ECLI:CZ:US:2023:4.US.3274.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3274/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Petry Langerové, Ph.D., LL.M., advokátky, sídlem Schweitzerova 116/28, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 3 To 49/2023-442 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. září 2023 č. j. 28 T 4/2023-430, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
2. V trestní věci obžalovaného R. V. (dále jen "obžalovaný"), v níž stěžovatelka vystupovala jako zmocněnkyně poškozené, byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 6. 2023 č. j. 28 T 4/2023-376 obžalovaný pravomocně odsouzen za zločin znásilnění a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč.
3. Krajský soud následně napadeným usnesením přiznal stěžovatelce náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozené za celkem 8 úkonů právní služby (1x převzetí a příprava právního zastoupení, 3x účast při vyšetřovacích úkonech, 1x prostudování spisu při skončeném vyšetřování, 1x sepis připojení se s nárokem na náhradu nemajetkové újmy, 1x účast na jednání před soudem, 1x sepis vyjádření k odvolání) v celkové výši 30 976 Kč. Za úkon převzetí a přípravy zastoupení učiněný před vznesením nároku na náhradu nemajetkové újmy přiznal krajský soud náhradu nákladů podle §10 odst. 5 ve spojení s §7 bod 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Za úkony učiněné po uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy pak vycházel z §10 odst. 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že krajský soud při výpočtu výše odměny za úkon právní služby nijak nepochybil. Do doby vznesení nároku na náhradu nemajetkové újmy bylo možné vycházet pouze ze základní tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč (§7 bod 4 advokátního tarifu). Od okamžiku uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy byl krajským soudem správně aplikován §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. V souladu s §7 bodem 5 advokátního tarifu pak výše odměny za jeden úkon právní služby činila částku 3 100 Kč oproti stěžovatelce požadovaným 9 100 Kč. K tomuto závěru dospěl vrchní soud s ohledem na nedávnou judikaturu Nejvyššího soudu (zejména usnesení ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020), podle níž nelze při stanovení odměny ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobeným usmrcením nebo těžkým poškození zdraví osoby blízké postupovat podle §7 ve spojení s §8 odst. 1 advokátního tarifu. Naopak podle Nejvyššího soudu je třeba na tyto případy aplikovat §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, které dopadá na věci osobnostních práv, v nichž je navrhována náhrada nemajetkové újmy, k čemuž se přihlásil i Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Podle stěžovatelky není přiléhavá judikatura, o kterou vrchní soud opřel svoje rozhodnutí (zejména výše zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020). V souladu se zažitou rozhodovací praxí poukazuje na §10 odst. 5 advokátního tarifu, který je podle stěžovatelky při náhradě nákladů řízení u újmy způsobené v trestní věci použitelný i u nároků na náhradu nemajetkové újmy. V této souvislosti poukazuje na nález (pozn. správně usnesení) Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 2258/10. Podle stěžovatelky §10 odst. 5 advokátního tarifu nevykazuje žádnou mezeru v právu, kterou by bylo třeba vyplnit cestou analogie. Rovněž zmiňuje nález ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2880/16. Podle stěžovatelky nebylo v úmyslu zákonodárce zastropovat odměnu zmocněnců poškozených v trestním řízení. Stěžovatelka polemizuje s usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/23, podle něhož by se mělo postupovat v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. K tomu uvádí, že usnesení Ústavního soudu nejsou závazná. Zdůrazňuje, že §10 odst. 5 advokátního tarifu je ustanovením speciálním, které se vztahuje výlučně na právní zastoupení v trestním řízení, zatímco §9 advokátního tarifu zahrnuje činnost advokátů v civilním řízení. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že není úkolem Ústavního soudu, natož pak soudů obecných, aby hodnotily normotvůrcem přijaté řešení. Postup obecných soudů, které vedle §10 odst. 5 advokátního tarifu aplikují také §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, je contra legem. Jediným možným důvodem, pro který lze snížit odměnu stěžovatelky, coby zmocněnkyně poškozeného, je hledisko účelnosti vynaložených nákladů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupena, jak vyžadují §29, §30 odst. 1 a §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a potvrzení tohoto rozhodnutí vrchním soudem. V obecné rovině je namístě nejprve uvést, že se Ústavní soud ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. To ovšem nic nemění na tom, že i tato problematika může být v určitých případech podrobena ústavněprávnímu přezkumu.
9. Ústavní soud se věnoval i stěžovatelkou nastolené problematice. V usnesení (vrchním soudem i stěžovatelkou odkazovaném) sp. zn. I. ÚS 198/23 akceptoval závěr obecného soudu, že by se z hlediska sjednocení justiční praxe mělo i v trestním řízení postupovat v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, podle kterého se odměna advokáta u věcí náhrad nemajetkové újmy vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč. K tomu doplnil, že předmětem adhezního řízení je náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného, přičemž nelze přehlížet ani vzájemnou vyváženost odměn zmocněnců a obhájců, kteří poskytují právní služby svým klientům v téže trestní věci.
10. Jak uvedl vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, využití §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu při výpočtu nákladů právního zastoupení při odškodňování další nemajetkové újmy je srovnatelné s odškodněním jiných forem nemajetkové újmy podle §2958 a 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. U nemajetkové újmy nelze výši náhrady exaktně určit, proto stanovení výše peněžitého odškodnění závisí na právním posouzení mnoha kritérií a výše přiměřeného zadostiučinění je ponecháno na uvážení soudu.
11. Správnost těchto úvah vycházejících z výše zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 potvrdil Ústavní soud i v usnesení ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2214/23 a nově i v nálezu ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23, v němž uvedl, že při stanovení odměny za jeden úkon právní služby (v souvislosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy) je třeba i pro adhezní řízení vycházet z tarifní hodnoty v paušální výši 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Jelikož v nyní posuzované věci byla náhrada újmy představována právě nárokem na náhradu nemajetkové újmy, způsobené zásahem obžalovaného do práva poškozené na ochranu osobnosti spočívajícím ve snížení lidské důstojnosti a zásahu do její psychické integrity, nebyl důvod, aby i v tomto případě nebyl aplikován popsaný přístup.
12. Ústavní soud nemá proto žádných námitek proti závěru obecných soudů, které při stanovení odměny stěžovatelky za jeden úkon právní služby vycházely z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč za analogického použití §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Obecné soudy zvolily výklad, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní. Ústavní soud nevidí žádný rozumný důvod tento jejich závěr z hlediska ochrany ústavnosti zpochybňovat.
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 2880/16 není zcela přiléhavý, neboť ten se týkal nákladů přibraného zmocněnce poškozeného v případě přiznané náhrady majetkové škody (zde je třeba skutečně vycházet z §10 odst. 5 advokátního tarifu). Kromě toho uvedený nález, obdobně jako stěžovatelkou zmiňované usnesení sp. zn. II. ÚS 2258/10, akcentovaly nutnost náležitého zdůvodnění, proč se má určité ustanovení advokátního tarifu aplikovat a jiné nikoliv, čemuž obecné soudy v nyní posuzované věci dostály.
14. Ústavní soud konstatuje, že nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu