ECLI:CZ:US:2023:4.US.362.22.1
sp. zn. IV. ÚS 362/22
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele podniku Povodí Moravy, s. p., sídlem Dřevařská 932/11, Brno, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kaizlovy sady 434/13, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 22 Cdo 1609/2021-207 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. ledna 2021 č. j. 75 Co 243/2020-180, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 22 Cdo 1609/2021-207 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. ledna 2021 č. j. 75 Co 243/2020-180 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 22 Cdo 1609/2021-207 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. ledna 2021 č. j. 75 Co 243/2020-180 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že Nejvyšší soud a před ním i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ve svých postupech a svými rozhodnutími porušily čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 207 C 34/2018 se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalované obchodní společnosti MORAVOLEN TRADE, a. s. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 483 316 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že vykonává právo hospodařit s majetkem České republiky, a to s konkretizovanými pozemky v kat. úz. Sudkov, přičemž na části těchto pozemků se nachází vodní dílo žalované (vzdouvací objekt a související objekty sloužící pro malou vodní elektrárnu Moravolen Sudkov), které bylo vybudováno před 1. 1. 2002. Z tohoto důvodu vyzval stěžovatel žalovanou k uzavření dohody o finanční náhradě za strpění vodního díla. Žalovaná popírala důvodnost žaloby a in eventum vznesla námitku promlčení. Okresní soud považoval za účelné rozhodnout nejprve o základu nároku a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, tudíž rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 č. j. 207 C 34/2018-112 rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel má povinnost respektovat zákonné věcné břemeno vyplývající z §50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Toto ustanovení výslovně neupravuje náhradu za užívání, avšak soudní judikatura dovodila takovou povinnost přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny, a to ve formě jednorázového plnění. V řízení nebylo prokázáno, že žalovaná nebo její právní předchůdce před 1. 1. 2014 uhradili jednorázovou částku představující náhradu za užívání vodního díla, stěžovatel tak má podle §59a vodního zákona s účinností od 1. 1. 2014 nárok na její zaplacení. K námitce žalované o promlčení nároku okresní soud konstatoval, že zákonodárce znovu otevřel prostor pro uplatnění tohoto nároku tím, že zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, zavedl do vodního zákona §59a, podle kterého je vlastník pozemku za náhradu povinen strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání, přičemž čl. LV tohoto zákona stanoví, že když nedojde mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. Promlčecí lhůta počala běžet až ode dne 2. 1. 2016, stěžovatel podal žalobu 28. 12. 2018, tedy před jejím uplynutím. Okresní soud vyjádřil názor, že §59a vodního zákona se uplatní i na situace dříve spadající pod §50 písm. c) téhož zákona, což je zřejmé jednak z jeho jazykového vyjádření, jednak z úmyslu zákonodárce (jehož cílem podle důvodové zprávy bylo rozšíření věcného břemene, a tedy i náhrady za něj náležící, na všechna vodní díla, a v návaznosti na to stanovení jednotné koncepce uplatňování náhrad za užívání všech vodních děl).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala žalovaná odvolání zdůrazňující promlčení stěžovatelova nároku, protože promlčecí lhůta uplynula 2. 1. 2005, a s poukazem na speciální povahu §50 písm. c) vodního zákona v porovnání s §59a téhož zákona, neboť §50 písm. c) řeší pouze strpění vodních děl vybudovaných před 1. 1. 2002 v korytech vodních toků, avšak §59a řeší strpění vodních děl vybudovaných před 1. 1. 2002 na jakýchkoliv pozemcích. Krajský soud shledal, že odvolání je důvodné, protože okresní soud podle něj nesprávně vyhodnotil vztah §59a a §50 písm. c) vodního zákona a žalovanou vznesenou námitku promlčení. Krajský soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, z něhož vyplývá, že §50 písm. c) je v poměru speciality k obecnému §59a vodního zákona. Ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva podle §50 písm. c) vodního zákona ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tj. k 1. 1. 2002. V obou případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou jednorázové kompenzace. Dispozice obou právních norem je shodná, jejich hypotéza se zásadním způsobem liší, neboť podle §50 písm. c) se účinky váží na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 umístěná v korytě vodního toku, §59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto i na vodní díla, která v korytě vodního toku přímo nejsou umístěna. Z toho dovodil, že není správný závěr okresního soudu o počátku běhu promlčecí lhůty, protože tato lhůta začala běžet již 1. 1. 2002, kdy nabyl účinnosti §50 písm. c) vodního zákona. Z těchto důvodů krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů (II. výrok).
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, protože nebylo přípustné. V odůvodnění setrval na závěru své předchozí judikatury, podle níž obě ustanovení vodního zákona zakládají existenci zákonného věcného břemene, a v obou případech vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost poskytnout náhradu vlastníkovi pozemku za omezení jeho vlastnických práv, a to formou (jednorázové) kompenzace - v §59a tak zákon stanoví výslovně, v případě §50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny. Nejvyšší soud se zabýval i ochranou ústavně zaručených práv účastníků řízení, rozporem uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy a možností aplikace §50 písm. c) vodního zákona na vodní díla umístěná mimo koryto vodního toku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele došlo postupem obecných soudů k intenzivnímu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to zejména přímým použitím čl. 11 odst. 4 Listiny v horizontálním právním vztahu vyplývajícím z §50 písm. c) vodního zákona a v důsledku tohoto postupu došlo k nesprávnému závěru o specialitě §50 písm. c) k §59a vodního zákona a k odepření náhrady stěžovateli za omezení jeho vlastnického práva.
6. Při posuzování vztahu obou dotčených ustanovení stěžovatel dovozuje smysl §50 písm. c) vodního zákona spočívající v zakotvení veřejnoprávního omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny, přičemž je logické, že za strpění vodních děl v korytech vodních toků nestanovil zákon náhradu, neboť jde o obecné omezení vlastnického práva, které neslouží nikomu určitému. Ustanovení §59a vodního zákona má primárně soukromoprávní povahu (tomu odpovídá i systematické zařazení). Výslovně upravuje majetkoprávní narovnání mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla, přičemž zákonodárce nevyjmul z tohoto majetkoprávního narovnání vodní díla v korytech vodních toků. Uvádí-li důvodová zpráva k tomuto ustanovení, že se "navrhuje stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona", nelze z toho podle stěžovatele dovozovat, že se §59a nevztahuje na vodní díla umístěná v korytech vodních toků, jak činí obecné soudy.
7. Stěžovatel namítá, že jemu, jako vlastníkovi pozemku, je přiznáván jiný rozsah vlastnického práva než žalované, jako vlastnici vodního díla, ačkoliv vlastnické právo obou má mít stejný obsah a ochranu. Připomíná, že omezení vlastníka pozemku podle §59a vodního zákona má nebývalou intenzitu, neboť vlastník nemůže s částí pozemku zastavěnou vodním dílem fakticky jakkoliv disponovat a zůstává mu holé vlastnictví, kdy je nucen strpět jak umístění vodního díla, tak jeho užívání. Odmítá tezi obecných soudů, že vlastníkům pozemků v korytech vodních toků podle §50 písm. c) vodního zákona náleží náhrada vůči vlastníkům vodního díla prostřednictvím přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny, protože pak veškerá ostatní ustanovení zákonů explicitně stanovící náhradu za omezení vlastnického práva by postrádala jakýkoli smysl, byla by nadbytečná a neměla by normativní výklad. Opětovně upozorňuje, že přímé použití čl. 11 odst. 4 Listiny bylo v judikatuře dovozeno toliko vertikálně, tzn. ve vztahu soukromé osoby k veřejnoprávní korporaci (tento názor dokládá odkazy na konkrétní nálezy Ústavního soudu a stanovisko jeho pléna). Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že jeho nárok na náhradu neexistoval k 1. 1. 2002, tudíž se nemohl promlčet na začátku roku 2005.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vyjádření účastníků řízení
9. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a žalované, které příslušelo postavení vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti. Žalovaná na výzvu k vyjádření nereagovala, a proto má Ústavní soud za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§28 odst. 2 a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
10. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel brojí proti celé judikatuře Nejvyššího soudu, podle které vztah §59a vodního zákona a §50 písm. c) téhož zákona je vztahem normy obecné a normy zvláštní, potažmo proti navazujícímu závěru, že nárok na náhradu škody se promlčel k 1. 1. 2005. Připomíná, že oba závěry podrobil Ústavní soud již dvakrát přezkumu [usnesení ze dne 15. 9. 2021 sp. zn. I. ÚS 2070/21 a ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 2145/21 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] s tím, že v řešení otázky vztahu obou ustanovení a promlčení nároků z nich vyplývajících neshledal žádné ústavněprávní nedostatky. V podrobnostech odkázal na závěry obsažené v napadeném usnesení. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti Nejvyšší soud neformuloval.
11. Podle krajského soudu nemá stěžovatelova argumentace ústavněprávní význam, odvolal se na důvody, které obsáhl v odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
12. Vyjádření účastníků Ústavní soud nezasílal stěžovateli na vědomí a k případné replice, neboť neobsahují žádnou argumentaci, která by nebyla známa z předchozího řízení.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Takovou kvalifikovanou vadu shledal Ústavní soud v napadených rozhodnutích.
15. Obsahem ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s posouzením vztahu dvou ustanovení vodního zákona, které vede k porušení jeho základních práv. Budiž připomenuto, že vodní zákon opustil předchozí vymezení vodních toků jako vod trvale tekoucích po zemském povrchu, a to včetně jejich koryt, a pojal vodní tok jako přírodní jev v podobě toku vody (vodní masy) ohraničeném korytem (§43 vodního zákona), což se odrazilo v nutnosti vymezení koryta vodního toku (§44 téhož zákona) a v uložení povinností vlastníkům pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků (§50 vodního zákona), včetně povinnosti strpět na pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku vybudovaná před účinností zákona o vodách [§50 písm. c) vodního zákona], tj. před 1. 1. 2002. Vodní zákon zakotvil v samostatné hlavě také podrobnou úpravu vodních děl (§55 a násl.), přičemž do této partie bylo zákonem č. 303/2013 Sb. zařazeno ustanovení (§59a) o povinnosti vlastníků pozemků strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání.
16. Obě předmětná ustanovení vodního zákona se shodně vztahují na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 [pozn. nelze však vyloučit, že zakotvení povinnosti vlastníků strpět některá vodní díla na svém pozemku bylo nadbytečné, protože omezení vlastnického práva, včetně jeho věcněprávních účinků, ve prospěch vodohospodářských děl obsahoval již předchozí zákon, srov. §37 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon)]. Není zde žádný rozumný důvod posuzovat obě ustanovení ve vztahu speciality, neboť §59a vodního zákona, včetně přechodných ustanovení ze zákona č. 303/2013 Sb., se vztahuje na všechna vodní díla včetně těch, která byla již ve vodním zákoně uvedena před novelizací provedenou tímto zákonem. Zákon č. 303/2013 Sb. upřesnil vodní zákon tak, že omezení vlastnického práva zahrnuje i povinnost strpět užívání vodního díla a výslovně zakotvil právo na náhradu, včetně způsobu a termínu jejího eventuálního uplatnění u soudu. Takže obě ustanovení nemají vzájemně vztah speciality, neboť obě upravují stejným způsobem stejný druh právních vztahů [pouze §59a vodního zákona dopadá jak na vodní díla v korytech vodních toků, na něž se výslovně vztahuje §50 písm. c), tak na vodní díla mimo koryta vodních toků]. Proto se mezi nimi uplatní z časového hlediska zásada posteriority, tudíž se v tomto případě použije pravidlo pozdější na místě pravidla dřívějšího, a z hlediska obsahového zásada komplementarity, když §59a doplnil předchozí úpravu z §50 písm. c) o výslovné právo na náhradu. Z toho plyne, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva strpěním umístěním vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 a jeho užíváním upravuje (nově - s účinností od 1. 1. 2014) §59a vodního zákona, čímž byly naplněny podmínky pro omezení vlastnického práva podle §11 odst. 4 Listiny, a čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. doplnil proceduru pro dohodu o náhradě, resp. její určení (na návrh vlastníka pozemku nebo vlastníka vodního díla) soudem.
17. Ústavní soud dále shledal, že obecné soudy v posuzované věci bez jakýchkoliv pochybností dovodily, že náhrada za omezení vlastnického práva (podle obou ustanovení) se poskytuje jednorázově (srov. str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i v dalších věcech, v nichž rozhodoval Nejvyšší soud, např. odkazovanými rozsudky sp. zn. 22 Cdo 3631/2019 a sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1911/16, bod 16.), aniž by tento závěr náležitě odůvodnily. Vodní zákon přitom v žádném z předmětných ustanovení jednorázový způsob náhrady neupravuje (upravuje ho v §30 odst. 11 jako jednorázovou náhradu za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů). Ústavní soud v této souvislosti připomíná některé konkrétní právní úpravy, které v obdobných případech, tj. při omezení vlastnického práva, výslovně zakotvují jednorázový způsob náhrady:
- §9 odst. 5, §10 odst. 4 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů,
- §23 odst. 2, §24 odst. 4, §25 odst. 4, §57 odst. 2 a 3, §58 odst. 2 a 3, §59 odst. 2 a 3, §60 odst. 2 a 3, §76 odst. 7 a 10 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů,
- §35 odst. 3, §36 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů,
- §104 odst. 3, §104a odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů,
- §30 odst. 11 vodního zákona,
- §7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích),
- §3 odst. 10 zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, ve znění pozdějších předpisů.
18. Výslovnou úpravu jednorázového poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva nelze bez dalšího analogicky aplikovat na právní vztahy, v nichž zákon takový postup neupravuje. Rozdíly v rozsahu jednorázové náhrady a náhrady poskytované v podobě renty jsou notorietami (srov. náhradu škody peněžitou dávkou - důchodem), přičemž opakující se plnění je v řadě situací praktické a smysluplné, neboť umožňuje zohlednit dobu trvání omezení vlastnického práva a je způsobilé reagovat i na budoucí změnu poměrů (např. zánik vodního díla, vývoj kupní síly peněz).
19. V posuzované věci krajský soud a Nejvyšší soud se dopustily ústavněprávně relevantního excesu v posouzení vztahu §50 písm. c) a §59a vodního zákona nerespektováním jejich normativního obsahu a dále mechanickým převzetím konstrukce údajné jednorázovosti náhrady za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž je umístěno vodní dílo, čímž porušily stěžovatelovo základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s porušením práva na náhradu za omezení vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 4 Listiny.
VI.
Závěr
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Podle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu