, s. r. o., sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Monikou Marekovou, M.Jur., advokátkou, sídlem Lublaňská 346/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2022 č. j. 23 Cdo 2549/2022-366 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2022 č. j. 2 Co 5/2022-330, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a spolku INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 34 C 54/2019 domáhá po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení ve výši 121 693 598 Kč s příslušenstvím za neoprávněné užívání uměleckých výkonů a zvukových a zvukově obrazových záznamů při poskytování služby bezdrátového družicového přenosu televizního a rozhlasového vysílání v době od 1. 10. 2009 do 31. 12. 2019. Městský soud usnesením ze dne 10. 11. 2021 č. j. 34 C 54/2019-314 řízení přerušil do doby pravomocného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci vedené pod označením C-290/21-AKM. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením změnil uvedené usnesení městského soudu tak, že řízení se nepřerušuje. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
3. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány předpoklady jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nebo protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížností by tedy měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná,
nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Z uvedeného pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. Takovou výjimku však posuzovaná věc, ve které soudy nerozhodly o přerušení řízení, nepředstavuje [srov. obdobně k přípustnosti ústavní stížnosti proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení usnesení ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 3013/15 nebo ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3396/16 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. Jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti proti procesním rozhodnutím soudu upravujícím průběh řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)]. Napadené usnesení vrchního soudu o tom, že řízení se nepřerušuje, a usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání proti tomuto usnesení, jsou právě takovými rozhodnutími, která nemají charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Jejich důsledkem je toliko pokračování řízení, ve kterém bude meritorně rozhodováno, a proto věc stěžovatelky není možno považovat za definitivně skončenou napadeným rozhodnutím.
8. Přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí, které není konečným meritorním rozhodnutím ve věci, je výjimečně možné dovodit za existence okolností předpokládaných v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které však ve věci stěžovatelky nejsou dány. Nadto ani stěžovatelka existenci takových okolností v ústavní stížnosti netvrdí.
9. Stěžovatelka se domáhá ochrany toliko ohledně procesního postupu obecných soudů v řízení, který spočívá v rozhodování o přerušení řízení. Podstata předmětné ústavní stížnosti v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky, jakým způsobem měly soudy v řízení postupovat. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup soudů, jež jsou v dané fázi řízení nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu a již vůbec ne měnit jejich řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V této souvislosti je třeba znovu připomenout princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
10. Po té, co bude ve věci meritorně rozhodnuto, nebude stěžovatelce nic bránit v tom, aby uplatnila opravné prostředky proti meritornímu rozhodnutí městského soudu a po jejich vyčerpání případně podala i novou ústavní stížnost.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2023
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj