ECLI:CZ:US:2023:4.US.3422.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3422/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marcely Buštové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. září 2022 č. j. 16 Kss 6/2021-129, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Oldřicha Kajzra, předsedy Okresního soudu v Mělníku, sídlem Krombholcova 264/1, Mělník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím a "jím předcházejícím řízením" došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále tvrdí, že "uloženým kárným opatřením bylo pak zasaženo do jejího garantovaného čl. 11 Listiny, podáním kárného návrhu a kárným odsouzením pak byly porušeny čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny". V I. části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ústavní stížnost směřuje toliko do I. výroku napadeného usnesení, avšak v jejím petitu, kterým je Ústavní soud vázán, navrhuje zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v celém rozsahu.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako soudkyně Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") byla Nejvyšším správním soudem, jako soudem kárným, uznána vinnou podle §19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb."), že zaviněným porušením svých povinností podle §79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), způsobila v období od 3. 11. 2020 do 20. 10. 2021 nedůvodné průtahy ve 22 trestních věcech, za což jí bylo uloženo kárné opatření snížení platu o 30 % na dobu 12 měsíců (I. výrok). Podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb. Nejvyšší správní soud zprostil stěžovatelku kárného návrhu pro skutek spočívající v tom, že v období od 3. 11. 2021 do 6. 4. 2022 způsobila neodůvodněné průtahy v dalších 45 trestních věcech, protože skutek není kárným proviněním (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Kárný senát se podle stěžovatelky nevypořádal s uplatněnou námitkou týkající se toho, že před podáním kárného návrhu i v průběhu kárného řízení byla kontaktována vedlejším účastníkem a také předsedou Krajského soudu v Praze JUDr. Ljubomírem Drápalem k projednání jejího dalšího působení v justici, resp. rezignace na funkci soudkyně s případnou možností působit u okresního soudu na pozici asistentky soudce.
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že podání kárného návrhu nebylo posouzeno v kontextu celkové situace u okresního soudu, a to s přihlédnutím k personálnímu obsazení, a kárný senát tak postupoval v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1609/08 (N 105/53 SbNU 313), a pokládá otázku, zda nejde o trend, jak justici omladit. Bylo-li by tak postupováno záměrně, doporučuje těm, kdo takto vůči nejstarší generaci jednají, k četbě povídku Jacka Londona Kousek hovězího.
5. Kárný senát se nevypořádal s tím, že některé z věcí byly skončeny, a namítá, že jednotlivé skutky nelze hodnotit vytrženě, ale je potřeba věc posoudit podle toho, jaké spisy byly v rozhodné době v senátu k rozhodnutí.
6. Kárnému řízení stěžovatelka vytýká, že proti rozhodnutí kárného senátu není řádný opravný prostředek.
7. Posléze stěžovatelka brojí proti průběhu dokazování, protože navrhovala provedení důkazů všemi spisy a výslech svědků. Kárný senát se s obsahem spisů seznámil z valné části mimo jednání, dokazování nebylo vedeno při jednání list po listu a kárný senát přisvědčil kárnému návrhu, když shledal průtahy po celé návrhem uváděné období, aniž by rozlišil, po jakou dobu průtahy evidentně netrvaly. Při posuzování doby průtahů by mělo být postupováno stejně, jako je tomu ve věcech, kdy je žalováno podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Kárný senát se s námitkami týkajícími se prekluze vypořádal nepřezkoumatelným způsobem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe převzít právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. V prvé řadě nelze pominout, že stěžovatelka se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako celku (viz výše bod 1. i.f.), tedy aniž by zohlednila, že jím byla částečně zproštěna kárného návrhu (II. výrok napadeného rozhodnutí). Vzhledem k tomu, že takovým výrokem nemůže být stěžovatelka na svých právech nijak dotčena, a z ústavní stížnosti neplyne, proč by tomu tak mělo být, Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti bez dalšího považuje za návrh zjevně neopodstatněný.
11. Výrok I. napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je postaven na zjištění, že stěžovatelka v některých jí přidělených věcech nepostupovala řádně, když zejména nenařizovala jednání ve věci v přiměřených lhůtách, jí prováděné úkony často nesměřovaly k rozhodnutí věci a v některých věcech docházelo k průtahům. Ústavní soud odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména III. až VI. část) a konstatuje, že Nejvyšší správní soud postupoval ústavně souladným způsobem, provedl rozsáhlé dokazování (viz bod 38. obsahující podrobná zjištění o průběhu řízení v jednotlivých věcech), řádně se vypořádal s posouzením, zda byly dodrženy lhůty podle §9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. (bod 30. odůvodnění napadeného rozhodnutí), formuloval logické právní závěry a adekvátně rozvedl úvahy vedoucí k uložení kárného opatření.
12. K námitce stěžovatelky vztahující se k jednoinstančnosti kárného řízení ve věcech soudcovských kárných deliktů Ústavní soud odkazuje na vlastní judikaturní závěry. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.) konstatoval, že není protiústavní právní úprava, jež kárně obviněnému soudci obecného soudu neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu. Na kárné řízení se soudci obecných soudů není použitelný čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť toto řízení nelze kvalifikovat jako řízení o trestním obvinění. Jde o řízení disciplinární jak z hlediska systematiky právního řádu, tak z hlediska jeho povahy [viz též např. nález ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2609/16 (N 57/85 SbNU 69)].
13. Také Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") považuje kárné řízení se soudcem, které vede k jeho propuštění nebo má jiné závažné důsledky, za civilní řízení, na něž se vztahuje civilní větev čl. 6 Úmluvy. V žádném ze svých rozhodnutí ESLP dosud nedospěl k závěru, že by kárné řízení bylo možné z hlediska Úmluvy považovat i za trestní řízení. Nejsou tedy dány důvody pro odchýlení se od závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09; absence odvolání proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného není v rozporu s ústavním pořádkem či mezinárodními závazky České republiky.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu