ECLI:CZ:US:2023:4.US.5.23.1
sp. zn. IV. ÚS 5/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. F., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, sídlem Poděbradova 2995/17, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2022 č. j. 3 Tdo 481/2022-9804, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021 sp. zn. 12 To 104/2020 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2020 č. j. 5 T 9/2015-8769, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným spácháním zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Rozsudek popisuje jednání pěti obžalovaných v celkem 21 skutcích, přičemž stěžovatele se týká jeden skutek (bod 8 tzv. skutkové věty rozsudku). Uvedeného zločinu se stěžovatel dopustil podle krajského soudu, stručně uvedeno, tak, že poté, co jej přes další osoby kontaktoval jeden z obžalovaných, který se dozvěděl o tíživé finanční situaci poškozených, rozhodl se jim zprostředkovat nebankovní půjčku a využít tak jejich naivity a právní neznalosti k získání jejich nemovitosti, vystupoval po vzájemné domluvě s dalšími osobami ve smlouvě o uzavření půjčky jako věřitel poškozených, který se mohl v případě neuhrazení závazku uspokojit buď prodejem, nebo ponecháním zastavené nemovitosti. Navíc poškozeným ani nevyplatil celou částku uvedenou ve smlouvě s tvrzením, že v této částce jsou již obsaženy i náklady celé transakce. Následně byl dům poškozených přepsán na stěžovatele. Tím vznikla na jejich majetku škoda ve výši 5 900 969 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě svědeckých výpovědí poškozených a dalších svědků, které jsou nepřímo podporovány tím, že spoluobžalovaný podobným způsobem podvedl více lidí. Z jednání všech obžalovaných bylo zřejmé, že chtějí zabránit splacení dluhu, aby mohli získat vlastnické právo k zajištěné nemovitosti.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu v části týkající se stěžovatele, a sám nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným spácháním zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Popis trestného jednání se ve všech podstatných bodech shoduje s popisem v rozsudku krajského soudu. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Poškození byli se svým nárokem odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud se ztotožnil s hodnocením důkazů o vině stěžovatele, neboť o mnoha navzájem se doplňujících svědeckých výpovědích nebylo důvodu pochybovat. Výše škody byla určena znaleckým posudkem, přičemž obhajobou předložené znalecké posudky nemohly tyto závěry zpochybnit.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud se nezabýval námitkami spočívajícími v odkazu na předchozí podání v jiných stadiích trestního řízení, byť na těchto námitkách stěžovatel nadále trvá. S těmito námitkami se navíc soudy řádně vypořádaly, pročež Nejvyšší soud na jejich závěry odkázal. Jednání stěžovatele bylo podle Nejvyššího soudu řádně právně kvalifikováno.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily jeho zavinění. Z provedených důkazů vyplynulo, že nikoho nechtěl uvést v omyl a chtěl předmětné nemovitosti poškozeným vrátit, což se mu podařilo až cestou občanskoprávní žaloby. Soudy nikterak nespecifikovaly, z jakého důvodu měl stěžovatel pojmout od počátku úmysl poškozené podvést. Za neústavní považuje stěžovatel postup Nejvyššího soudu, který mu vytkl toliko formalistické uplatnění dovolacích důvodů. Byl to naopak Nejvyšší soud, který se tímto formalistickým způsobem odmítl zabývat stěžovatelovým dovoláním. Stěžovatel navíc nebyl vyzván k odstranění údajných vad dovolání. Nejvyšší soud tak omezil stěžovatelovo právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku krajského soudu, je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky své obhajoby z trestního řízení, aniž by konkrétně reflektoval, jakým způsobem se soudy s touto obhajobou vypořádaly. Soudy přitom adresně reagovaly na každou z uplatněných námitek. Stěžovatelův podvodný úmysl dovodily ze souhrnu nepřímých důkazů (zejména svědeckých výpovědí), přitom odhalily i jeho pravděpodobnou motivaci (její nepochybné odhalení není nezbytnou podmínkou odsouzení). Zabývaly se rovněž stěžovatelovým následným jednáním (snahou vrátit nemovitost do vlastnictví poškozených), což zohlednily pouze při výměře trestu a výroku o náhradě škody. Vypořádaly se rovněž s námitkou nesprávně zjištěné výše škody (hodnoty domu).
10. V těchto jejich závěrech neshledal Ústavní soud (podobně jako Nejvyšší soud) žádné relevantní pochybení a není jeho úkolem zaujímat k těmto skutečnostem vlastní názor a tím závěry soudů přehodnocovat.
11. Přisvědčit Ústavní soud nemohl ani stěžovatelovým námitkám o formalistickém přístupu Nejvyššího soudu. Na dovolání jako mimořádný opravný prostředek jsou jak v občanskoprávním, tak trestním řízení kladeny zvláštní požadavky, které musejí účastníci řízení (v dovolacím řízení povinně zastoupení advokátem) splnit. Stěžovatelovo dovolání, s nímž se Ústavní soud seznámil, nebylo hodnoceno jako vadné, nýbrž jako zjevně neopodstatněné, pročež nebylo důvodu vyzývat stěžovatele k odstranění jeho vad. Dovolatel (resp. jeho právní zástupce) určuje sám rozsah dovolacích námitek. Ústavní soud se přitom ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že jako dovolací námitky lze hodnotit toliko V. část dovolání. Zbytek (tedy zhruba deset stran textu) dovolání představuje rekapitulaci předchozích fází trestního řízení, nikoliv uplatnění námitek pro dovolací řízení. Nejvyšší soud tedy postupoval v souladu se zákonem a ustálenou praxí.
12. Za neústavní nelze považovat ani skutečnost, že Nejvyšší soud stěžovatelovy námitky odmítl odkazem na argumentaci soudů nižších stupňů. Ztotožňuje-li se soud vyššího stupně se závěry soudů nižších stupňů, lze zásadně odkaz na tyto závěry považovat za ústavně souladné vypořádání uplatněných námitek.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti (viz sub 6 in fine) o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, pročež ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu