ECLI:CZ:US:2023:4.US.3605.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3605/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marka Konečného, sídlem Tomáše Bati 201/8, Zlín, insolvenčního správce dlužnice obchodní společnosti Diana Fish, spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem, sídlem Šantova 719/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2022 č. j. 26 Cdo 1821/2022-275, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Prague Fish, s. r. o., sídlem Roháčova 188/37, Praha 3 ? Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 10992/2017 (přístupného na https://isir.justice.cz/) se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") domáhal žalobou proti vedlejší účastnici zaplacení částky 1 675 977 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitých věcí ve vlastnictví obchodní společnosti Diana Fish, spol. s r. o. (dále jen "dlužnice"), v níž stěžovatel jako insolvenční správce dlužnice namítal, že nájemní smlouva uzavřená mezi dlužnicí jako pronajímatelkou a vedlejší účastnicí jako nájemkyní je neplatná (resp. nicotná), neboť za dlužnici jednala osoba zapsaná v obchodním rejstříku pod falešnou identitou. Obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2021 č. j. 21 C 94/2019-197 žalobu zamítl.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2021 č. j. 21 Co 174/2021-234 rozsudek obvodního soudu potvrdil.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že podle ustálené rozhodovací praxe, byla-li osoba pod nepravou identitou uvedena do funkce jednatele obchodní společnosti a poté byla pod toutéž neexistující identitou zapsána do obchodního rejstříku, lze důsledky tohoto bezpochyby závadného stavu přičítat pouze této společnosti, byla-li třetí osoba v dobré víře, že jedná s jejím statutárním orgánem (k obdobné právní úpravě obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4553/2008, jehož závěry se prosadí i po 1. 1. 2014, nebo usnesení ze dne 30. 10. 2017 sp. zn. 29 Cdo 2624/2016). Pro úplnost Nejvyšší soud doplnil, že zde nechybí projev vůle jedné smluvní strany, naopak vůle byla za dlužnici projevena právě osobou vystupující a zapsanou v obchodním rejstříku pod nepravou identitou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu Nejvyšším soudem tím, že jeho dovolání bez řádného odůvodnění odmítl a nevypořádal se s odchylkou od své dřívější rozhodovací praxe (srov. jeho rozsudek ze dne 9. 5. 2000 sp. zn. 32 Cdo 2644/1999 nebo usnesení ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 29 Cdo 5523/2015), jakož i s judikaturou Ústavního soudu [usnesení ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 2928/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že odůvodnil nikoli řádně svůj závěr k projevu vůle dlužnice uzavřít nájemní smlouvu prostřednictvím osoby zapsané v obchodním rejstříku pod nepravou identitou, a že se ani nezabýval rozporem mezi vůlí a projevem vůle dlužnice jmenovat osobu vystupující pod nepravou identitou jednatelem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je (po výzvě k opravě vady) právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře respektuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto Ústavní soud napadené usnesení přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti.
8. Ze stěžovatelových námitek formulovaných v ústavní stížnosti je zřejmé, že se domáhá přehodnocení právních závěrů, které učinil Nejvyšší soud (jakož i obvodní soud a městský soud) o nájemní smlouvě, uzavřené platně s ohledem na dobrou víru vedlejší účastnice v zápis do obchodního rejstříku. Stěžovatel sice tvrdí, že v postupu Nejvyššího soudu spatřuje zásah do svého práva na soudní ochranu, avšak argumentaci v ústavněprávní rovině nepředkládá.
9. Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska výhrady proti postupu Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelovo dovolání po zjištění, že rozsudek městského soudu je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4553/2008 nebo usnesení sp. zn. 29 Cdo 2624/2016). Ústavní soud považuje odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu za přiléhavý a konstatuje, že odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelný a ústavně přijatelný výsledek použití procesních předpisů. Pouze Nejvyššímu soudu přísluší posouzení přípustnosti dovolání (§239 o. s. ř.). Ústavním soudem prováděný přezkum procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14), což v dané věci nezjistil. Nejvyšší soud výše uvedeným požadavkům dostál a srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nelze považovat dovolání stěžovatele za přípustné.
10. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud náležitě vypořádal se stěžovatelovými tvrzeními, když poukázal na negativní stránku principu materiální publicity veřejných rejstříků podle §8 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů. Má-li obchodní společnost určitý údaj zapsaný v obchodním rejstříku, je jím vázána, i kdyby neodpovídal skutečnosti, ledaže dotčená třetí osoba není v dobré víře. Důvodem neplatnosti právního jednání dlužnice proto není skutečnost, že právní jednání učinila osoba vystupující pod nepravou identitou, neboť byla podle zápisu v obchodním rejstříku statutárním orgánem, tzn. osobou oprávněnou za společnost jednat. Ústavní soud shledal, že přijaté závěry Nejvyššího soudu jsou jasné a úplné a nebyl důvod zabývat se vůlí dlužnice jmenovat jednatelem osobu pod nepravou identitou. Neobstojí ani poukaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2928/18, neboť vázanost právnické osoby zápisem v obchodním rejstříku může zvrátit pouze skutečnost, že dotčená třetí osoba nebyla v dobré víře, přitom v posuzované věci žádné relevantní závěry zpochybňující dobrou víru vedlejší účastnice v zápis v obchodním rejstříku při uzavírání nájemní smlouvy předloženy nebyly.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu