ECLI:CZ:US:2023:4.US.474.23.1
sp. zn. IV. ÚS 474/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Papáčka a Romany Papáčkové, zastoupených JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 25 Cdo 3205/2021-231 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. června 2021 č. j. 11 Co 81/2020-170, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SILNICE GROUP, a. s., sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na "ochranu vlastnictví" podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") domáhali po vedlejší účastnici zaplacení náhrady škody ve výši 340 526 Kč s příslušenstvím, která jim vznikla na jejich domu a garáži v důsledku stavební činnosti vedlejší účastnice při hutnění povrchu sousední komunikace za použití vibračního válce v prosinci 1999. [Pozn. Ústavního soudu: Stěžovatelé v roce 2000 podali u okresního soudu žalobu na náhradu škody uvedením domu do původního stavu, okresní soud rozsudkem (třetím rozsudkem ve věci) ze dne 31. 5. 2017 č. j. 9 C 531/2000-702 částečně žalobě vyhověl, částečně ji zamítl, poté Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 č. j. 12 Co 348/2017-745 změnil vyhovující výrok a žalobu zamítl, následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 7. 2019 č. j. 25 Cdo 2122/2019-768 odmítl a Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením ze dne 8. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3667/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) jako návrh zjevně neopodstatněný]. Okresní soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2019 č j. 12 C 390/2007-101 žalobu zamítl s odůvodněním, že jejich právo na náhradu škody se promlčelo, neboť běh tříleté tzv. objektivní promlčecí lhůty započal v okamžiku, kdy došlo ke zjištěnému poškození domu, a stěžovatelé od počátku věděli, kdo škodu způsobil. Stěžovatelům vznikla škoda již v okamžiku, kdy byl jejich dům činností vedlejší účastnice poškozen a kdy se poškození spočívající v prasklinách zdiva projevilo, a to bez ohledu na skutečnost, zda a kdy stěžovatelé přistoupili k opravám domu. Následná výzva stavebního úřadu, ani uzavření smlouvy o díle a zaplacení ceny díla neměly na počátek běhu promlčecí lhůty žádný vliv.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, v němž nesouhlasili s promlčením jejich práva na náhradu škody, zejména tvrdili, že počátek běhu promlčecí lhůty se pojí s okamžikem úhrady nákladů vynaložených na opravu prasklin a vydrolení obvodového zdiva. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění podrobně objasnil konstrukci promlčení práva na náhradu škody upravenou v §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že právo na náhradu škody vůči vedlejší účastnici bylo u soudu uplatněno žalobou až poté, kdy marně uplynula objektivní tříletá promlčecí lhůta. Vznesla-li vedlejší účastnice za řízení námitku promlčení, aniž by uplatnění této námitky bylo shledáno rozporným s dobrými mravy, nelze stěžovatelům již z tohoto důvodu přiznat nárok, a to bez potřeby provádění dalšího dokazování jeho důvodnosti a výše.
4. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), protože nebylo přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul nejprve právní režim promlčecích lhůt a zdůraznil, že podle skutkových zjištění soudů poškodila vedlejší účastnice dům stěžovatelů v prosinci roku 1999, v témže měsíci se stěžovatelé dozvěděli o škodě a o vedlejší účastnici jako osobě konkrétního škůdce, což vyústilo v podání žaloby na uvedení nemovitosti v předešlý stav v roce 2000. V důsledku jedné škodní události vznikl jednorázově škodlivý následek a právo na jeho náhradu se započalo promlčovat v prosinci 1999, tudíž byla-li v dané věci podána žaloba na náhradu škody v roce 2007, stalo se tak po uběhnutí tzv. subjektivní i objektivní promlčecí doby (nic na tom nemění, že v roce 2006 stěžovatelé obdrželi výzvu stavebního úřadu k odstranění závad domu a vynaložili náklady na jeho opravu). Tento závěr je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která odlišuje jednorázovou škodu představující nedělitelný celek, která se jako celek promlčuje, a situace, při kterých z jedné škodní události vznikají škodlivé následky postupně, a právo na náhradu takto vznikajících škod se rovněž postupně promlčuje. Poškození domu spočívající v tvrzeném odpadnutí části zdiva v roce 2006 krajský soud správně přičetl plně k tíži stěžovatelů, kteří po řadu let neučinili žádné kroky k odstranění závadného stavu nemovitosti, neboť nešlo o bezprostřední výsledek škodlivého působení vibračního válce, ale o následek dlouhodobě neopraveného porušení zdiva. Dovolání vůči výroku o nákladech řízení odmítl Nejvyšší soud podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že výklad §106 občanského zákoníku obecnými soudy a jeho použití na jejich věc byl chybný a rozporný s dosavadní judikaturou. Soudy se "přidržely" jazykového výkladu uvedeného ustanovení, ač bylo na místě nalézání práva contra verba sed secundum rationem legis. S odkazy na judikaturní závěry Nejvyššího soudu tvrdí, že počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty je nutno spojovat až s okamžikem úhrady nezbytných oprav provedených při odvracení hrozící škody. Přitom ke vzniku skutečné škody došlo až s okamžikem úhrady provedených oprav, takže s tímto okamžikem rovněž spojují počátek běhu promlčecí lhůty.
6. Žalobou v roce 2000 se stěžovatelé domáhali náhrady vzniklých škod uvedením do předešlého stavu a součástí požadavku byla oprava prasklin ve zdivu. Odpovědnost vedlejší účastnice byla postavena najisto, nicméně v průběhu řízení docházelo k postupné degradaci poškozeného zdiva, která nakonec vedla k úplnému odpadnutí jeho části. Podle stěžovatelů byl provedením nutné opravy nárok na náhradu škody uvedením do předešlého stavu přetransformován do nároku na náhradu škody v penězích, kdy původně požadovaná oprava vzniklých prasklin již pozbyla na účelnosti.
7. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelé zaměřili na generální prevenční povinnost a zakročovací povinnost zakotvené v §415 a 417 odst. 1 občanského zákoníku, včetně práva na náhradu účelně vynaložených nákladů, a dále na náhradu škody při odvracení hrozící škody podle §419 občanského zákoníku. Protože po výzvě stavebního úřadu odstranili závadný stav, bylo jejich legitimním očekáváním, že jim podle §419 občanského zákoníku budou poskytnuty náklady účelně vynaložené na odvracení hrozící škody. I za situace, kdy soudy dospěly k závěru o promlčení škody plynoucí z provozní činnosti vedlejší účastnice z roku 1999, měly provést další dokazování alespoň k prevenční a zakročovací povinnosti a výši požadovaných nákladů, resp. jejich účelnosti, neboť právo na jejich náhradu nemohlo být promlčeno, protože se odvíjelo až od výzvy stavebního úřadu a bylo spojeno až s úhradou faktury vystavené za provedené opravy. Pomocí odkazů na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva dovozují, že bylo jejich legitimním očekáváním, že jim stát prostřednictvím justičních orgánů poskytne náležitou ochranu jejich vlastnického práva a učiní veškerá nezbytná opatření, aby se jim za vzniklou škodu dostalo adekvátní náhrady od prokazatelného škůdce - vedlejší účastnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
11. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 9.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv a zjistil, že k němu napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání, nedošlo. Pro závěr o absenci relevantních pochybení svědčí shodná skutková zjištění obecných soudů a jejich totožné právní závěry, na nichž založily rozhodnutí zamítající žalobu stěžovatelů, přičemž z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda došlo k promlčení jejich práva na náhradu škody podle §106 občanského zákoníku. Tímto požadavkem však staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
12. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů a Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodly o zamítnutí žaloby stěžovatelů z důvodu promlčení jejich práva na náhradu škody, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje, že obecné soudy se podmínkami promlčení práva na náhradu škody podle §106 občanského zákoníku, který zakotvuje promlčení na základě kombinovaných promlčecích lhůt s odlišně stanoveným jejich počátkem, zevrubně zabývaly. Přijatý právní závěr je ústavněprávně souladný a Ústavní soud na příslušné partie odůvodnění (např. bod 6. a 7. odůvodnění rozsudku krajského soudu a str. 3. první odstavec odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje. Za přiléhavý považuje závěr, že nepřistoupili-li stěžovatelé k odstranění škod, které se projevily již v roce 1999, pak další projevy tohoto již existujícího poškození vedoucí až k vypadnutí části zdiva jdou výlučně k jejich tíži a vedlejší účastnice za ně neodpovídá. Logicky proto nebylo v souvislosti s opadáváním zdiva na místě použití §415, §417 odst. 1 a §419 občanského zákoníku, kterého se stěžovatelé dovolávali.
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu