ECLI:CZ:US:2023:4.US.3177.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3177/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. D. D., zastoupeného JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2022 č. j. 17 Co 208/2022-1210 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. března 2022 č. j. 0 P 195/2019-919, 15 P a Nc 331/2019, 15 P a Nc 332/2019, 15 P a Nc 333/2019, 15 P a Nc 334/2019, 15 P a Nc 335/2019, 15 P a Nc 121/2021, 15 P a Nc 176/2021, 15 P a Nc 86/2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a N. S. S. a nezletilých M. M. D. a I. M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v řízení byla soudy obou stupňů porušena jeho základní lidská práva zaručená ústavním pořádkem České republiky (zejména čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) i mezinárodními smlouvami o lidských právech (v textu zmiňuje čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že nezletilí vedlejší účastníci (dále jen "nezletilí") se narodili v Sofii v Bulharské republice, v nesezdaném soužití vedlejší účastnice (dále jen "matka") a stěžovatele (dále též jako "otec"); všichni jsou státními občany Bulharské republiky. V září 2018 matka opustila společnou domácnost a odstěhovala se i s dětmi do České republiky, kde si v bytě její matky v P. vytvořily zázemí a mají zde přechodný pobyt. Stěžovatel nejprve s vycestováním nezletilých do České republiky souhlasil, později však svůj souhlas odvolal a odmítá, aby zůstali v České republice trvale. Matka podala dne 18. 7. 2019 (ve znění po doplnění) u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") návrh na úpravu poměrů, nahrazení souhlasu otce s vycestováním, určení místa pobytu nezletilých, určení rodičovské odpovědnosti a úpravu styku s nimi. Obvodní soud napadeným rozsudkem svěřil nezletilé do péče matky, rozhodl o vyživovací povinnosti stěžovatele vůči nim a úhradě dlužného výživného (I. výrok), určil místo pobytu nezletilých (II. výrok), dal souhlasy s jejich vycestováním (III. až V. výrok), zamítl návrh na omezení otce v jeho rodičovské odpovědnosti (VI. výrok), upravil běžný i neběžný styk otce s nezletilými (VII. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (VIII. až X. výrok). Obvodní soud shledal, že zájem nezletilých je narušen velmi problematickým vztahem rodičů, kteří nejsou schopni domluvy, proto bude nejlepší, zůstane-li zachováno uspořádání odpovídající faktickému stavu, který trvá již déle jak tři roky, a nezletilí mají v České republice v P. vytvořeno stabilní rodinné a sociální zázemí a stará se o ně trvale matka, na kterou jsou zvyklí. Na základě znaleckého posudku shledal oba rodiče kompetentními k výchově nezletilých a považoval za žádoucí, aby se otec s nezletilými pravidelně stýkal. Vzhledem k okolnostem, kdy rodiče nejsou schopni vzájemné domluvy, a otec přijíždí za dětmi z cizího státu, bylo nutné styk nezletilých s otcem upravit, aby probíhal za předem stanovených podmínek. Obvodní soud udělil za otce souhlas s vycestováním a jako místo pobytu nezletilých určil místo pobytu jejich matky. Výživné na obě nezletilé děti stanovil podle §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), podle kterého mají děti sdílet životní úroveň svých obou rodičů. Zhodnotil majetkové poměry obou rodičů (otec i matka jsou vysokoškolsky vzděláni, oba advokáti s dobrým rodinným zázemím) a přihlédl i k tomu, že v Bulharské republice jsou dosahovány odlišné výdělky. Počátek vyživovací povinnosti stanovil od doby, kdy rodiče přestali vést společnou rodinnou domácnost, tj. od října 2018, a od tohoto měsíce také vypočetl dlužné výživné.
3. K odvolání otce i matky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu v části o výchově nezletilých a II. až VI. výrok (I. výrok), změnil I. výrok v části týkající se výživného tak, že výživné stanovil částkou 6 000 Kč pro nezletilého a částkou 4000 Kč pro nezletilou, jinak ho potvrdil (II. výrok), změnil I. výrok v části týkající se nedoplatku výživného (III. výrok), změnil VII. výrok o styku otce s nezletilými tak, že je oprávněn stýkat se s nimi v sudém roce o vánočních prázdninách a o jarních prázdninách vždy od prvního dne prázdnin od 9.00 hodin do posledního dne prázdnin do 18.00 hodin, a dále každý rok o letních prázdninách od 15. 7. od 9.00 hodin do 30. 7., do 18.00 hodin, a upravil jejich předávání (IV. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (V. a VI. výrok). Městský soud poté, co přezkoumal rozsudek obvodního soudu a doplnil dokazování, uvedl, že byť jde o komplikovanou situaci se zahraničním prvkem, kdy rodiče žijí, pracují a mají své zázemí v různých státech, je zapotřebí upřednostnit zájmy nezletilých před zájmy obou rodičů. Přihlédl ke skutečnosti, že komunikace mezi rodiči neprobíhá a jejich vztahy jsou vyhrocené na nejvyšší možnou míru. Potvrdil, že děti zůstanou v péči matky, kde prospívají, jsou zdravé a spokojené. Výživné stanovené obvodním soudem shledal za odpovídající potřebám nezletilých a majetkovým poměrům rodičů, přičemž uvedl, že další vyživovací povinnost stěžovatele k druhé dceři z jiného partnerství nemůže tento závěr nikterak ovlivnit. O nedoplatku na výživném rozhodoval znovu, přičemž dlužnou částku ponížil o platby, které stěžovatel od ledna 2020 matce pravidelně posílá. Městský soud nesdílel závěr obvodního soudu o podobě styku otce s nezletilými, v tomto směru akceptoval námitky obou rodičů a zohlednil, že není možné realizovat pravidelný styk otce s nezletilými každý měsíc, neboť pracující stěžovatel žije v jiné zemi, proto upravil styk stěžovatele s nezletilými o vánočních, jarních a letních prázdninách a podpořil také názor, že je nutné, aby nezletilí zůstali v kontaktu s příbuznými a přáteli v zemi původu. S ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů rozdělil zvýšené náklady spojené s cestováním tak, že stěžovatel si děti na vlastní náklady převezme v bydlišti matky a zpět si děti naopak převezme v místě bydliště stěžovatele matka na své vlastní náklady.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá nedostatky řízení před soudy obou stupňů, které spatřuje jednak v tom, že se dostatečně nevypořádaly se všemi jeho navrženými důkazy, kterými se snažil prokázat mravní ohrožení nezletilých matkou a její matkou (obě měly být v úzkém kontaktu s člověkem, který byl označen za účastníka mezinárodního organizovaného zločinu), a jednak v tom, že v řízení nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že je zapotřebí umožnit rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, aby mohl realizovat výchovu přítomností či příkladem, neboť jakákoliv deformace vztahu rodič - dítě, je v důsledku odcizení v pozdější době jen těžko napravitelná [srov. nález ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279)]. Rozsudek obvodního soudu považuje za nespravedlivý a v hrubém rozporu s dobrými mravy, neboť ve výsledku přispěl k odcizení mezi ním a nezletilými. Stěžovatel přiznává, že v podstatě rekapituluje argumentaci uvedenou v odvolacím řízení, neboť má pocit, že se jí městský soud dostatečně nezabýval a pochybení soudu prvního stupně neodstranil.
5. Dále stěžovatel uvádí, že soudy ani orgán sociálně právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") nezakročily, když mu matka ve styku s nezletilými opakovaně bránila a brání. V tomto duchu doplnil ústavní stížnost (jako přílohu připojil záznam o jednání na oddělení OSPOD Praha 6 ze dne 23. 12. 2022 sp. zn. OSPOD Om0233/19) a má za to, že matka úmyslně obchází VII. výrok napadeného rozsudku městského soudu, když bez relevantního důvodu (a po předchozím řádném ohlášení stěžovatele) mu odmítla nezletilé předat a fakticky mu zabránila, aby s nimi strávil vánoční prázdniny.
6. Stěžovatel navrhl, aby si Ústavní soud vyžádal k řízení o ústavní stížnosti kompletní spis obvodního soudu sp. zn. 0 P 195/2019, neboť jsou v něm podložena všechna jeho tvrzení (pozn. Ústavní soud po prostudování předložených listin dospěl k závěru, že všechny rozhodné skutečnosti lze zjistit z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. V řízení, v němž proti sobě stojí zájmy rodičů vůči nezletilým dětem, je nezbytné, aby měli nezletilí opatrovníka a aby byli zastupováni na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, ke které Ústavní soud dospěl - viz níže, však nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit [srovnej např. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko v situaci, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takovouto kvalifikovanou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo dopustí-li se z hlediska řádně vedeného soudního řízení nepřijatelné "libovůle" [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Výše uvedené se promítá o to intenzivněji v řízeních o ústavní stížnosti proti soudním rozhodnutím v rodinněprávních věcech. Ústavní soud připomíná, že k rozhodnutím v těchto věcech přistupuje rezervovaně, neboť není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Je na těchto soudech, aby posoudily konkrétní okolnosti každého případu, činily opatření a přijaly odpovídající rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu je zhodnotit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti a jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
11. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a shledal, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, takže do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Stěžovatel svými námitkami staví Ústavní soud do role další rozhodovací instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší, neboť požaduje změnu úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem a změnu výše vyživovací povinnosti. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů.
12. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelovou argumentací se ústavně souladným způsobem vypořádaly již obecné soudy, které se zabývaly podstatnými zákonnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení styku, přičemž uvedly logické důvody, pro které svěřily nezletilé do péče matky. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy posuzovaly, co odpovídá nejlepšímu zájmu nezletilých, a v tomto smyslu rozhodly o zachování stávajícího stavu. Posouzení nejlepšího zájmu nezletilých obecnými soudy zahrnovalo i úvahu, zda je matka k výchově dětí kompetentní a zda neohrožuje jejich mravní vývoj. Není tedy opodstatněná stěžovatelova námitka, že se soudy nezabývaly důkazy, které předložil k prokázání mravního ohrožení nezletilých matkou a její matkou.
13. Namítá-li stěžovatel rozpor napadených rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu (s nálezem sp. zn. I. ÚS 618/05), pomíjí, že stěžejním rozhodovacím kritériem není priorita jeho zájmů jako rodiče, ale splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Potřeby stěžovatele, jako cizího státního příslušníka, zohlednil zejména městský soud, který upravil vzájemný styk stěžovatele s nezletilými tak, aby s nimi mohl trávit čas smysluplně během prázdnin, a aby se dělil s matkou o zvýšené náklady na cestování při přebírání dětí. V tomto ohledu městský soud učinil maximum s ohledem na komplikovaný postoj obou rodičů, který se ani ve spolupráci s OSPOD nepodařilo změnit.
14. Ústavní soud považuje námitky proti výši stanoveného výživného pro nezletilé také za neopodstatněné. Stěžovatel opakuje argumenty, které použil již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se oba soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Podle Ústavního soudu byl zřetelně vymezen rámec, v němž se pohybovala volná úvaha soudů, na základě níž dospěly k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)]. Nadto oba soudy vyšly ze základní premisy, kterou Ústavní soud konstatoval v nálezu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489), že životní úroveň rodičů a dětí musí být v zásadě shodná, a tomuto postupu nelze nic vytknout.
15. Namítá-li stěžovatel, že matka obchází vykonatelný rozsudek městského soudu tím, že mu děti odmítá fakticky předat, dovolává se stěžovatel nařízení výkonu rozhodnutí, tj. nástroje podústavního práva, který Ústavní soud k dispozici nemá.
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu