ECLI:CZ:US:2023:4.US.337.23.1
sp. zn. IV. ÚS 337/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Martinou Švejdovou, advokátkou, sídlem Svaté Anežky České 32, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2022 č. j. 24 Cdo 2277/2022-229, výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. ledna 2022 č. j. 27 Co 295/2021-176 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 12. srpna 2021 č. j. 0 Nc 1507/2020-95, a s ní spojeném návrhu na zrušení věty druhé §790 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a věty druhé §425 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a P. N. a nezletilého J. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (stěžovatel petitem napadl toliko rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, z obsahu ústavní stížnosti lze nicméně dovodit i napadení usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud zrušil větu druhou §790 odst. 1 občanského zákoníku, případně i větu druhou §425 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele na popření otcovství k nezletilému vedlejšímu účastníkovi. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") výrokem II napadeného rozsudku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání odmítl, neboť rozhodnutí krajského soudu shledal souladným s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Důvodem zamítnutí žaloby bylo zmeškání lhůty podle §790 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž tak soudy rozhodly poté, co stěžovatel neuspěl s návrhem na prominutí zmeškání lhůty.
3. Popření otcovství se stěžovatel domáhal stručně řečeno s tím, že otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů v době, kdy věřil, že je otcem nezletilého, avšak posléze začal pozorovat, že se mu nezletilý nepodobá, a následný DNA test jeho obavy potvrdil. Soudy uvedly, že lhůta k popření otcovství uplynula dne 2. 1. 2020 a stěžovatel návrh podal až dne 15. 10. 2020. K prominutí zmeškání lhůty nebyly podle soudů splněny podmínky, neboť to za okolností posuzované věci nevyžadoval zájem dítěte a veřejný pořádek. Soudy zejména vyvažovaly zájmy stěžovatele a zájmy nezletilého, přičemž přihlédly mimo jiné k tomu, že k učení otcovství došlo na základě aktivního právního jednání stěžovatele a že stěžovatel si již dříve mohl a měl být vědom skutečnosti, že vedlejší účastnice (matka nezletilého) měla v době otěhotnění více sexuálních partnerů, jakož i k zájmu dítěte, které by za dané situace přišlo o jediného otce, kterého má a který k němu má vyživovací povinnost.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje svůj vztah s vedlejší účastnicí, s níž měl navázat poměr v srpnu roku 2018, stýkali se jednou měsíčně, přičemž mezi oběma panovala shoda nad tím, že jde o vztah toliko "intimní". Stěžovateli měla vedlejší účastnice sdělit, že užívá hormonální antikoncepci, sám stěžovatel měl sníženou pohyblivost spermií, přesto poté, co vedlejší účastnice otěhotněla a označila ho za otce, považoval za svou morální povinnost učinit souhlasné prohlášení, neboť o svém otcovství neměl žádné pochybnosti. To se mělo změnit poté, co se v cca 7 měsících věku nezletilého změnil jeho vzhled a lidé si začali všímat, že stěžovatel otcem zřejmě není. V té době se měl stěžovatel začít dozvídat o tom, že vedlejší účastnice měla v době, kdy se stýkala se stěžovatelem, více sexuálních partnerů. S nezletilým se stěžovatel příležitostně stýkal do chvíle, než si nechal provést DNA test, z něhož má vyplývat, že nezletilý není jeho dítětem.
5. Poté, co výsledky testu sdělil vedlejší účastnici, mu vedlejší účastnice měla říci, že si promluví s druhým otcem, který má sice svůj život, prý ale pomůže, bude-li to potřeba. Stěžovatel z uvedených důvodů zásadně nesouhlasí se skutkovými závěry soudů, podle nichž již během popěrné lhůty mohl a měl vědět, že vedlejší účastnice měla více sexuálních partnerů. Nic tomu totiž tehdy nenasvědčovalo. Vedlejší účastnici považuje stěžovatel za iniciátorku celého "klamu" a její jednání považuje za podvod, ze kterého těží jen ona sama a k němuž přistoupila ze zištných důvodů. Naopak stěžovatel nyní musí plnit vyživovací povinnost a nezletilý je jeho nepominutelným dědicem.
6. Navzdory tomu, že stěžovatel údajně otcem zjevně není, vedlejší účastnice dle stěžovatele na internetu tvrdí opak a propaguje zkreslenou informaci, že o nezletilého nemá zájem. To jí bylo umožněno tím, že v žádném soudním řízení nebyl proveden navrhovaný znalecký posudek, kterým by otcovství bylo postaveno najisto.
7. Stěžovatel vyjadřuje obavu, že se nezletilému dostane informace o tom, že stěžovatel není jeho otcem, např. ve škole, neboť je tato skutečnost známa minimálně společným známým stěžovatele a vedlejší účastnice, lze tak důvodně předpokládat, že to nezůstane v tajnosti. To vše podle stěžovatele přivede nestabilitu do poměrů nezletilého.
8. Dále stěžovatel upozorňuje, že je pouze otcem právním, mezi ním a nezletilým se nevytvořila žádná sociální vazba, s nezletilým nemá osobní vztah, natož pak vztah citový, nikdy nezastával roli sociálního otce a nezletilého nevychovával. Neexistuje pak ani předpoklad, že by se situace měla zlepšit, neboť stěžovatel se cítí podveden a zklamán. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu krajský soud dává absenci sociálního pouta k tíži, naopak právě při absenci biologické, sociální a citové vazby nelze trvat na zachování právního otcovství.
9. Stěžovatel uvádí, že v době učinění souhlasného prohlášení nebyl matričním úřadem jakkoli poučen o tom, zda a za jakých podmínek může otcovství popřít. Vzhledem k motivům vedlejší účastnice je pak prohlášení o určení otcovství neplatné pro obcházení zákona, neboť vedlejší účastnice tím pouze sledovala "výběr vhodného otce".
10. Stěžovatel má za to, že současná právní úprava popření otcovství je neústavní, neboť neposkytuje dostatečné prostředky k tomu, aby byl v řízení o popření otcovství dostatečně zohledněn zájem stěžovatele. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z níž dovozuje, že pokud právní otec během popěrné lhůty nevěděl o tom, že není otcem biologickým, je potřeba i po uplynutí lhůty upřednostnit jeho zájem na popření otcovství. Stěžovatel je ve stejné situaci a nemá možnost, jak domněnku otcovství zvrátit, neboť právní úprava nebere v potaz zájem stěžovatele na popření otcovství, ale pouze zájem nezletilého a veřejný pořádek.
11. Nadto stěžovatel považuje za neústavní, že lhůta pro otce, kteří učinili souhlasné prohlášení o otcovství, je kratší a počítá se od jiného okamžiku, oproti lhůtě, kterou mají k dispozici manželé, kterým se narodí dítě za trvání manželství, neboť stěžovatel v těchto situacích nespatřuje relevantní rozdíl. Současná úprava vede právní otce k tomu, aby aktivně zjišťovali své biologické otcovství v průběhu prvních šesti měsíců po narození dítěte, což se příčí společenské situaci. Naopak matky jsou právní úpravou zvýhodněny, neboť si mohou bez jakýchkoli následků v podstatě vybrat, koho označí za otce.
12. Stěžovatel poukazuje na právní úpravu na Slovensku, kde je popěrná lhůta delší. To, jak je popěrná lhůta v České republice krátká, pak podle stěžovatele vede k tomu, že popření otcovství v jejím průběhu nebude ve většině případů přicházet v úvahu, spolu s návrhem tak otcové musejí podávat návrh na prominutí zmeškání lhůty, čímž dochází k neúměrnému zatěžování soudů a účastníků řízení, což je v rozporu se zásadou, že ve věcech nezletilých by mělo být rozhodováno s největším urychlením. To, aby řízení probíhalo rychle, je pak v zájmu dítěte i z toho důvodu, že následně vzniká šance, že matka v jeho zájmu podá návrh na určení otcovství skutečného otce. V současnosti však je po šesti měsících vztah dítěte s právním otcem navždy zafixován, ačkoli mezi nimi ani nemusí existovat sociální pouto.
13. Právní úprava dle stěžovatele klade na muže nepřiměřené nároky, které neodpovídají mezilidským vztahům a které ani nejsou vždy schopni splnit. O těchto rizicích nejsou muži, kteří přistoupí k souhlasnému prohlášení, dostatečně poučeni.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který stojí mimo soustavu soudů a není další, "superrevizní" instancí v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
16. V prvé řadě je nutno - ve shodě s Nejvyšším soudem - konstatovat, že značná část ústavní stížnosti představuje polemiku s tím, jak soudy zjistily skutkový stav, přičemž svou argumentaci následně stěžovatel staví na vlastním skutkovém základě. Jak je ovšem uvedeno výše, zjišťování skutkového stavu je záležitostí obecných soudů, jejichž závěry jsou v posuzované věci řádně odůvodněny a důkazně podloženy.
17. Rozdíl ve skutkovém stavu, jak jej zjistily soudy a jak jej prezentuje stěžovatel, spočívá zejména v tom, že stěžovatel si podle soudů minimálně již v průběhu popěrné lhůty mohl a měl být vědom, že vedlejší účastnice v inkriminované době měla další sexuální partnery, a tedy že jeho otcovství není jisté. Tento závěr nelze za dané situace - kdy se stěžovatel scházel s vedlejší účastnicí toliko jednou měsíčně za účelem "intimního sblížení", již na začátku vztahu byl okolím informován, že vedlejší účastnice v minulosti mužům lhala, následně vedlejší účastnice otěhotněla, ačkoli tvrdila, že bere antikoncepci, přičemž on sám měl nepříznivé výsledky spermiogramu, a nadto ho lidé z jeho okolí (zavčas) upozorňovali, aby si nechal udělat DNA test, protože vedlejší účastnice měla mít více partnerů - považovat za jakkoli "extrémní", a tedy vyžadující zásah Ústavního soudu. To stejné platí o závěru soudů, že se mezi stěžovatelem a nezletilým vytvořilo sociální pouto, neboť stěžovatel nezletilého často navštěvoval a vykonával ve vztahu k němu roli otce. To, že krátce před podáním návrhu na popření otcovství stěžovatel styk s nezletilým přerušil, je v tomto světle spíše podružné. Lze pak dodat, že soudy nedospěly ani k závěru o nějakých zavrženíhodných pohnutkách vedlejší účastnice, která jak okresní soud uvedl, se mohla legitimně domnívat, že stěžovatel skutečně je otcem jejího dítěte (ostatně v řízení nebylo ani najisto postaveno, že stěžovatel otcem není, neboť tato otázka nebyla pro rozhodnutí podstatná, jak bude ještě dále uvedeno). Na druhou stranu, pokud vedlejší účastnice vedla sexuální život paralelně s dalšími partnery, aniž by na to stěžovatele před souhlasným prohlášením upozornila, nesla by na celé situaci nepochybně svůj podíl odpovědnosti, závěr o tom, že stěžovatel měl a mohl vědět, že jeho otcovství není jisté, tím však zpochybněn není.
18. K argumentaci stěžovatele pak Ústavní soud dále podotýká, že si stěžovatel v některých aspektech do určité míry sám odporuje - na jednu stranu tak stěžovatel považuje za zcela nepochybné, že otcem nezletilého není, na stranu druhou vytýká soudům, že neprovedly důkaz znaleckým posudkem, a bylo tak porušeno jeho právo vědět, zda je nezletilý jeho biologickým synem; stejně tak stěžovatel na jednu stranu uvádí, že vedlejší účastnice prohlašuje, že je otcem nezletilého, aniž by se proti tomu mohl stěžovatel bránit, zároveň ale argumentuje tím, že všichni známí vědí, že otcem není, což již má být veřejným tajemstvím. Stěžovatel také argumentuje obvyklou délkou řízení o popření otcovství, která má být v rozporu se zájmy dítěte, zároveň se však domáhá toho, aby došlo k prodloužení lhůty k podání návrhu na popření otcovství, což by ve svém důsledku jen protáhlo dobu potenciální nejistoty nezletilých.
19. Tyto v určitém světle protichůdné argumenty jsou v jistém smyslu pochopitelné vzhledem ke složitosti celé problematiky, v níž se střetávají protichůdné zájmy dotčených osob a na kterou je možno nahlížet z celé řady úhlů. Tak např. lze tvrdit, že delší popěrná lhůta může být v zájmu dítěte na zajištění souladu právního a biologického otcovství. Stejně tak ale může být tvrzeno, že naopak zájem na zajištění souladu právního a biologického otcovství je ve skutečnosti posílen tím, že je na popření otcovství krátká lhůta, neboť ta - jak tvrdí stěžovatel - by mohla otce nutit k tomu, aby si otcovství zavčas potvrdili prostřednictvím DNA testu, který může odhalit nesoulad i tam, kde by se na něj jinak nikdy nepřišlo (srov. čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Takto proti sobě stojících argumentů by šlo vyslovit nespočet a neexistuje jasná, empiricky doložitelná odpověď na to, které řešení je správné. Hlavní slovo tak má zákonodárce, který volí řešení na základě politické úvahy, přičemž důležité zejména je, aby ponechal soudům určitý prostor k tomu, aby ve svém rozhodnutí zvážily konkrétní okolnosti každého případu.
20. Uvedené odpovídá i judikatuře Ústavního soudu, který v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 [(N 139/58 SbNU 141); všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] uvedl, že "nelze požadavek shody právního a biologického otcovství považovat za absolutní", přičemž nelze "dospět k závěru, že trvání právního otcovství, aniž by odpovídalo biologické realitě, znamená bez dalšího porušení základního práva právního otce na soukromý a rodinný život ze strany veřejné moci". Podle Ústavního soudu je totiž nezbytné "vzít v úvahu, zda existuje zájem dítěte na trvání takovéhoto stavu, jakož i to, zda právní otec věděl nebo mohl vědět, že není biologickým otcem, měl možnost domáhat se před orgánem veřejné moci určení, že není právním otcem, a nakonec zda tuto možnost i skutečně využil".
21. Stěžovatel sice namítá, že současná právní úprava vůbec nebere v potaz zájmy stěžovatele jakožto právního otce, tento argument však neodpovídá skutečnosti. Zákon umožňuje, aby zmeškání popěrné lhůty bylo prominuto, přičemž, jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, "při rozhodování o prominutí zmeškání popěrné lhůty soud musí vždy posuzovat oba rozhodné korektivy (podmínky), tedy jednak zájem dítěte, jednak veřejný pořádek, a v tomto rámci hledat vyvážené řešení při zvažování protichůdných zájmů dotčených osob". Zákon tedy stanoví určitá základní východiska, kdy po dobu prvních šesti měsíců má být zásadně upřednostněn zájem právního otce, zatímco následně je již potřeba zvažovat i další zájmy a k popření otcovství by mělo docházet jen výjimečně. Ovšem i tehdy budou hrát zájmy dotčených osob významnou roli. Přesně tak tomu ostatně bylo v posuzované věci, kdy - jak opět uvedl Nejvyšší soud - soudy "za daného skutkového stavu důvodně upřednostňovaly zájem nezletilého dítěte před zájmy [stěžovatele]".
22. Rozhodně tedy nešlo o to, že by zájmy stěžovatele nebyly zvažovány, pouze v podmínkách konkrétní věci byly upřednostněny zájmy nezletilého (viz i čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Soudy přihlédly zejména k tomu, že k určení otcovství došlo na základě svobodného právního jednání stěžovatele, který v průběhu lhůty měl indicie, že dítě nemusí být jeho, a k tomu, že není znám žádný "další" otec nezletilého, který je přitom plně odkázán na své rodiče (naopak stěžovatel byl pro nezletilého otcem nejen právním, ale i sociálním, než z vlastní vůle své role zanechal). To odpovídá judikatuře Ústavního soudu, který v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2756/18 ze dne 11. 9. 2018 uvedl, že pokud "bylo otcovství stěžovatele určeno na základě souhlasného prohlášení a současně nebyl soudům znám žádný jiný muž, který by o dítě jevil zájem jako jeho sociální či biologický rodič ... nelze přijmout závěr, že by jeho zájem na uvedení právního stavu do souladu s realitou převážil nad zájmem dítěte na zachování statu quo a na zajištění jeho životních potřeb". Podobně v usnesení sp. zn. II. ÚS 179/15 ze dne 12. 4. 2016 Ústavní soud konstatoval, že pokud se "biologický otec k nezletilé nehlásí (matka opakovaně odmítla uvést jeho totožnost), pak není v zájmu nezletilé, aby bylo stěžovateli umožněno poté, co mu uplynula zákonná lhůta, popírat k ní otcovství, které dobrovolně uznal", čímž zároveň není nezletilé znemožněno "aby se v budoucnu případně dozvěděla, kdo je jejím biologickým otcem".
23. Zvážení uvedených hledisek odpovídá i požadavkům Ústavního soudu vysloveným k popření otcovství založeného jinou domněnkou v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09, v němž Ústavní soud uvedl, že by měla existovat možnost podání popěrného návrhu po uplynutí zákonné lhůty, u něhož by se přihlíželo k tomu, "zda se právní otec dítěte mohl dozvědět o skutečnostech, které by jeho otcovství zpochybňovaly, zda i se znalostí těchto skutečností podnikl právní kroky k popření svého otcovství a zda popření jeho otcovství nebrání - v konkrétním případě, nikoliv paušálně - jiné chráněné zájmy, zejména zájem dítěte".
24. V posuzované věci přitom skutečně, jak již bylo uvedeno, nelze opomíjet, že k určení otcovství došlo na základě právního jednání stěžovatele jako dospělého, svéprávného člověka. Muži, kteří se stanou právními otci na základě souhlasného prohlášení, jsou v jiném postavení, než muži, jejichž právní otcovství je dáno domněnkou svědčící manželovi matky dítěte. Souhlasné prohlášení je jejich svobodnou volbou, k níž mohou přistoupit po zralé úvaze, v níž v zásadě nejsou omezeni. Tím je to, že lhůta k popření otcovství je zásadně pouze šestiměsíční, poněkud relativizováno (navíc stěžovatelův návrh by nebyl včasný, ani kdyby lhůta byla dvojnásobná). Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 51/15 ze dne 3. 3. 2015, otcovství určené souhlasným prohlášením je určeno nejen z vůle matky, ale i z vůle otce, kdy lze "předpokládat, že je o svém otcovství přesvědčen, mohl předem uvážit případné pochybnosti, eventuálně prohlášení o otcovství vůbec neučinit". Rozdílná právní úprava je tedy pouze důsledkem fakticky i právně rozdílného postavení dotčených osob.
25. Stěžovatel argumentuje, že nebyl o následcích určení otcovství poučen, ovšem závažnost a důsledky takového právního jednání, krom toho, že jsou jednoznačně uvedeny v zákoně, musejí být zjevné i laikovi na první pohled. Přihlášení se k otcovství dítěte je zásadní okamžik v životě nejen (budoucího) otce, ale zejména samotného dítěte, a rozumí se samo sebou, že k tomu muži nemohou přistupovat lehkovážně s předpokladem, že případně v budoucnu své prohlášení zkrátka "vezmou zpět". Dospělý, svéprávný člověk pak musí nést odpovědnost za své jednání, aniž by musel být o všem dopředu státem poučován.
26. K judikatuře ESLP Ústavní soud poznamenává, že ani ten nevykládá právo na určení biologického otcovství, resp. na popření otcovství právního, absolutně, nýbrž srovnává zájmy právního otce s konkrétními okolnostmi obecného zájmu či zájmy dítěte. Relevantní je právě např. to, zda právní otec mohl mít pochybnosti, že je otcem (rozsudek A. L. proti Polsku ze dne 18. 2. 2014 č. 28609/08) či zda je nezletilé dítě závislé na výživném od rodičů (viz rozsudek ve věci Novotný proti České republice ze dne 7. 6. 2018 č. 16314/13). Za problematické (z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) přitom Evropský soud pro lidská práva považuje zejména to, pokud právní řád toto vzájemné vyvažování znemožňuje, např. v důsledku neprolomitelné lhůty. Právě to bylo podstatou stěžovatelem zmiňovaného rozsudku ve věci Shofman proti Rusku ze dne 24. 11. 2005 č. 74826/01 (a to navíc za situace, kdy Ruská federace v řízení nepředložila žádnou argumentaci). Ve výše citovaném rozsudku A. L. proti Polsku pak byl významný právě i způsob určení, tedy svobodným právním jednáním otce, přičemž soudci uplatňující souhlasné stanovisko dokonce uvedli, že je-li otcovství určeno právním jednáním otce (který v daném případě měl mít pochybnosti o otcovství, neboť si byl vědom, že matka dítěte měla další sexuální partnery), nemá stát vůbec žádnou povinnost umožnit "zpětvzetí" takového jednání.
27. Ústavní soud neshledal ústavněprávní pochybení ani v tom, že soudy neprovedly některé stěžovatelem navržené důkazy, neboť důvody svého procesního postupu řádně vysvětlily. Ke znaleckému posudku lze dodat, že zmeškal-li stěžovatel lhůtu k popření otcovství a toto zmeškání nebylo prominuto, byl znalecký posudek zjevně nadbytečný. Úkolem soudu je provést dokazování, které mu umožní rozhodnout o podaném návrhu. Jakékoli další dokazování je nadbytečné a v rozporu se zásadou ekonomie řízení. To, že stěžovatel, který si podle vlastních slov nechal soukromě udělat DNA test, chce, aby mu soud poskytl další argument vůči internetovým příspěvkům vedlejší účastnice, k provedení navrženého důkazu stačit nemůže.
28. Celkově lze říci, že právní úprava poskytuje dostatečný prostor ke zvážení všech hypotetických okolností, a to i těch, na které stěžovatel upozorňuje v akcesorickém návrhu na zrušení právního předpisu, přičemž v posuzované věci soudy tento prostor využily. Poukazuje-li stěžovatel např. na to, že právním otcům mohou matky dětí znemožnit provést DNA test v popěrné lhůtě, soudům nebrání, aby tuto okolnost vzaly při rozhodování o prominutí lhůty v úvahu. Ze skutkových zjištění soudů se ale nepodává, že by taková situace ve stěžovatelově věci nastala. V zásadě pouze jednu věc nedokáže právo zcela vyřešit, a to stěžovatelem namítanou nerovnost mezi matkami a otci, která je zkrátka biologickou realitou.
29. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení právního předpisu (jeho ustanovení) Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh má akcesorickou povahu (§74 zákona o Ústavním soudu), a tudíž sdílí osud ústavní stížnosti.
30. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v průběhu řízení obdržel od matky stěžovatele Ivy Stehlíkové e-mail, v němž se vyjadřuje k okolnostem posuzované věci. K tomuto nevyžádanému vyjádření Ústavní soud nepřihlížel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu