ECLI:CZ:US:2023:4.US.3274.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3274/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. P., zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 2167/16, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2022 č. j. 100 Co 121/2022-868 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 2. března 2022 č. j. 42 P 146/2018-755, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a R. S. a S. a Š. S., jakožto vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 3. 2022 č. j. 42 P 146/2018-755 byly nezletilé svěřeny do střídavé péče rodičů (výrok I.), speciálně byl upraven styk v době jarních, velikonočních, letních, podzimních a vánočních prázdnin (výroky II. až VI.), dále bylo upraveno místo předání nezletilých (výrok VII.), konstatována přednost speciální úpravy péče před úpravou běžného režimu péče (výrok VIII.), stanovena povinnost připravit nezletilé na péči druhého rodiče (výrok IX.), upravena povinnost platit výživné, povinnost k úhradě dluhu na výživném (výroky X. až XX.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení spojených se znaleckým posudkem (výrok XXI.), jakož i o náhradě nákladů řízení (výrok XXIII.). Výrokem XXII. bylo konstatováno, že tímto rozhodnutím došlo ke změně rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 2. 2020 č. j. 42 P 146/2018-469 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2020 č. j. 100 Co 98/2020-614. Okresní soud dospěl k závěru, že asymetrická střídavá péče po proběhlé rodinné terapii funguje, děti si postupně zvykly na nový režim a navykly si na péči otce. Nic tak nebránilo stanovení střídavé péče symetrické, když měl za prokázané, že tato péče je v zájmu nezletilých.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 7. 2022 č. j. 100 Co 121/2022-868 byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I. až IX. změněn tak, že se návrhy matky a otce na změnu péče zamítají (výrok I.). Ohledně výživného a dlužného výživného byly výroky XIV., XV., XVI., XVII., XVIII., XIX., XX. rozsudku okresního soudu změněny (výroky II. až VII.) a výroky X. a XI. rozsudku okresního soudu potvrzeny (výrok VIII.). Dále bylo deklarováno, že napadeným rozsudkem se mění rozsudek okresního soudu ze dne 28. 2. 2018 č. j. 14 Nc 3714/2017-177 (výrok IX.). Stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 16 118 Kč (výrok X.) a náklady řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 35 000 Kč (výrok XI.). Konečně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok XII.). Krajský soud považoval skutkový stav zjištěný okresním soudem za v zásadě dostatečný a správný. Dokazování doplnil primárně o zjištění aktuálních poměrů účastníků (důkazy prokazující finanční poměry rodičů, pohovor nezletilých s opatrovníkem, zpráva terapeutického centra Palma). Následně dospěl oproti okresnímu soudu k závěru, že v mezidobí od rozhodnutí o svěření nezletilých do asymetrické střídavé péče (rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 2. 2020 č. j. 42 P 146/2018-469 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2020 č. j. 100 Co 98/2020-614), nenastaly v poměrech účastníků takové změny, které by odůvodňovaly jak rozšíření péče otce a nastolení rovnoměrné střídavé péče rodičů, tak ani jakékoli omezování péče otce. Pokud jde o výživné, ani zde, ve shodě s okresním soudem, neshledal návrhy stěžovatelky (na zvýšení výživného) a vedlejšího účastníka (na snížení výživného po dobu jeho nezaměstnanosti) důvodnými. Výroky okresního soudu, týkající se výživného, jakož i dlužného výživného, však doznaly změny, zejména s ohledem na vývoj aktuálních poměrů účastníků.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka, po rekapitulaci řízení před nalézacími soudy, brojí proti tomu, že obecné soudy nezletilé dcery (v době rozhodování krajského soudu ve věku 14 a 16 let), za účelem zjištění jejich názoru nevyslechly. Krajskému soudu navíc vytýká, že se nevypořádal s návrhem na jejich výslech a ani nikterak neodůvodnil, proč nebylo třeba znát názor nezletilých. Při vědomí toho, že názor nezletilých na úpravu poměrů není jediným kritériem rozhodování soudu, má za to, že jedná-li se o takto specifický případ rozhodování o poměrech nezletilých v tak "pokročilém" věku, musí být rozhodnutí rozporné s přáním nezletilých obzvláště pečlivě odůvodněno jinými okolnostmi. Rozhodnutí obecných soudů považuje za signál dcerám, že názor mladého člověka na uspořádání jeho vlastního života nemá pro orgány veřejné moci váhu. Ke zjišťování názoru nezletilého poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1626/22 a ze dne 17. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16, N 124/86 SbNU 109 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
5. Krajskému soudu též vytýká, že měl-li pochybnosti o stěžovatelkou uváděném psychickém stavu nezletilé Š. a jeho projevech, měl, veden nejlepším zájmem dítěte, učinit vše, aby tvrzení stěžovatelky byla potvrzena či vyvrácena. Namísto toho vyšel pouze ze svých dojmů, čímž založil deficit nabývající ústavněprávní dimenze.
6. Poukazuje na to, že je v důsledku napadených rozhodnutí konfrontována se situací, kdy má povinnost předat dcery do péče otce i přesto, že ony odmítají. I při vědomí judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14, N 184/79 SbNU 91) se nelze spolehnout na to, že nalézací soudy k této judikatuře v případě případného rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí přihlédnou.
7. Absurdní situaci vidí i v tom, že za situace, kdy dcery péči otce odmítají a nejezdí k němu, je stěžovatelka povinna hradit k jeho rukám výživné pro dcery, které v jeho péči fakticky nejsou a výživné tak nespotřebovávají.
8. Za pochybení krajského soudu považuje také výrok ukládající stěžovatelce nést náklady na znalecký posudek zcela ze svého, oproti rozhodnutí okresního soudu, který uložil nést náklady na znalce rovnoměrně otci i matce. Podle stěžovatelky znalecký posudek nijak nevyjadřuje míru procesního úspěchu/neúspěchu stěžovatelky, neboť rozhodnutí krajského soudu o střídavé péči ze dne 23. 11. 2020 č. j. 100 Co 98/2020-614 nevycházelo z doporučení znalkyň, ale bylo výsledkem úvahy krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
11. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Tento přístup se týká i rozhodování obecných soudů ve věcech opatrovnických, kde Ústavní soud zastává spíše zdrženlivý postoj. Jde o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a dětmi, do nichž by státní orgány měly zasahovat co nejméně a v co nejvyšší možné míře podpořit či zprostředkovat společnou dohodu, vedenou nejlepším zájmem nezletilých dětí. Do rozhodování obecných soudů v těchto věcech Ústavní soud zakročí toliko v případě porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, či extrémního nesouladu právních závěrů obecných soudů se skutkovými zjištěními, nebo pokud by výklad práva provedený obecnými soudy postrádal ústavní konformitu, resp. byl aktem libovůle. Úlohou Ústavního soudu je rovněž posouzení, zda řízení a v něm přijatá opatření byly uskutečněny v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda pro zjištění nejlepšího zájmu dítěte byly shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna.
12. V souladu se shora uvedenými principy Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v kontextu stěžovatelkou tvrzených námitek a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
13. Podstatou řízení před obecnými soudy byly návrhy obou rodičů na změnu péče o nezletilé dcery, které v době předcházející nyní posuzovanému řízení byly rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 2. 2020 č. j. 2 P 146/2018-469, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2020 č. j. 100 Co 98/2020-614 svěřeny do asymetrické střídavé péče tak, že v péči otce byly od čtvrtka 13:00 hodin sudého kalendářního týdnu do následujícího pondělí 7:45 hodin lichého kalendářního týdnu a v péči matky po zbývající dobu. Stěžovatelka navrhovala změnu této péče na výlučnou péči matky, soudní úpravu styku otce s nezletilými, jakož i zvýšení výživného, otec navrhl změnu péče na symetrickou střídavou péči, jakož i snížení výživného za období, kdy byl nezaměstnaný, a kolizní opatrovník navrhl zamítnout návrh matky na změnu péče.
14. Krajský soud, po doplnění dokazování primárně o důkazy prokazující aktuální poměry účastníků, změnil, pokud jde o péči o nezletilé, rozsudek okresního soudu, jímž byly nezletilé svěřeny do rovnoměrné, po týdnech rozvržené, střídavé péče rodičů tak, že zamítl návrhy obou rodičů na změnu péče, neboť (odlišně od okresního soudu) v mezidobí neshledal v poměrech účastníků takové změny, které by odůvodňovaly rozšíření péče otce a nastolení rovnoměrné střídavé péče rodičů, ani zúžení dosavadní asymetrické střídavé péče.
15. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že krajský soud náležitě zohlednil shora vymezené ústavní požadavky a tyto přiléhavě porovnal se zjištěným skutkovým stavem. Krajský soud pečlivě zvážil a vyhodnotil všechny okolnosti tak, aby učinil rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých dětí. Na jedné straně neshledal prostor pro rozšíření podílu otce na péči o nezletilé na úkor spokojenosti a navenek prezentovaného odporu nezletilých, na straně druhé však dospěl k závěru, že není ani žádoucí více omezovat již tak v neprospěch otce asymetricky upravený styk otce s nezletilými, neboť stěžovatelka manipulativním jednáním posiluje odmítavý postoj nezletilých k otci a jeho eliminaci z budoucího života nezletilých. Přitom přihlédl k závěrům znaleckého posudku o výrazném ovlivnění názorů nezletilých manipulací ze strany matky, jakož i ke skutečnosti, že v péči otce nebyly objektivně zjištěny zásadní nedostatky, které by snižovaly jeho schopnost péče o nezletilé. Krajský soud shledal žádoucí ponechat alespoň minimální podíl otce na péči o nezletilé zachováním asymetrické střídavé péče (v rozsahu cca 4 dnů z celkového období 2 týdnů). Ústavní soud považuje právní závěry krajského soudu za logické, spravedlivé, řádně odůvodněné, kterým z hlediska ústavnosti nemá co vytknout. Promítá se v nich pečlivé zvážení a posouzení zájmu nezletilých, ale i rodičů o děti pečovat a podílet se na jejich výchově a všestranném rozvoji.
16. S námitkou stěžovatelky, týkající se absence zjišťování názoru nezletilých, se Ústavní soud neztotožnil. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že krajský soud doplnil dokazování o aktuální poměry účastníků, mj. též pohovory opatrovníka s nezletilými dcerami, v jejichž rámci byl zjišťován i jejich názor. Stěžovatelka však nemohla spoléhat na to, že obecné soudy budou při rozhodování vedeny pouze odmítavým postojem nezletilých dcer vůči otci. Ústavní soud ve své judikatuře označil názor nezletilého dítěte za podstatné vodítko při zjišťování nejlepšího zájmu dítěte obecnými soudy. Zdůraznil však, že se nejedná o jediné kritérium, které soud musí při komplexním posouzení nejlepšího zájmu dítěte vzít v potaz, což znamená, že názor nezletilého dítěte nelze při rozhodování pouze převzít a následovat bez dalšího [srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 23 či nález ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2919/14 (N 7/76 SbNU 115), bod 14]. Hledání nejlepšího zájmu dítěte tak neznamená, že by rozhodnutí mělo být založeno toliko na přání nezletilého, ale je třeba posoudit širší souvislosti a nejlepší zájem hodnotit ve své úplnosti. Přání dítěte nelze označit za absolutní hodnotu, od níž by se obecné soudy nemohly odchýlit, pakliže tento postup řádně odůvodní. Krajský soud uvedeným požadavkům plně dostál, když řádně zdůvodnil potřebu zachování stávající asymetrické střídavé péče, resp. když neshledal existenci okolností odůvodňujících provedení změny v péči o nezletilé (viz body 18. a 19. rozsudku krajského soudu). Soudem určená úprava, i přes negativní postoj nezletilých otci, komplexně zohledňuje nejlepší zájem nezletilých.
17. Vyjadřuje-li stěžovatelka obavy do budoucnosti, směřující k povinnosti předat dcery do péče otci i za předpokladu, že pobyt u otce odmítají, v kontextu případného nařízení výkonu rozhodnutí, Ústavní soud tyto námitky považuje za neopodstatněné, neboť nikterak nevypovídají o aktuálních (nastalých) skutečnostech, jimiž mělo dojít k porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky, nýbrž pouze o jakési obavy z budoucího vývoje, proti kterému se nelze domáhat ochrany prostřednictvím ústavní stížnosti.
18. Za neopodstatněnou shledal Ústavní soud i námitku stěžovatelky směřující do nákladového výroku rozhodnutí krajského soudu, kterým jí byla uložena podle §148 občanského soudního řádu povinnost zaplatit státu náklady na zpracování znaleckého posudku. Předně je třeba připomenout spíše zdrženlivý postoj Ústavního soudu k přezkumu nákladových výroků (blíže viz např. usnesení ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 3433/20, ze dne 15. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 162/21, nález ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20). Krajský soud v posuzované věci postupoval v souladu s §224 odst. 2 občanského soudního řádu, když rozsudek okresního soudu o věci samé částečně změnil a současně do svého rozhodnutí o nákladech prvostupňového řízení promítl výsledek své přezkumné činnosti ohledně nákladových výroků napadeného rozhodnutí. Krajský soud při rozhodování o nákladech řízení státu zohlednil procesní úspěch návrhů ve věci samé, přičemž uložení povinnosti stěžovatelce odůvodnil procesním neúspěchem v řízení, neboť to byla právě stěžovatelka, která absolutně odmítala změnu výlučné péče na jinou formu péče a naopak se domáhala ještě dalšího zúžení styku otce s nezletilými. Vypracovaný znalecký posudek krajský soud považoval za zásadní důkaz v řízení, jež skončilo svěřením nezletilých do střídavé, byť asymetrické, péče rodičů. V rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. V podrobnostech lze odkázat na dostatečné a přesvědčivé odůvodnění nákladového výroku v bodech 26. až 29. rozsudku krajského soudu.
19. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka ústavní stížností toliko nesouhlasí s posouzením skutkového stavu, zjištěného obecnými soudy, čímž staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, což mu nepřísluší. V posuzované věci byl rozsudek krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu, odůvodněn způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. Krajský soud hodnotil nejlepší zájem nezletilých způsobem, jemuž nelze nic vytknout. Ústavní soud tak neshledal důvod ke kasaci napadených rozhodnutí.
20. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o péči o nezletilé není do budoucna neměnné, resp. absolutně konečné. Jinak řečeno, dojde-li ve výchovných poměrech účastníků k nezletilým ke změnám ve smyslu §909 občanského zákoníku, je možné podat opětovný návrh na změnu ve výchově nezletilých.
21. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu