ECLI:CZ:US:2023:4.US.424.23.1
sp. zn. IV. ÚS 424/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Š. H. a E. H., zastoupených Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 22 Cdo 1933/2022-574, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2022 č. j. 30 Co 60/2021-537 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. března 2021 č. j. 10 C 161/2016-357, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. prosince 2021 č. j. 10 C 161/2016-484, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a I. V. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, tedy právo každého dovolávat se svých práv u soudu, dále práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterážto "ustanovení spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu". Dále namítají zásah do práva na ochranu vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny), práva do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), práva na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny) a práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 Listiny).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl vzájemnou žalobu stěžovatelů, aby bylo vedlejší účastnici uloženo zdržet se zásahu do jejich vlastnického práva spočívajícího ve stínění, spadu prachu a pylu, přerůstání větví a kořenů, vše pocházejícího z živého plotu tvořeného tújemi umístěného na jejím pozemku a dále zásahu do vlastnického práva spočívajícího v působení hluku ze zavlažovacího systému umístěného na témže pozemku v době mezi 22. hodinou večerní až 6. hodinou ranní (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Doplňujícím rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatelů zdržet se imisí spočívajících v ptačím zpěvu a ve spadu trusu pocházejícího z výše uvedeného živého plotu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud, vázán právním názorem z rozsudku Nejvyššího soudu vydaným v dané věci ze dne 27. 11. 2019 č. j. 22 Cdo 2573/2019-241, kdy mu bylo zejména uloženo, aby se znovu zabýval imisemi způsobenými hlukem ze závlahového zařízení na pozemku vedlejší účastnice a imisemi způsobenými spadem prachu, působením pylu a prorůstáním větví a kořenů živého plotu vedlejší účastnice na pozemek stěžovatelů, uzavřel, že v daném případě nedochází k nadměrnému zastínění pozemku stěžovatelů živým plotem, jeho kořenový systém nenarušuje okolní prostředí, větve na pozemek stěžovatelů nezasahují. Túje produkují pyl, nicméně slouží jako větrolamy a znemožňují další šíření prachu, navíc z fotografií a výslechu stěžovatele bylo podle okresního soudu zřejmé, že živé ploty se vyskytují u dalších budov v sousedství, jde tedy o obvyklý jev, a nelze proto jednoznačně tvrdit, že zdravotní problémy stěžovatelky jsou způsobeny právě živým plotem vedlejší účastnice. Invalidita stěžovatelky podle okresního soudu s alergií nesouvisí. Rušení hlukem ze závlahového sytému jsou stěžovatelé povinni s ohledem na povahu takového hluku snášet, neboť jde o hluk pocházející z běžné činnosti, kterou nelze zakázat. Namítané zneužití práva nebo šikanózní postup vedlejší účastnice okresní soud nezjistil.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil část II. výroku rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení, jinak ho potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K věci samé uvedl, že část rozsudku okresního soudu, kterou bylo ve spojení s doplňujícím rozsudkem rozhodnuto o zamítnutí žaloby na zdržení se imise ptačího zpěvu a trusu a zdržení se imise vody a sněhu padajícího z uvedeného živého plotu, již nabyla právní moci. Dále navázal na vyhodnocení znaleckého posouzení, které nechal provést okresní soud, toto znalecké zkoumání doplnil a i na základě něho se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že z živého plotu vedlejší účastnice imise prachu na pozemku stěžovatelů nevznikají. Na základě znaleckého posouzení též uzavřel, že pyly tújí nepatří mezi významné alergeny, když znalcem na živém plotu nebyly nalezeny žádné šištice, které by mohly kvést. Podle krajského soudu nelze přeceňovat samotnou výšku živého plotu, neboť stín, který je vytvářen, jednak neroste přímo úměrně s jeho výškou, a je nutno též zohlednit, že plotem zastíněná část pozemku stěžovatelů je orientována na severovýchodní stranu, která je z povahy věci méně osvětlena sluncem; navíc stín vyvolaný plotem nepřekračuje příslušné limity stanovené veřejným právem pro daný typ pozemku. Podle krajského soudu rovněž nejsou dány konkrétní okolnosti případu, aby ve prospěch stěžovatelů byly použity přísnější hranice zastínění, než vyžadují normy veřejného práva; to zejména s ohledem na to, že stěžovatelé mohou využívat i jiné části svého domu, které nejsou stínem z plotu vůbec zasaženy. Stěžovatelé se tak mohou vyhnout negativním účinkům stínu, které u nich vyvolává. Na základě znaleckého hodnocení nebylo zjištěno, že by závlahový systém vedlejší účastnice působil nadnormativní míru hluku, když navíc v době nočního klidu není používán.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Odmítnutí Nejvyšší soud odůvodnil zjištěním, že stěžovatelé nevymezili žádnou právní otázku, která by mohla založit přípustnost jejich dovolání. Krajský soud se neodchýlil ani od v dovolání odkazované judikatury Nejvyššího soudu, neboť stěžovateli tvrzené imise hodnotil nejen z hlediska veřejnoprávních limitů, ale i z hlediska míry přiměřené poměrům v oblasti, v níž stěžovatelé žijí. Stejně tak se krajský soud zabýval otázkou - a tím opět dostál požadavkům příslušné judikatury Nejvyššího soudu - zda v dané věci nejsou důvody pro to, aby stěžovatelům byla poskytnuta ochrana vyšší, než vyžadují zmíněné veřejnoprávní předpisy stanovící hranice pro tvorbu imisí. Přípustnost dovolání stěžovatelů nemohly založit podle Nejvyššího soudu ani jejich námitky proti hodnocení výpovědi svědka.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé zejména namítají, že okresní soud danou věc vyhodnotil pouze toliko přibližně, aniž by užil jakoukoliv metodiku, která by vystihovala rozsah dopadů plotu vedlejší účastnice na ně. Vyšel naopak z obecného závěru, že ploty tújí jsou v dané oblasti obvyklým jevem, a krajský soud zvolil cestu "čisté metriky", aniž by vzal do úvahy jedinečné okolnosti případu. Podle stěžovatelů nebyl v řízení proveden jediný důkaz, z něhož by vyplývalo, že takový předmět (tj. 5 metrů vysoký plot) je v dané lokalitě běžným jevem. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích zabývaly toliko otázkou prostého oslunění domu stěžovatelů, ale již vůbec činitelem denního osvětlení. Nezabývaly se ani duševním onemocněním stěžovatelky vyžadujícím, aby v daném případě byly použity vyšší standardy ochrany proti imisím (k vyššímu standardu ochrany stěžovatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3859/2017).
6. Kromě toho, že obecné soudy nedůsledně zkoumaly místní poměry, přistoupil krajský soud k neúměrnému doplnění dokazování, kterým v podstatě nahradil dokazování před okresním soudem, a postupoval tedy v rozporu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), konkrétně s §213 odst. 4. Tím vyloučil dvojinstančnost řízení, čímž zamezil stěžovatelům zejména v možnosti reagovat na nová zjištění o imisích hluku.
7. Nepřiměřená je ta část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž soud stěžovatelům de facto určuje, kterou část svého obydlí mají k běžnému životu s ohledem na zastínění plotem vedlejší účastnice používat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. K argumentaci stěžovatelů Ústavní soud uvádí, že závěry v odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména rozsudků okresního soudu a krajského soudu, jejichž úvahy se vzájemně doplňují, lze považovat za ústavně souladné. V řízení ani podle Ústavního soudu nebylo nutno vést dokazování k posouzení, zda obdobné živé ploty v okolí domu stěžovatelů jsou srovnatelně vysoké s plotem vedlejší účastnice. Otázka, zda jsou živé ploty tújí v posuzovaném místě, směřovala zejména k přijatelnosti imisí pylem (nelze tedy podle obecných soudů učinit závěr, že pyl obtěžující stěžovatele pochází výlučně z tújí vedlejší účastnice). K tomu soudy uvedly, že na živém plotu vedlejší účastnice se květenství v podstatě nevyskytuje, a proto nemůže obtěžování pylem z plotu vedlejší účastnice představovat nadměrnou zátěž stěžovatelů. K výšce plotu obecné soudy s ohledem na výsledky znaleckého zkoumání uvedly, že ta není výlučně určující okolností pro míru zastínění, když v posuzované věci je efekt zastínění plotem vedlejší účastnice oslaben zejména tím, na jakou světovou stranu je orientován, a proto z hlediska imisí stínu není výška plotu výlučně určující.
11. Obecné soudy vycházely z mezí, jež pro únosné zastínění v obydlené oblasti určují veřejnoprávní normy, které v posuzované věci nebyly překročeny, a zároveň zohlednily skutečnost, že nejsou zvláštní důvody k tomu, aby stěžovatelům byl poskytnut větší světelný komfort, byť stěžovatelka trpí psychickými problémy a dostatek světla je pro ni blahodárný. Nicméně krajský soud v této souvislosti uzavřel, že stěžovatelé se mohou zdržovat nikoliv jen v jídelně (kuchyni), která je zastíněna nejvíce, ale také v jiných částech domu, které zastíněním plotem zasaženy nejsou; podle Ústavního soudu tak dostál závěrům stěžovateli odkazovaného rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3859/2017.
12. Námitka stěžovatelů o porušení dvojinstančnosti řízení není opodstatněná. Stěžovatelé sice tvrdí, že se k novým zjištěním prezentovaným krajským soudem v jeho rozhodnutí nemohli vyjádřit, avšak k podrobnější argumentaci dostatečně nevyužili prostor daný jim k tomu ústavní stížností. Uvádějí-li, že v řízení před obecnými soudy měly být světelné podmínky zkoumány nikoliv jen z hlediska zastínění, ale také z hlediska zkoumání tzv. činitele denního osvětlení, pak k tomu krajský soud (srov. bod 18. odůvodnění napadeného rozsudku) připomenul, že jejich návrh směřuje ke zdržení se imise stínu.
13. Podle Ústavního soudu nebyly překročeny meze stanovené v §213 odst. 4 o. s. ř. omezující rozsah dokazování prováděného před odvolacím soudem. Z relevantní judikatury vyplývá [srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1467/2014], že odvolací soud nemá doplňovat dokazování jen za situace, kdy dokazování před nalézacím soudem bylo zcela nedostatečné, to znamená, že buď nalézací soud dokazování k určité otázce vůbec neprováděl anebo prováděl jen takové důkazy, které zjevně nebyly způsobilé objasnit skutečnosti pro rozhodnutí nebo soudní řízení významné. Od nedostatečného dokazování je třeba odlišit dokazování neúplné, o které jde zejména tehdy, kdy soud prvního stupně provedl důkazy obecně vzato způsobilé prokazovanou skutečnost objasnit, avšak v konkrétním případě k objasnění otázek důležitých pro rozhodnutí i přes provedené dokazování nedošlo. Taková situace však podle zjištění Ústavního soudu nastala i v nyní posuzované věci, když okresní soud sice při posouzení míry hluku způsobené závlahovým zařízením vycházel ze závěrů znalce, nicméně ty byly nedostatečné, a proto je krajský soud nechal doplnit. K porušení pravidel zakotvených v §213 odst. 4 o. s. ř. tedy nedošlo.
14. Krajský soud zjevně neměl snahu doporučovat stěžovatelům, jak si mají organizovat život ve své nemovitosti, aby se "sžili" s imisemi. Svoji úvahu vedl jen v tom směru, že není důvod práva vedlejší účastnice omezovat nad meze stanovené veřejnoprávními normami, mají-li stěžovatelé možnost, jak se pohodlně a přirozeně zastínění vyhnout. Na takové úvaze Ústavní soud neshledává nic neústavního.
15. Dovolávají-li se stěžovatelé porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N66/8 SbNU 149)].
16. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu