ECLI:CZ:US:2023:4.US.3202.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3202/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KRPA PAPER, a. s., sídlem Nádražní 266, Hostinné, zastoupené JUDr. Simonou Kasperovou, advokátkou, sídlem Schwantnerova 899, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 23 Cdo 2118/2021-500, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. května 2021 č. j. 47 Co 5/2021-478 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. října 2020 č. j. 14 C 52/2020-445, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 10 582 477,66 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a dále náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozhodnutí krajského soudu vychází z názoru, že elektřina vyrobená stěžovatelkou a jí spotřebovaná jejím papírenským strojem je elektřinou odebranou pro konečnou spotřebu elektřiny z její lokální distribuční sítě, neboť mezi papírensko-energetickým konglomerátem stěžovatelky a její lokální distribuční sítí existuje technické propojení. V souladu s §50 odst. 6, §2 odst. 2 písm. a) bod 17 a §19a zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění rozhodném pro posuzovanou věc, je však stěžovatelka povinna hradit cenu systémových služeb i za energii, která je spotřebována v její lokální distribuční soustavě, a to i cenu, kterou sama vyrobí a spotřebuje. Zrušením §23 odst. 2 písm. k) energetického zákona nezanikla stěžovatelce povinnost hradit cenu systémových služeb za energii vyrobenou a spotřebovanou v lokální distribuční síti stěžovatelky a jejím papírensko-energetickém konglomerátu.
4. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že řízení o dovolání proti napadenému rozsudku okresního soudu se zastavuje (výrok I), dovolání proti napadenému rozsudku krajského soudu se odmítá (výrok II) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). Nejvyšší soud k první dovolací otázce "zda je lokální spotřeba výrobce elektřiny, který paralelně provozuje i lokální distribuční soustavu, považována za odběr elektřiny z této lokální distribuční soustavy" shledal, že kvůli absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve vztahu k této otázce trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla stěžovatelkou odstraněna v zákonné lhůtě. Na druhé dovolací otázce "zda i po zrušení §23 odst. 2 písm. k) energetického zákona vyplývá z jakéhokoli právního předpisu povinnost hradit za systémové služby za elektřinu, která nebyla ani odebraná z lokální distribuční soustavy, ani dodaná do lokální distribuční soustavy" pak napadené rozhodnutí nespočívá a stěžovatelkou vznesená druhá otázka pro napadené rozhodnutí určující nebyla, pročež nemohlo být její dovolání úspěšné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka s obsáhlými odkazy na judikaturu Ústavního soudu zejména tvrdí, že neměla v předmětném období povinnost platit poplatek za systémové služby z lokální spotřeby výrobny. Tato povinnost nebyla od roku 2016 stanovena nejen zákonem, ale ani navazující vyhláškou s jejími přílohami, ani cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu. Není možné, že povinnost hradit nějakou složku ceny je dána bez ohledu na to, zda je poskytnuto jakékoli protiplnění (zde ve formě využití distribuční soustavy). Jak soudy konstatovaly, nehradí se zde složka za systémové služby za skutečně odebranou (dodanou) elektřinu, ale za "možnost ji odebrat/dodat". Toto je pro stěžovatelku neakceptovatelné, neboť je to stejné, jako bychom tvrdili, že když člověk vejde do obchodu a má tedy možnost si vše, co tam vidí, koupit, má také povinnost to zaplatit bez ohledu na fakt, že si nic z obchodu fakticky neodnesl. Obecné soudy se nezabývaly podstatou sporu, tj. zda osoba, která je výrobcem a zároveň provozovatelem lokální distribuční soustavy, má povinnost platit poplatek za systémové služby z elektřiny, kterou odebere přímo z výrobny, bez použití distribuční soustavy - jinými slovy, zda existuje právní fikce, podle které je lokální spotřeba výrobce elektřiny, který souběžně provozuje i lokální distribuční soustavu, považována za odběr elektřiny z této místní distribuční soustavy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o exces však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti jsou uváděny tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do postavení další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v této věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
10. Ústavní soud nadto považuje závěry obecných soudů týkající se povinnosti stěžovatelky hradit cenu systémových služeb i za energii, která je spotřebována v její místní distribuční soustavě, a to i cenu, kterou sama vyrobí a spotřebuje, za situace, kdy je připojena k distribuční soustavě, a to mj. i s ohledem na nutnost zachování stability distribuční soustavy, za ústavně souladné.
11. Stejně tak neshledal v procesním postupu obecných soudů žádné pochybení s ústavněprávním významem, neboť právě to je jeho úkolem.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu